The Republia Times: V kůži Conrada Breana

The Republia Times je flashová hra vytvořená americkým vývojářem Lucasem Popem v roce 2012. Jedná se o na první pohled jednoduché dílo, jak po grafické stránce, tak po stránce ovládání. Tyto vlastnosti vyplývají z faktu, že titul Republia Times byl koncipován jako příspěvek do soutěže Ludum Dare, jejíž pravidla jsou velice striktní – vytvořit hru během osmačtyřiceti hodin na předem dané téma. (Soutěž Ludum Dare byla založena Geoffem Howlandem roku 2002.) Pope tudíž neměl velký manévrovací prostor a spíše než na interface se soustředil na téma a sílu výpovědi. „I created this as a warmup for Ludum Dare, a 48 hour game-making competition. This is my first quickly-developed game and my first Flash game. Flash debugging is a nightmare but otherwise I had fun. Flixel is great.“ (http://dukope.com/) Je však třeba říci, že i přesto je Republia Times uživatelsky přátelská a vcelku přehledná hra.

Lucas Pope se v Republia Times věnuje podobnému tématu, které později rozpracoval v oceňované hře Papers, Please, tedy roli gatekeepera v totalitním politickém systému. Nicméně, na rozdíl od Papers, Please, kde je hlavním představitelem imigrační úředník rozhodující o tom, kdo smí překročit hranice fiktivního komunistického státu a kdo nikoliv, je protagonistou hry Republia Times šéfredaktor stejnojmenného deníku. Jeho úkol je jasně vyjádřen v úvodním screenu hry: „Welcome to Republia Times. You are the new editor-in-chief. The war with Antegria is over and the rebellion uprising has been crushed. Order is slowly returning to Republia. The public is not loyal to the government. It is your job to increase thein loyalty by editing The Republia Times carefully. Pick only stories that highlight the good things about Republia and its government. You have free days to raise public’s loyalty to 20. As a precaution against influence, we are keeping your wife and child i a safe location.“

Republia Times je tedy jakýsi simulátor šéfredaktorské práce v předním deníku podřízeném ideologii státu/strany. Vizuální stránka hry proto pravděpodobně ne náhodou odkazuje k osmdesátým letům – člověk se tak snadněji vžije do role novináře v některé z totalitních zemí minulého století. Nevkusné fonty, křečovitá grafika navozující atmosféru zastaralé redakce kdesi na východě, kam právě dovezli vyřazené počítače z kapitalistické ciziny. Do toho články jako vystřižené z Lidové demokracie padesátých let: Rebellion has been crushed. Peace returns to all sectors. | Republia forces have destroyed Antegria’s illegal satellites. | 33 000 teachers and academics reassigned to more useful labor tasks.

Právě tyto články nabízené v news feedu jsou jediným možným obsahem jednotlivých čísel deníku. Na šéfredaktorovi pak je ze článků sestavit titulní stranu tak, aby vyhověl požadavkům Vůdce (The Great and Honorable Leader). Jednou je požadováno zvýšení loajality občanů k vládě, jindy zase rozšíření čtenářské základny. Jak hra postupuje, obtížnost se zvyšuje. Čas ubíhá rychleji a témata jsou čím dál tím více negativní a tudíž nevhodná pro publikaci. V tu ránu do hry vstupuje špion, který se snaží přetáhnout šéfredaktora k protistraně. Pokud se rozhodnete bojovat s větrnými mlýny a zůstanete loajální ke svému Vůdci, zřejmě dojdete až k tomuto vzkazu: „We have reviewed your file. Your performance is: -APPRECIATED-. The Great and Honorable Leader has decided that printed paper is old technology. The Ministry of Media will be moving to focus on online communications. Your services are no longer required. Your family has been eliminated and you will be reassigned.

