Hru One Minute To Midnight má na svědomí začínající nezávislý vývojář George Ing. George v roce 2013 dostudoval
britskou Královskou univerzitu. Zde během studia pracoval jako softwarový inženýr
v malé firmě Evil Twin Games,
která vytváří především casual hry na mobilní zařízení. Nyní působí ve startupové
firmě IfYouCan, kde pracuje na hře „IF…“,
jež je opět určena pro mobilní zařízení a je zacílena na dětské hráče. O to
zajímavěji v Georgově portfóliu
působí real-time strategie One Minute To Midnight, vítěz letošního ročníku Get
Into Games Challenge 2014, což je soutěž pro nezávislé vývojáře, pořádaná
časopisem Edge. Dílo je to ryze autorské a právě tato hra bude předmětem
následující analýzy.
Hned na úvod hra pomocí tutoriálu vysvětluje základní herní
mechaniku – přesouvání lidí (tahem myší) z domu do domu. Poté je již hráč vržen do fiktivního příběhu.
Je rok 2029, Evropská unie zkolabovala, Spojené státy americké sotva přežívají
a v Asii na tom nejsou o mnoho lépe. Lidé po celém světě jsou zoufalí ze
současného stavu a místo starých politických struktur hledají nové vůdce. A zde
se objevuje šance pro hráče, možnost ideově ovládnout města a možná i státy a
celý svět. A jak jinak provést revoluci, než billboardy a osobním
přesvědčováním…v roce 2029? Ano, ve hře se totiž projevuje autorův ironický
přístup k revolučním bojům, ty totiž spíše než jako onen „boj“ vypadají
jako klasická volební kampaň. K myšlenkovému ovládnutí občanů jednotlivých
měst totiž nepoužíváte sociální sítě, či nějaké nové technické vymoženosti, ale
klasické billboardy vyvěšené na panelové domy, dále můžete ovládnout rozhlas a
metro. Poslední speciální budovou je letiště, jež umí vaše ideje roznášet i do
vzdálenějších míst. S těmito prvky
si hráč musí vystačit a pokusit se s jejich pomocí ovládnout všech 10
měst. Narativní složka je vyprávěna především pomocí textů a dává tak možnost
hráčově představivosti.
Ačkoliv je hra vytvořena na základě Unity3D enginu a objekty
mají opravdu 3 rozměry, působí hra spíše jako klasická izometrická strategie. První
úroveň obsahuje pouze 3x3 pastelově barvené domy zasazené do bílého
pozadí. Toto pozadí bývá v pozdějších
úrovních narušováno modrou řekou, která zde nemá pouze úlohu estetickou, ale
taktéž funguje jako nepříjemná bariéra. Lidé, šířící informace o tom, že právě hráčova
strana je „tou pravou“, vcelku logicky po vodě chodit neumí a musí se tak spokojit
s využíváním mostů. To nutně mění uvažování hráče při vymýšlení strategie
jak ovládnout město. Obsazená budova je vybarvena barvou dané frakce a vyzdobená
jejími orwellovskými billboardy. Navíc na každé budově je napsáno číslo, kolik
lidí budovu ochraňuje před nájezdem soupeřících ideových vůdců. Protože hráč
není jediným vůdcem, který se snaží zažehnout v občanech plamen revoluce,
objevují se ve městech i strany další, přičemž je každá reprezentována jinou
barvou (hráč má však vždy barvu červenou).
Dalším ironickým prvkem ve hře je zvuková složka hry. Hudba
hrající na pozadí je velmi klidná, ačkoliv se ve hře odehrává velká revoluce a
hráč by tak mohl očekávat spíše nějakou dramatickou či epickou. Zvukovou
stránku hry však doplňuje křik a řinčení skla, jež se spustí při obsazování
budovy soupeře. Tato drobnost hře přidává na naléhavosti a zároveň slouží k hlubší
imerzi do celého světa, dává tušit, že přesvědčování neprobíhá pouze běžnou
domluvou a billboardy, jak ukazuje (možná až naivní) grafické ztvárnění.
Nyní k samotnému hraní. Jak již bylo naznačeno, hra se
ovládá pouze jedním tlačítkem myši. Zde je patrná autorova profesní
specializace na mobilní dotyková zařízení, a ačkoliv se jedná o browserovou hru
(přímo v prohlížeči) byla by takřka ideální i pro mobilní platformy. Ve
hře jsou na výběr tři obtížnosti. Na základní (medium) obtížnost trvá průchod
hrou přibližně 15-20 min. Hra také nabízí další dvě těžší možnosti jak projít
všech deset úrovní a to obtížnosti „hard“ a „insane“. Nutno podotknout že i na
základní obtížnost jsou zhruba od poloviny úrovně poměrně obtížné a je potřeba
začít opravdu plánovat a ne jen náhodně klikat. Úrovně jsou poměrně různorodé a
oproti původnímu strohému čtverci se herní mapa rozrůstá do stále větších
rozměrů a variabilnějších tvarů. Na této různorodosti mají zásluhu i již
zmiňované různé druhy budov. Zatímco klasické domy (či spíše paneláky) jsou
nejčetněji zastoupené a slouží pouze ke shromažďování voličů, další 3 speciální
budovy se vyskytují v menší míře a mají pro hráče i určitou přidanou
hodnotu. Zatímco metro a rozhlas mají na hru účinek podobný, tedy že rychleji
navyšují počet stoupenců, letiště je z budov nejspecifičtější. Pokud
některá ze stran letiště uzme, získá tím možnost obsazovat a ovlivňovat i
vzdálené budovy soupeřících stran. Strana se tak může infiltrovat přímo do středu
konkurence a odtamtud ji rozvrátit a přetáhnout na stranu svou. Dalším
důležitým prvkem revoluce a tedy i této hry je rychlost. Důležitost rychlosti
autor zvýrazňuje jejím zrychlením po určitém časovém úseku v dané úrovni.
Hráč se pak ještě rychleji než předtím musí rozhodovat, kam přesunout které
lidi a zároveň sledovat, aby se v některém segmentu mapy nedostal pod tlak
konkurence, případně aby nepřišel o podstatnou budovu (např. právě letiště).
Rychlost je zde zásadní a doplňuje tak ironicky-vážnou linku celé hry.
Celkově hra působí ironicky i vážně, možná až temně.
Ironické prvky jsou schovány i v takových drobnostech jako vítězství v úrovni, jež je reprezentováno ohňostrojem. Tato ironie však v kombinaci s některými
vážnými prvky a celkovou strohostí působí
emocionálně velice silně a nutí hráče k zamyšlení nad pojmem revoluce samotné.
Jaké má klady? Jaké přináší zápory? Jakou sílu má dav, je silnější než média? A mnohé další. Tuto
hru asi nejlépe vystihuje známé rčení -
v jednoduchosti je síla. Jednoduchá audiovizuální část, jednoduché
ovládání, jednoduchý příběh a přesto silná myšlenka a vlastně i hratelnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat