První díl ze série Raymanbavil a stále baví dospělé i děti
po celém světě. Animovaná postavička, která bojuje s příšerami a tělo jí tak
trochu nedrží pohromadě, dokázala oslovit davy převážně svou obtížností a
grafickým zpracováním. Tvůrci měli štěstí v tom, že v době, kdy Rayman
poprvé vyšel, hry již vycházely na více platformách naráz. Bylo tak možné
oslovit širší publikum, aniž by se na hře cokoliv měnilo.
Hlavním cílem hry je zachránit všechny Electoony (magická stvoření),
kteří jsou ukryti různě po mapě. Zachránit je lze tak, že Raymanovou
vystřelovací pěstí rozbijete klec, ve které jsou vězněni. Electooni jsou v pozdějších
sériích nahrazeni Teensies, kteří se od nich neliší jenom vzhledem, ale i
zajímavým stylem života, ve kterém chtějí pouze tančit, chodit na párty a
žehlit si oblečení, v čemž jim brání to, že jsou uvězněni v klecích. Většinou
je obtížné všechny klece na mapě najít, nejde jenom o to, že jsou různě poschovávané,
jde i to, že vám ve vašem úkolu brání příšery, propasti, omezený počet životů a
na některých mapách i časový limit. Navíc je ve hře osm soubojů s bossy,
včetně toho finálního.
Za zmínku stojí určitě i velice
povedený soundtrack, dohromady má téměř hodinu a dokázala bych si jej
představit i v moderní hře. Jedna z věcí, kterou je hra typická, je
side-scrolling, tedy to, že se můžete po mapě pohybovat i za okraj obrazovky,
mapa se s vámi totiž posouvá. Řekla bych, že přesně to je prvek, který
dělá Raymana obtížným, nikdy totiž nevíte, na co skočíte, protože mapa se s vaším
skokem posune a vy tak můžete natrefit na bodlák, kvůli kterému přijdete o
cenný život.
Platformy, na které byla hra
vyrobena: Sony PlayStation, Atari Jaguar, Sega Saturn, PC/MS-DOS, Game Boy
Advance, Sony PlayStation Portable, Sony Playstation 3, Sony PlayStation Vita,
Nintendo DSi, Nintendo 3DS, Windows Mobile, Pocket PC, Nokia 9210, iOS,
Android, PlayStation Classic
Revolution Software (1996). Broken Sword: The Shadow of the Templars (Windows)
První díl známé adventurní série působí po přečtení charakteristik jako zcela standardní zástupce svého žánru, což jen ukazuje vliv hry na danou kategorii. Stále se vyskytujeme v rámci 2D adventury – tedy ovládání myší, velmi omezený pohyb a interakce pouze s několika málo předměty a pár více či méně významnými postavami. Kostrou příběhu se stává pátrání po atentátníkovi a jeho pronásledování přes různé atraktivní lokace v Evropě až po Orient, což, přiznejme si, zní naprosto tuctově. Přesto malá britská společnost dokázala u hráčů prorazit v době, kdy se úspěšná adventura automaticky spojovala se studiem LucasArts, disponující jak zavedenými herními sériemi, tak možností adaptovat fikční světy s rozsáhlou fanouškovskou základnou (např. Star Wars nebo Indiana Jones).
Broken Sword propojuje řadu protichůdných znaků – grafické zpracování silně připomíná animaci pro děti, hra ovšem není usídlená v žádné fantaskní zemi a vypráví o relativně reálných hrozbách od vraždy po sektářský fanatismus. Detektivní práce je silně provázaná s narativem, i hlavolamy se snaží mít minimálně uvěřitelné historické pozadí, a dětem se hra vzdaluje také černohumornými narážkami. Hráč navíc nesplývá s vypravěčem, naopak je zde velká snaha o odstup. V adventurách bez převzatého obsahu trpí hratelná postava často ztrátou paměti nebo ani žádnou minulost nemá, aby si hráč svého avatara snadněji osvojil. Broken Sword obsahuje nejen twist, kde se po úvodním hraní za novinářku Nicole Collard přesouvá ke skutečnému protagonistovi, kterým je George Stobbart, ale hra ani nedovoluje jakkoliv korigovat jeho charakter.