 Pokud podlehnete vábení špiona a sabotujete oficiální vládní propagandu zveřejňováním negativních zpráv o stavu země, doberete se tohoto oznámení: „We have done it! Thank you my friend! Without your efforts the rebellion would have failed once again. A new era for our beloved nation begins. I’m truly sorry that we could not save your family. We need someone with your skills to talk with the people. Come back tomorrow for your new position. Long live Democria! Je patrné, že mezi loajalitou a zradou není v konečném účtování žádný rozdíl. Vaše rodina bude tak jako tak eliminována (slovo odkazující k oficiální mluvě NKVD) a vy přeřazen – jak lze vycítit z kontextu, pravděpodobně do některého z pracovních táborů.

Zde vidím hlavní morální poselství hry. Ta totiž už ze své podstaty probouzí v hráči snahu splnit zadané úkoly a dosáhnout co nejvyššího skóre (v tomto případě přežít na své pozici všech jedenáct uzávěrek deníku). Není ani tak důležité, že podmínkou postupu od uzávěrky k uzávěrce je šíření oficiální propagandy a matení veřejnosti. Nad tím se, troufám si tvrdit, málokterý hráč pozastaví. Pokud ano, je buďto vyřazen ze hry pro neplnění svého poselství, případně přetažen na stranu rebelů (s výsledkem popsaným v předchozím odstavci). Motiv rodiny nepovažuji až za tak důležitý. Ačkoliv jsme po každé uzávěrce informováni o jejím stavu, což může vytvářet jakýsi tlak, jedná se spíše o abstraktní prvek dokreslující složitost pozice, v níž se šéfredaktor nachází. Ani se nedomnívám, že bylo v silách této hry motiv rodiny nějak více rozpracovat.

Když se podíváme například na Sovětský svaz třicátých let minulého století a jeho významné osobnosti ze sféry médií a kultury, je zřejmé, že strach o ztrátu společenského statutu, pracovní pozice a obecněji stimul přežití byl pro valnou většinu hlavním motorem činnosti ve prospěch vládnoucího režimu. O tomto tématu obšírně píše například Solomon Volkov (Volkov, S. Svědectví. 2005) a uvádí mnoho prominentních osobností té doby (Prokofjev, Bucharin, Mejerchold), které neváhaly publikovat v oficiálním stranickém deníku Pravda nekritické statě oslavující „vůdce a velkého učitele“ Stalina. Tento jev je v totalitních státech běžný a mnohdy i pochopitelný a ve hře Republia Times se jej podle mého názoru podařilo docela úspěšně napodobit.

Co se dle mého soudu moc nepovedlo, je poněkud schematický konec „rebelské“ herní varianty. Jak uvedl sám Lucas Pope na svém Twitteru: „There’s two endings but you can’t change the ultimate outcome“. Rozhodnete-li se tedy vyhovět požadavkům rebelů a začnete nabourávat oficiální propagandu, je váš osud stejně zpečetěn. Žádná revoluce, žádná změna poměrů. Se svou rodinou se můžete rozloučit a začínáte od znovu, jen pod jiným titulem. To se mi zdá ve stínu vcelku promyšleného morálního sdělení hry jako příliš jednoduché zakončení. Nicméně, i tak je Republia Times mimořádně zajímavou hrou, která ve své jednoduchosti dokáže nastolit pozoruhodné otázky.

The Republia Times

Rok vydání původní verze: 2012

Designéři: Lucas Pope

Země výroby: USA

Platformy: Online

Žánrové zařazení: Strategie

Republia Times

Lucas Pope (2012). Republia Times (Flash)

„Vítejte v Republia Times. Jste novým šéfredaktorem. Válka s Antegrií skončila a rebélie byla krutě potlačena. Řád se pomalu navrací do Republie“.

Těmito slovy se uvádí skvělá hra o bulváru, cenzuře a propagandě ve válkou zdecimované zemi. Tuto poněkud novou flashovou hru vytvořil Lucas Pope jako warmup pro Ludun Dare, soutěž v níž musí zúčastnění vytvořit za pouhých 48 hodin hru na předem dané téma. Hra je současně jakýmsi předchůdcem úspěšného Papers, Please, která je jí velmi podobná a sdílí několik podobných témat.

