Analýza hry One minute to midnight

One minute to midnight:

One minute to midnight je volně šiřitelná strategická hra, kterou si může každý zahrát rovnou ze svého internetového prohlížeče. Je dostupná na webových stránkách svého autora George Inga (http://georgeing.co.uk/OneMinuteToMidnight/). V srpnu 2014 byla hra oceněna cenou magazínu Edge (Edge & Unity game-design contest). Na první pohled se jedná o pouhou prostou zábavnou hříčku. Při podrobnějším prozkoumání však hráč nabývá dojmu, že tato hra má také daleko hlubší význam.

            Příběh nás posouvá do roku 2029, kdy je svět takřka na pokraji zkázy, protože došlo k celosvětovému politicko-ekonomickému kolapsu. Jako hráči se dostáváme do těla vůdce jednoho z mnoha protestních hnutí, jehož cílem je z počátku zlepšení životních podmínek obyvatel. To se mu má povést tím, že získá převahu nad konkurenčními skupinami. Po kratičkém tutorialu již nic nebrání hráčovu hnutí v cestě k moci. Během hry hráč projde několika úrovněmi stupňující se obtížnosti. Princip je v celku jednoduchý. Cílem každého levelu je získat co nejvíce obyvatel, kteří by přijali ideje hráčova hnutí a stali se jeho sympatizanty. Na hracím poli se nachází budovy (později letiště, satelity, metro – pomáhají hnutí rozšiřovat jeho moc), do kterých hráč láká sympatizanty a tím se je snaží obsadit, čímž zvětšuje míru svého vlivu. Počet lidí v dané budově je znázorněn číslicí na jejím vrcholku. Čím více lidí v budově je, tím je menší šance, že bude přepadena a zabrána zastánci konkurenční ideologie. Hráčovým úkolem je vždy obsadit všechny budovy na mapě a vytlačit tím své konkurenty a převzít sféry jejich vlivu a tím rozšiřovat svou moc. Tím vytlačuje své soupeře z dané oblasti (čtvrti či města). Ve hře je naznačeno, že tohoto cíle hráč dosahuje násilím, protože v pozadí při zabírání budov můžeme slyšet zvuky pouličního boje, což je hluboký kontrast oproti jemné klavírové hudbě, kterou můžeme slyšet z počátku. Při obsazování budov je třeba dodržovat určitou strategii, protože jinak zvítězí soupeř a hráčovo hnutí bude odsouzeno k zániku. Posupem času se nám dostává do rukou čím dál tim větší moc. Při postupu úrovněmi se mi ovšem stalo, že hrací pole bylo již tak velké, že muselo být již v takovém měřítku, že šlo velice z těžka rozeznat počet obyvatel v jednotlivých budovách. Ještě je třeba zmínit, že hráč si může sám vybrat ze tří různých obtížností.

 

 

           Při pohledu na význam hry bych viděl jako klíčový snahu autora upozornit na současnou alarmující světovou politickou situaci, kde jsou revoluce na pořádku velice často. Snaží se upozornit na dnešní situaci, kdy pravidelně v mnoha městech světa na náměstích demonstrují zástupy lidí svou nespokojenost se svými vládami, které podle nich řídí dění v jejich státech špatně. Jako další možnou parafrázi bych viděl to, že autor může naznačovat, že i z malého protestního hnutí, se za určitých podmínek a v určité situaci (např. v období hluboké ekonomické krize) může transformovat něco zcela jiného. I přes dobré počáteční ideje a úmysly může z protestního hnutí vzniknout hnutí, které může ohrozit společnost tak, jak např. dnes funguje. V historii můžeme najít mnoho revolucí, na jejichž počátku byla ctnostná myšlenka a které skončily v krvavé lázni. Vosí hnízdo, do kterého autor píchnul a aktuálnost daného tématu také potvrzuje veliký ohlas, který One minute to midnight zaznamenala. Navíc je nutno ocenit, že se autorovi povedlo své ideje přetransformovat do hry s velice vysokou a zábavnou hratelností. Možná jedinou chybičku bych našel, že se pravděpodobně úplně ne každý člověk při jejím hraní nad danou tématikou bude chtít zamýšlet.