Art Game – hry jako umění?

Minimalismus, striktní návrat k retru, k arkádám a v neposlední řadě k osmibitu. To je jeden z receptů, díky nimž se v současnosti lze poměrně lacino stvořit komerčně úspěšná hra. Vývojář mobilních aplikací Dong Nguyen by o tom ostatně mohl vyprávět dlouhé příběhy. Jeho projekt Flappy Bird v roce 2013 naprosto opanoval platformy Mac OSX i Android a vydělal tak poměrně velké peníze. Jednoduchá hra do té doby neznámého vývojáře se stala kultem a příjemnou kratochvílí statisíců uživatelů chytrých telefonů po celém světě.

Zatímco princip Flappy Bird byl banální, existují i jiné, původně nezávislé hry odkazující k osmibitu, které jsou však mnohem komplexnější. Zdárným příkladem je Art Game, velmi netradiční projekt vývojáře, designéra a kritika, jenž si říká Pippin Bar.

Na první pohled vypadá hra Art Game velmi jednoduše. Projekt běží v internetovém prohlížeči, ze hry čiší všudypřítomná šeď a přílišnou dávku možné interaktivity neslibuje ani „rozpixelované“ grafické pojetí. Dnešního hráče může onen pohled na nevábné herní prostředí odradit, jelikož často bývá doslova rozmazlený realistickým herním prostředím. To Art Game nabídnout nemůže, přesto by bylo na škodu, se tomuto projektu obloukem vyhnout.

Minimalistické menu dává hráči možnost zvolit si jednoho ze čtyř moderních umělců, působících v New Yorku, přičemž každý z nich má vlastní specializaci. K dispozici je malíř, sochařka a dvojice videoartistů. Art Game vlastně obsahuje tři rozličné minihry v jednom,  ovšem úkol je pokaždé stejný – vytvořit několik děl, které nabídnete kurátorovi a ten je v případě zájmu zveřejní na výstavě.

Hra se ovládá jednoduše prostřednictvím kurzorových kláves a enteru. Po té co si zvolíte svého umělce, můžete interaktivně tvořit svá díla a ve chvíli, kdy máte hotovo, je ukazujete svému kurátovi. Své obrazy, plastiky a videoart pak může zveřejnit na výstavě, v rámci nichž má hráč ještě prostor k interakci s návštěvníky hodnotící jeho práci.

Hra jako druh umění

Troufnu si říct, že se Art Game záměrně snaží poskytovat sdělení tvrdící, že počítačová hra je ve své podstatě uměním.  K tomu, aby byla hráčova snaha vytvořit umělecké dílo úspěšná, je zapotřebí umět alespoň částečně hrát tetris, hada známého z Nokií a Space War. Článek Huffington Post (http://www.huffingtonpost.com/2013/02/05/pippin-barr-art-game-computer-moma-artwork_n_2625098.html) konstatuje úměrů – pokud jednu z těchto her umíte hrát, budete  ve výhodě a nejlepší cestě k tomu stát se virtuálním umělcem par excellence. S tezí HP lze souhlasit.

Designer hry Bar chtěl možná poukázat na polemiku, která řeší, zda je možné považovat počítačové hry za svébytné umělecké dílo. Pokud je esenciální součástí Barovy hry odkaz na jiné arkádové hry, díky kterým může hráč vytvářet moderní umění, dá se konstatovat, že je jeho myšlenka zřejmá. Počítačové hry podle Bara tedy mohou být považovány za umělecká díla. Jeho záměr upozornit na to, že i herní kultura může být obohacující a může zamířit i do výstavních síní a kulturních center. Počítačové hry jsou jednou z nedílných součástí dnešní společnosti a striktně se vůči nim vymezovat není namístě.

Role umělce v dnešní společnosti?

Druhou stěžejní myšlenkou hry Art Game vidím v autorské realizaci, kterou může hráči naznačit. Marek Podsednik na blogu brněnských herních studií dodává: „Umění může dělat každý - pokud se tedy umělec nesnaží o realistické modelování reálného světa. Obzvlášť v dnešní době internetu je vidět, že i očividně amatérské výtvory se můžou dočkat velice pozitivních ohlasů a popularity.“ (http://brnoblaster.blogspot.cz/2014/11/nasledujici-clanek-pojednava-o-analyze.html) . Z pozice hráče, která v simulaci zkouší  uspět jako umělec, může k dílu vzrůst také jakýsi osobní vztah, který pak může eskalovat až v mírný strach z neúspěchu a z odmítnutí kurátora. 

Ostatně o tom píše i web Rock Paper Shotgun: „It looks good. You feel proud. They still don’t want it. You are angry.“ (http://www.rockpapershotgun.com/2013/02/05/art-game-a-game-about-art-about-games/) Hra tak může simulovat poměrně věrohodně útrapy a strasti každého kreativce a jeho eventuální strach z neúspěchu. S tím lze souhlasit, pokud hráč projde martyriem tvorby obrazu či sochy, zahraje si tak variaci na tetris a hada, a svoje dílo zároveň pojmenuje, nemůže mu být jeho, byť virtuální, osud lhostejným.

Inkriminovaná herní situace je tedy vhodnou metaforou ke vztahu k dnešním moderním umělcům v reálném světě. O jejich eventuálním úspěchu mnohdy rozhodují maličkosti, triviality a banality, a často záleží i na momentální rozpoložení hodnotícího kurátora. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem může být proklatě tenká. To ostatně potvrzuje i drobná nuance mezi tím, co je všeobecně považováno za umění a co za kýč.