Hráč se zde ujímá role nově zvoleného šéfredaktora státem ovládaných novin The Republia Times, kterým nejde o nic jiného, než skrze noviny zobrazit Republiu a její vládu v nejlepším možném světle. A to je hráčovým úkolem. Zvýšit počet čtenářů a také jejich loajalitu k přechodné vládě pečlivým výběrem novinek a příběhů ze světa. Na základě vašeho výkonu obdržíte denní, stručnou zprávu o stavu vaší rodiny, kterou drží v zajetí vláda, aby nad vámi měla kontrolu.

Vizuální stránka hry je velice prostá. Po celou dobu se objevují jen tři barvy, a to bílá, černá a červená. Pamětníci si rozhodně všimnou nápadné podobnosti s prvními verzemi Macintosh. Zvuková stopa na titulní obrazovce mi připomíná hudbu starších arkádových her minulého století. Po delším poslechu bych byl kvůli stálému opakování těch několika tónů nucen si vypnout zvuk.

Hra spočívá v přetahování jednotlivých článků a příběhů z levé části obrazovky do šablony v pravé části. Šablona má omezenou plochu a tím pádem musí hráč promýšlet jakou velikost článku zvolí, aby co nejefektivněji využil volné místo v šabloně. Také velikost článků ovlivňuje následný dopad a vliv na čtenáře. Nové příběhy se objevují s odpočítáváním hodin do uzávěrky. Ministerstvo médií zaúkoluje šéfredaktora, aby zvýšil loajalitu, zatímco rebelům se podaří vás kontaktovat s prosbou o tištění příběhů a článků škodící vládě. Tady se hráč dostává na rozcestí. Pokud poslechne povstalce, je rebélie úspěšná, ale jeho rodina je přesto popravena a nově vzniklý stát Democria mu zadá stejný úkol, který plnil do této chvíle, tudíž kladná propagace vlády. Pokud ale hráč pokračuje ve stejné práci, kterou plnil do této chvíle, dostane na konci 11. dne zprávu, že Velký a Ctihodný vůdce se rozhodl, že tištěný papír je již zastaralá technologie a Ministerstvo médií se bude soustřeďovat na online komunikace. Následuje velmi chladná věta „Vaše služby už nejsou nadále vyžadovány. Vaše rodina byla popravena a vy budete přeřazeni“. V tomto okamžiku jsem se zastavil a uvědomil si jeden zásadní fakt. Tuto hru nelze vyhrát. V obou „koncích“ vaše rodina zemře a vy to nemůžete nijak ovlivnit.

Svoji rodinu nelze zachránit

Hra je nepochybně určená spíše k zamyšlení, než pro samotnou zábavu. Myslím, že se autor snaží sdělit hned několik věcí. Za prvé, že radikální změna v ideologii struktury nemusí nutně znamenat změnu náplně práce lidí, kteří pracují pod vládou. Stále budou dělat tu samou práci. Dále že každodenní napětí a tlak bezprostředních cílů odvracejí člověka od účinnosti a významu velkých rozhodnutí, která dělá a která se projeví v budoucnu. A závěrem je to silné sdělení o používání médií jako nástroje.

Republia Times aneb Chcete být novinářem?

                Republia Times je herní titul, jenž byl vytvořen nezávislým vývojářem Lucasem Popem v rámci přípravy na osmačtyřicetihodinovou herní soutěž Ludum Dare. Už samy okolnosti vzniku této hry tedy napovídají, že se rozhodně nejedná o velký „Triple-A“ počin, do jehož vývoje byly investovány velké peníze. Naopak, jedná se na první pohled o hru velmi skromnou – nejen co se týče grafického ztvárnění, ale také hráčských možností, jak hru ovlivnit. Tyto spartánské vlastnosti ovšem nikterak nezabraňují tomu, že Republia Times jsou schopny srozumitelně předat své poselství, donutit hráče k přemýšlení a v neposlední řadě jej také zabavit a udržet jeho pozornost.