George je americký turista v Paříži, student práv, šťoural a hrdina proti své vůli - jinak řečeno zcela konkrétně vymezená postava bez velkých nepopsaných míst, kam se hráč mohl promítat. Avatar tak představuje spíše spoluhráče, kterému můžete vést ruku. Klasický předpoklad o hratelném charakteru boří i dabing. Broken Sword se celkově vyznačuje množstvím ironických dialogů, zejména však vyčnívají pasáže, kdy si George mluví sám pro sebe. Nebo ještě lépe, nepřímo promlouvá k hráči. Pokud se tedy ocitnete ve slepé uličce pátrání a zkoušíte kombinovat všechny předměty z inventáře, dočkáte se nejen očekávatelné odezvy jako "ehm, ne" či "tohle není úplně nejlepší nápad", ale i mnohem kousavějších komentářů. Broken Sword rozhodě není první hra, kterou hráli nezletilí jako "dospělou" výzvu, ale rozhodně jde o jednu z mála, která s dospělými zacházela jako s malými děcky, pokud šlápli vedle.
Platformy při prvním vydání: Microsoft Windows, Mac OS a PlayStation Přenesené platformy: Game Boy Advance, Palm OS a Windows Mobile Rok vydání: 1996 Série: Broken Sword Žánr: adventura (point-and-click) Hlavní designér: Charles Cecil Země výroby: Velká Británie
Flashback je jednou z největších
klasik žánru akčních skákaček. Ujímáte se v něm role Conrada B. Harta,
který musí získat zpátky svou paměť (a osobnost tajného superagenta), vyřešit
spoustu hádanek, prostřílet se armádou mimozemšťanů a zachránit planetu Zemi.
Gameplay silně vychází z klasického Prince
of Persia a další hry od Delphine software, Another World. Do hratelnosti typické devadesátkové skákačky je
tedy implementováno několik zásadních prvků jako souboj střelnými zbraněmi,
využívání energetických štítů a řešení puzzlů. Grafické zpracování je z dnešního
úhlu roztomile kostičkované, oplývá však vysokou mírou detailů.
Dys4ia je freewarová,
Adobe flash hra od studia Newgrounds, z roku 2012, založená na příběhu
její autorky Anny Anthropy. Autorka ,jinak také vystupující pod pseudonymem „Auntie Pixelante,“ je americká herní
designérka, blogerka a kritička zabývající se transgender a queer tématikou. Na
svém kontě už má mimo jiné například vývoj her Mighty
Jill Of Ill (2D hra s tématikou fetiše a BDSM) a Lesbian Spider Queen of Mars (2D
flash hra, jak název napovídá s lesbickou tématikou).
Hra samotná přímo naráží na „transgender“
tématiku a reflektuje osobní zkušenosti Anny Anthropy s poruchou pohlavní
identity a procesem podstoupení hormonální terapie. Autorka na svém blogu
zmiňuje, že hru vytvořila, aby tak popsala všechny frustrace a dala tak najevo
všem, kteří právě procházejí podobným úskalími jako ona, že ponuré pocity po
nějakém čase zmizí. Ačkoliv je záměr autorky předat hrou pocity z vlastní
zkušenosti poměrně jasný, ve mně samotném hra vyvolala spíše rozporuplný dojem
a myšlenku, že celá hra mohla předat tuto zprávu poněkud lépe.
LEVEL 1 - Gender
bullshit
Cíl hry je tedy celkem zřejmý,
poukázat na pocity hlavní hrdinky, jež prochází změnou pohlaví a procesy
s tím spojenými. Jako hráč / hráčka se tudíž ocitáme v kůži hlavní
hrdin(k)y, která není spokojená se svou identitu a pohlavím. Hra Dys4ia je
rozdělená celkem do čtyř různých levelů (Gender bullshit, Medical bullshit,
Hormonal bullshit, It gets better?). Každý z těchto levelů je rozdělený do
několika dalších minilevelů či chcete-li miniher, které je nutné projít a jež
zároveň popisují jednotlivé problematické aspekty postupné šestiměsíční proměny,
s kterými se hlavní hrdinka musela potýkat. V prvním levelu počítačové hry
Dys4ia, nazvaném příznačně „Gender bullshit,“ se nám blíže představuje naše
hlavní postava, která je mužem, ale chtěla by být ženou. V této úrovni se
tak setkáváme s určitými počátečními procesy, kterými si naše postava
musela projít a které pro ni byly ponižující. Pomocí šipek se tudíž například musíme
vyhýbat s naším avataterm všudypřítomným pohledům žen na dámských toaletách;
oholit si nechtěné vousy; nasoukat se do o několik čísel menšího dámského oblečení
nebo krýt se štítem před řečmi feministek, které muže se změněným pohlavím
údajně nepovažují za ženu, abychom na konci tohoto levelu zjistili,
že naše postava se rozhodla kvůli všem těmto procesům podstoupit
hormonální léčbu. Identita hlavní hrdinky je v tomto levelu také
znázorněna kostičkou tetris jež nemůže projít otvorem ve zdi doplněnou o hlášku
na obrazovce „I feel weird about my body.“
BULLSHIT NR.2
V levelu číslo 2 („Medical
bullshit“) hledáme spolu naší postavou tu správnou kliniku pro započetí
vytouženého procesu; vyplňujeme potřebné psychotesty; imaginárně prolétáme
několika„hoolahoop“ kruhy; podstupujeme „špachtličkový“ HIV test a
v neposlední řadě chytáme do úst pilulky na snížení vysokého krevního
tlaku, protože jsme se o několik sekund předtím z textu na obrazovce dozvěděli,
že doktor oznámil naší postavě, že má příliš vysoký tlak a nemůže jí proto předepsat
estrogen do doby, než ho naše hrdinka sníží. V třetím levelu s názvem
„Hormonal bullshit“ na počátku obdržíme recept na lék Estradiol a následuje
několik minilevelů se simulací předávání platební karty a platby lékárníkovi,
což symbolizuje finanční náročnost změny pohlaví; další minilevel zobrazuje
nežádoucí účinky hormonální léčby snížení funkce jater (jako hráči opět chytáme
pilulky do úst a v pravém rohu se snižuje procento funkčnosti jater naší
postavy), přecitlivělost (jako hráči uhýbáme narážkám naší přítelkyně);
přílišnou chuť k jídlu (ve stylu pacmana šipkami ovládáme „žrouta“,
konzumujícího cokoliv mu přijde do cesty) či celkovou špatnou psychiku postavy.