                Republia Times je vlastně jakýmsi simulátorem práce novinového šéfredaktora. Hlavní náplní celé hry je výběr novinových článků a jejich aranžování na přední stránku tak, aby došlo k požadovanému efektu. Vše je ovšem okořeněno faktem, že titulní noviny Republia Times, ve kterých hráč působí, jsou oficiálním tiskem totalitního režimu. Nestačí tedy pouze získávat nové čtenáře; musíte se také zavděčit režimu, nebo proti němu naopak bojovat. A je jisté, že vaše akce činy budou mít dalekosáhlé následky.

                Vůbec první věcí, která hráče uhodí do očí, je pravděpodobně grafika a uživatelské rozhraní. Obě dvě evokují vzpomínky na raná 90. léta nebo minulost ještě vzdálenější – jak styl písma, tak i obrázky po stranách a celkové rozlišení obrazu jsou nadmíru podobné raným počítačům. Rozhodnutí použít tento styl ovšem jistě nepramenilo pouze z nedostatku času a financí, ale slouží i k prvotní imerzi do fikčního světa, který nám hra nabízí – lze si jen těžko představit, že by úředníci nebo novináři v jakési postkomunistické diktatuře balkánského typu měli k dispozici prvotřídní západní techniku. Všechno, od jednoduchého černobílého zobrazení až po neohrabanou animaci ručiček hodin (i když právě na hodinách se objevuje snad jediný případ barvy v této hře – červené ručičky, když začíná docházet čas), v hráči probouzí dojem, že opravdu sedí v nějaké šedivé betonové budově pod zamračeným nebem a v ulicích se ozývají buďto vřískající motory trabantů, nebo střelba z kalašnikovu. U článků, které se hráči objevují na obrazovce, lze někdy jen stěží rozlišit titulek – a samotný text reprezentují jen nečitelné černé čáry.

                Fikční svět, do kterého můžeme nahlédnout skrze toto nevzhledné, depresivně působící okno, ovšem s takovýmto přístupem naprosto koresponduje. Hned na úvodní obrazovce se dovídáme radostnou novinu, že konečně došlo k ukončení válečného konfliktu se sousedním státem, Antegrií. Stejně tak byly potlačeny nepokoje a povstání a Republia se znovu vrací k normálnímu životu. Poté je vám ovšem dáno na srozuměnou, že obyvatelstvo není vládě ani zdaleka loajální – a vaším cílem jakožto šéfredaktora deníku Republia Times je to změnit jakýmikoli prostředky, tedy tak, že budete do svých novin vybírat pouze články lichotivé pro vládu. Iluze někoho, kdo až do této chvíle čekal hru glorifikující nezávislou žurnalistiku, se tedy musí hodně rychle rozplynout. A jako poslední hřebíček do rakve všem optimistům slouží poslední noticka, která vás upozorňuje, že stát z bezpečnostních důvodů drží ve svých rukou vaši ženu a dítě.

                Abyste dosáhli cílů, které po vás vláda žádá, musíte jednak zvyšovat loajalitu veřejnosti k vládě, jednak nabírat další čtenáře, aby se vaše zprávy rozšířily do všech koutů státu. K tomu vám bude sloužit hlavní herní rozhraní, které se skládá z nadpisů článků, mezi kterými můžete vybírat, prázdné titulní stránky vašich novin, kazatele počtu čtenářů a bodů loajality k vládě a v neposlední řadě také z již zmiňovaných hodin. Pracujete totiž ve dvanáctihodinovém cyklu, který hra samozřejmě patřičně zrychluje – nelze se tedy výběrem článků zaobírat donekonečna. Hráčova editorská práce spočívá v tom, že vybírá nadpisy článků, které chce zveřejnit a následně vybere jejich velikost a umístění na titulní straně novin. Ta může pochopitelně nabídnout jen omezený prostor – proto je výběr velikosti a umístění článku velmi důležitý. Roli hraje i fakt, že čím větší článek je, tím větší bude mít efekt, a naopak – zprávy, jejichž vliv chcete minimalizovat, budete prezentovat v co nejmenší velikosti. Hra postupně ve formě poznámek na konci každého dne spolu s cíli stanovenými vládou osvětluje další zákonitosti tohoto systému – politické články například nepřitáhnou moc čtenářů, ale posílí loajalitu těch existujících, a naopak články o sportu, počasí a celebritách nevyvolají lásku k diktátorovi, ale noviny si koupí mnohem více lidí. Než vám to hra vysvětlí, může dojít k úsměvným situacím – já jsem se například zpočátku bál umisťovat do svých novin články o špatném počasí, abych nesnížil loajalitu obyvatelstva. Je to samozřejmě absurdní myšlenkový pochod, myšlení spíše „hráčské“ než „realistické“, což hra reflektuje v jedné z poznámek, když oznámí, že informace o průtrži mračen opravdu neovlivní preference obyvatel – vláda totiž zatím počasí neovládá. Je to jeden z příkladů, že Lucas Pope do hry zapracoval i špetku humoru, který dobře odlehčuje poměrně tíživou atmosféru. K tomuto efektu dopomáhají i některé články – ty totiž neslouží pouze jako numerický faktor ovlivnění skóre, ale například se z nich hráč postupně dočte o úsměvné parodii na dnešní celebrity – dvě místní superhvězdy se dají dohromady, vezmou a okamžitě rozvedou v pouhých několika dnech. Jiné články naopak reflektují měnící se atmosféru v zemi, například (na vás do značné míry závislý) úspěch rebelského hnutí.

                Plynule se tím přenášíme do další, velice podstatné roviny hry Republia Times – do roviny morální. Kdyby totiž v celé hře šlo jen o bezhlavé navyšování jakéhosi skóre a čtenářů, jen těžko by se dalo hovořit o hře s hlubším poselstvím. V průběhu hry se mezi příchozími články začnou objevovat i zprávy od povstalců, kteří usilují o svržení diktátorského režimu a nastolení svobody. V těchto zprávách vás úpěnlivě prosí o pomoc a slibují, že vaši rodinu vyrvou z drápu diktátorského režimu a zachrání ji. Logicky vám stanoví naprosto opačné cíle, než vláda Republie – chtějí, abyste naopak snižoval loajalitu obyvatel k režimu a tím podpořil povstání. Cíl získávat více čtenářů je ovšem společný pro obě strany. Dalo by se namítnout, že nástup rebelských zpráv na scénu vlastně není příliš podstatný – i předtím hráč mohl pracovat proti režimu prostě jen z přesvědčení. Podle mého názoru takovému jednání brání dva důvody. Zaprvé je to základní starost o rodinu, kterou drží režim v zajetí a jejichž životní úroveň se odvíjí od vaší poslušnosti, přestože k té si není možno příliš vypracovat nějaký vztah. Zadruhé – a mnohem důležitěji – je to základní reflex téměř každého hráče splnit zadaný úkol a příliš se nad tím nerozmýšlet. Lucas Pope tedy hráče pomocí rebelů spíše směřuje směrem, který si vlastně mohli už předtím zvolit oni sami.