SELFCONFIDENCE
Čtvrtý a zároveň poslední level
hry Dys4ia představuje finále procesu
přeměny pohlaví a nastiňuje pozitivní výhled naší hrdin(k)y do budoucna. V této
fázi hry už pouze pomocí pohybem šipkami zjišťujeme různé informace, například že
naší postavě už neroste na hrudi tolik obtěžující ochlupení a zároveň se
zvyšuje její psychická pohoda. Sebevědomí tedy roste což je představenou
například minihrou s obrazovkou zobrazující dav lidí a větou „I feel more visible
than I ever been.“ Rostou i prsa hrdinky jako následek hormonální léčby.Ono vytoužené ženství se přibližuje stále
větší měrou. Závěrečná minihra tohoto posledního levelu představuje vzhůru letícího
motýla a oznámení o úplně novém začátku. Objevuje se také zmíněná tetris kostka
z prvního levelu, která nemohla projít otvorem ve zdi, ale nyní už má na
tolik flexibilní tvar, že oním otvorem s naší pomocí snadno projde.
HERNÍ PROSTŘEDKY
Hudba ve hře Dys4ia je místy až psychedelická a některé
zvuky otravné. Neočekávajte žádnou závratnou grafiku, jak můžete vidět z obrázků,
jedná se o graficky velice jednoduše provedenou hru. Co se týče barev, je hra provedena
ve velmi výrazných konturách a neobjevuje se zde téměř žádná černá. Zaměříme-li
se na herní mechanismy, ovládání je velice jednoduché a probíhá výhradně pohybem
prostřednictvím šipek nahoru, dolu, doprava, doleva a opravdu není nějak
složité. Nicméně po celou dobu hraní Vám
bude připadat, že nejste ten/ta , kdo hru ovládá nýbrž, že jste spíše provázeni
či chcete-li táhnuti daným příběhem autorky hry. Pokud byste však náhodou
nevěděli jakým směrem se pohybovat, objeví se vždy šipka, která by Vás měla
navést. Stačí tedy udělat několik pohybů šipkami a děj se plynule posouvá. Ve
hře Dys4ia j se objevuje také hned několik odkazů nahistorické hry, ať už je to již zmíněná
tetris kostka či odkaz na hru Pacman v minilevelu
v které váš avatar požírá vše co mu přijde do cesty, podobným způsobem
jako Pacman požíral v bludišti jeho
tečky.
Co říci závěrem? Hra mi přišla zajímavá jako náhled do hlavy
člověka, který učinil tak závažné rozhodnutí jako je podstoupení hormonální léčby s cílem přeměny pohlaví a umožnil
nám tak pomocí této hry v několika minutách si alespoň částečně vyzkoušet, čím
vším si procházel. Nicméně pokud bych hru měl hodnotit z pohledu zábavy,
dostala by ode mě tak 2 body z 10, jelikož po minutě hraní mě začala hra
svými herními mechanismy,nemožností volnosti a velice iritující hudbou a zvuky nudit do takové míry, že jsem si připadal opravdu spíše
jako loutka. Zůstal tedy ve mně pocit velmi zajímavého nápadu na hru, ale
vcelku špatného zpracování, který mě příliš nepobavil. Nicméně to je pouze můj
subjektivní pocit a názor na hru už si musí každý udělat sám / sama například na tomto odkazu.