                Zbývá vyřešit otázku, na kterou stranu se vlastně hra Republia TImes staví. Je záslužnější kvůli starosti o rodinu podporovat zlý, totalitní režim, nebo je v zájmu vyšších cílů pravděpodobně zatratit? Odpověď Lucase Popa a jeho hry je jednoznačná – ani jedna cesta k úspěchu nevede. V případě, že zůstanete poslušným vládním psíkem a rebelie bude díky vám rozdrcena, bude vaše rodina (poněkud nelogicky) eliminována, vám přidělí nové místo a vše zůstane při starém. Naopak pokud díky vám zvítězí povstalci, vaše rodina zahyne, neboť ji rebelové nevysvobodí. Po svém vítězství změní jméno státu na Democria, přidělí vám novou rodinu, postaví vás do čela své propagandy – a hra začíná znovu od začátku, bojovníci za svobodu se okamžitě změnili v tyrany. Toto neveselé poselství sice může dokládat bezvýchodnost života a práce v některých typech státních zřízení, ale zdá se být z celé hry snad nejméně dokončené a až příliš zjednodušené („všechno je to stejná verbež“ není zrovna objevná filozofická myšlenka).

               

                V případě Republia Times se samo nabízí srovnání s další Popovou hrou, Papers, Please! V tomto titulu použil autor podobné motivy, jako v předchozí hře – především depresivní atmosféru totalitní země. V obou hrách se objevuje i prvek bezmoci, v Papers, Please! ale nesrovnatelně propracovanější i díky skvělému modelu rodiny, který vás přinutí si k ní vytvořit skutečný vztah. V tomto kontextu by se hra Republia Times dala označit za jakýsi skokanský můstek – sám o sobě zdařilý a povedený, ale signifikantní především tím, co z něj vylétlo k herním nebesům.

Mediální propaganda na vlastní kůži - Analýza hry The Republia Times

The Republia Times je hra, ve které se hráč ocitne v roli editora imaginárních novin. Jeho úkolem je přesvědčit občany, aby noviny četli aby byli loajální k vládě. Jedná se tedy o princip propagandy. Editor je pod tlakem - jako preventivní opatření mu vláda vzala do zajetí rodinu. Hlavním tématem hry je tedy mediální propaganda.

Editor má k dispozici 3 dny, během kterých musí zvýšit loajalitu čtenářů o daný počet jednotek - 20. Pokud tento úkol nesplní, hra končí. Každý den je časově omezen, nicméně nejdelší je ten první, který trvá 2 minuty. Pokud je editor během 3 dnů úspěšný, pokračuje dál s dalšími úkoly (v podstatě jde o to dosáhnout ještě většího počtu čtenářů). Editor vybírá z dané nabídky článků ty, které působí optimisticky a zároveň atraktivně pro čtenáře, aby se zvýšila jejich věrnost k daným novinám (ale především k nastolenému systému). Po ukončení časového limitu jdou noviny do tiskárny a zpětně již nelze nic změnit. Pokud editor udělá chybu, sníží se mu počet čtenářů a naopak - s dobrým výběrem článků se loajalita a počet čtenářů zvyšuje. Některé články (o celebritách, sportu a počasí) zvyšují zájem čtenářů, zatímco jiné (politické triumfy) zvyšují loajalitu k vládě.

Mezi jednotlivými dny hráč vidí své výsledky - o kolik se za den zvýšila loajalita a počet čtenářů. Zároveň vidí o jaká témata se čtenáři zajímají, což je vhodné pro přesný targeting článků a také zprávy o v jakém stavu se nacházejí zajatí členové rodiny. 

Kontextové informace

Tato flashová hra byla vytvořena v roce 2002 v rámci soutěže Ludum Dare herním designerem Lucasem Popem. Cílem soutěže bylo vytvořit během 48 hodin hru na předem dané téma. Pokud vezmeme tento fakt v potaz, neměl Lucas Pope pro vývoj hry mnoho času, přesto se jedná o poměrně zdařilý kousek. Pochopitelně se to odrazilo v samotném herním prostředí, které má základní vzhled a nijak se neproměňuje. Jak Pope uvedl, šlo mu zejména o to, vytvořit hru se silným tématem. Výhodou hry je její online prostředí, není tedy potřeba žádná instalace programu a lze ji kdykoliv spustit. Přestože je hra online, neplatí se za připojení k serveru, jako u jiných her.

Základní popis

Hra je určena pro jednoho hráče, který představuje postavu editora. Cílem hry je tedy zvyšovat hodnoty loajality a zájmu čtenářů. 

Veškeré herní úkoly se provádějí prostřednictvím myši. Z hlediska pohodlí hráče je to velmi přijatelné řešení, neboť se pomocí myši jednotlivé články přetahují do oblasti novin určených pro konečné vydání.

Vizuální stránka hry je poměrně strohá, přesto dostačující. Barevný motiv je ryze černobílý, ostatně je to stejná barevná kombinace, kterou měly jedny z prvních novin. Úvodní název novin “The Republia Times” evokuje po vizuální stránce názvy tradičních deníků jako např.  International Herald Tribune a pod.

Černobílou barevnou kombinaci narušuje kontrastní červená barva, které vždy něco signalizuje objevuje se na ručičce hodin, když se časový limit chýlí ke konci a  také, pokud se mezi zprávami objevují vzkazy od povstalců či o rodině, což situaci dává emotivnější rozměr. 

Červená barva rovněž značí nevhodné umístění dle velikosti článku - pokud je výběr článku větší než aktuální volná pozice v novinách.

Herní mechaniky

Hra je se svou narativní a vizuální stránkou poměrně strohá na herní mechaniky. Tím, že hráč nevidí svojí postavu (vystupuje jako editor, ale herní pole se skládá pouze z nabízených článků zobrazující se v tzv. News Feedu neboli hlavní stránce a finálního výběru) využívá se tu pouze pohyb myší při přesunu článku z nabídky do tištěné verze novin. 

Žánr a konvence

The Republia Times spadá do kategorie strategie - editor musí co nejlépe vybrat takové vhodné články, které zvýší loajalitu k systému a zvýší zájem čtenářů.

V narativní stránce hry se skrývá příběh mediální propagandy dokreslený nátlakem na editora.

Ve hře poměrně rychle ubíhá čas, což jsem nejvíce pocítila ve druhém kole, od kterého je časová dotace nižší. Hra tak více asociuje práci v dnešních online vydavatelstvích, kde jsou editoři často pod velkým časovým tlakem a musí jednat rychle.

Interpretace a kritika

Ve hře se odráží silná ukázka využití médií jako prostředku k propagaci. Hra má také velice silný podtext - pokud by editor nejednal podle zásad vlády, bylo by ublíženo jeho rodině. 

Celkový emotivní dojem dokresluje hudební podklad, který je v průběhu hry...téměř žádný. O což právě jde - během výběru článků je ticho, ovšem s každým dalším článkem se ozve pípnutí a těsně před ukončením časového limitu se ozve zvuk pípajícího budíku. V ten moment začne červeně blikat časová ručička. Na konci herního dne, kdy editorovi vyprší časový limit a noviny musí jít do finálního tisku se ozve závěrečný gong. Od této chvíle již nelze nic měnit. 

A celkový dojem?

Hra, která se mi zprvu jevila jako naprosto jednoduchá a bez nápadu mi nakonec poskytla zamyšlení. Samotný hráč si totiž uvědomí, jak by v tomto reálném systému vypadal výběr článků a celkové smýšlení editora. Dobrým výběrem se ukázaly články s tématikou počasí, sportu a zábavy. Politická témata musela být pouze pozitivní. Hra přispívá k tomu, že si simulaci režimu hráč vyzkouší na vlastní kůži a tak se lépe vcítí do problematiky než kdyby mu bylo téma předneseno v jiném médiu. 

Vydáno: 13. 4. 2012

Platformy: Online

Žánr: Strategie

Designer: Lucas Pope

Země výroby: USA

Autorka: Adéla Hořínková