K analýze jsem si vybrala
„hru“ Depression Quest autorů Zoe Quinnové, Patricka Lindseyho a Isaaca
Schanklera, jejíž launch rpoběhl na Svatého Valentýna loňského roku. Slovo hra
uvádím v uvozovkách zcela záměrně. Nejedná se totiž o hru v pravém
slova smyslu. Ano, jedná sice o fikci, náhražku reality, nicméně o zábavě
(kterou by hra měla zprostředkovávat) nemůže být ani řeč.
V rámci hry se setkáváme
s příhodami každodenního života, jako je práce, vztahy s okolím,
běžné nemoci atd. Hra má sociálně-osvětový záměr: jednak má pomoci šířit
povědomí o problematice deprese, ale také má za cíl ukázat lidem
s klinickou depresí, že nejsou na světě sami, kdo touto chorobou trpí. Hra
je k dispozici online, zdarma a na úvodní stránce se uživatelům zobrazuje
prosba o finanční pomoc („Pay what you want“ tlačítko) a možnost informovat se
o dané problematice na infolince.
Přikročme k samotné hře. Hráč
se za tónu převelice depresivní hry ocitá v kůži člověka kolem dvaceti
let, který má partnera, nudnou, práci,
jež mu ale vydělává na nájem, několik přátel a známých, tak trochu nespokojené
rodiče a utkvělý pocit, že mnohé problémy jsou jeho chyba, nicméně i po
propřemýšlených nocích, jak z toho všeho ven, zkrátka nenalézá řešení
úniku.
Koncept hry by se dal přirovnat ke
gamebooku, kdy je nám vyprávěn příběh, neznámý vypravěč, snad naše vlastní
nitro, nás uvádí do dějů a situací a my se na základě nějakých svých
myšlenkových pohnutek rozhodujeme o akci. Některé možnosti, ty, které by se asi zdály jako úplně nejlepší jsou nezvolitelné a přeškrtané, snad aby autoři dali hráčům najevo, že "normálně" se v dané psychické kondici zkrátka rozhodovat nelze.
Jsem poměrně pozitivní člověk
s depresí sotva diagnostikovatelný, proto se podvědomě snažím o jakousi
revoltu vůči hře. A stále věřím, že to „třeba bude dobré“. A svoje, bohužel
veskrze marné, pokusy o to dostat hlavního hrdinu dostat do nějaké produktivní
a pozitivnější polohy, vám nyní předestřu ve stylu podobném hře – využiji narace
a pokusím se vám přiblížit děj, svoje záměry a hlavně aktuální pohnutky, které
ve mně hra vyvolává.
Nutím hrdinu, říjeme mu třeba
Patrik, jít proti depresi. Přimět ho pracovat, změnit svůj život. Proto pokaždé
z daných možností vybírám tu nejvíce produktivní a pozitivní, např. ani
nenechám hrdinu brečet v posteli nebo koukat na televizi, nutím ho
pracovat. Jakmile začne, má před očima
tmu, vypne se mu mozek a není schopen ničeho.
Volá mu přítelkyně Alex a zve ho k
sobě na party. Donutím ho jít. Jak to dopadne?
Patrik buďto stojí „jako tvrdé y“ na jednom místě a kouká, znuděně
posrkává pivo nebo se schovává u Alex v pokoji před ostatními hosty. Ne,
já ho zkrátka nedonutím, aby se socializoval.
Vybírám tedy poslední možnost, nutím ho pít, třeba se trochu rozkouká,
říkám si. Nicméně příběh mě vede dál a vypravěč mne varuje, že pokud se Patrik
opije, je možné, že bude emocionálně nestabilní. To rozhodně nechci, snad
nezpůsobím scénu.
Alex mi opakuje, jak je ráda, že
jsem tu (vidíte, už s Patrikem začínám splývat). Z mého hrdiny jsem
najednou já, hra mne pohlcuje. Pokusím se s tím bojovat. V sobotu
Patrika navštěvuje jeho matka. Její řešení všech problémů spočívá v tom,
že se člověk zkrátka „musí víc snažit“, což Patrikovi rozhodně nepřipadá jako
něco rozumného a reálného. Mám se rozhodnout, jak s matkou interagovat.
Být upřímný a říci jí o svých pocitech? Změnit téma. Budu zlá. Nutím Patrika,
aby se svěřil. Já, autorka textu, vypínám hudbu na pozadí hry, mám pocit, že mě
uvádí do depresivního stavu. Začíná mi být Patrika ale už opravdu upřímně
líto. Matka reaguje dle předpokladu –
Patrik se má více „snažit“. Ach jo. Začíná mi docházet, že nepochopení ze
strany okolí může depresivní lidi ještě více posouvat směrem ke dnu.
Nedělní ráno komunikujeme (já a
Patrik, opravdu se mi dostává pod kůži) s kolegou z práce. Nabízí nám
kotě. Je mi jasné, že pro člověka v Patrikově kondici může být obzvláště
těžké starat se o jiné živé stvoření, ale na druhou stranu si říkám (protože
jsem sama majitelka kočky a vím, jak ta malá vrnící klubíčka člověku prosvětlí
dny), že mu to třeba pomůže. Rozhoduji se tedy, že si kočku pořídí. Nejprve se
schovává a Patrik má pocit, že ho kočka nemá ráda, nicméně po pár dnech za ním
chodí po bytě, spí mu v klíně a zkrátka si k němu našla cestu.
(začínám mít naději, že se Patrikovi ulevilo).
Páteční večer, kdy jsou kolegové a
přátelé venku a baví se, Patrik tráví s Alex doma, na gauči,
s pizzou, u televize. Začíná mít pocit, že snad nedělá dost, přemýšlí, zda
je s ním Alex šťastná. Stojím před rozhodnutím, zda se na to Patrik Alex
zeptá, nebo zda to nechá plavat, neboť už i tak je nejspíš naštvaná. Dotahuji
svá špatná rozhodnutí do konce, konfrontuji Patrika s Alex. Stalo se, co
jsem předpokládala. Alex je naštvaná a rozmrzelá, že se jí na to Patrik „pořád
ptá“.
Přestávám hrát, mám pocit, že jsem
napáchala už škod dost. Ať udělám za Patrika jakékoli rozhodnutí, vždy je „něco
špatně“. Jeho přístup k okolí a k sobě samému je rezignovaný,
demotivovaný, frustrovaný. Je to vlastně takový uzavřený, trochu protivný a
zdálo by se, že nabubřelý člověk. Ve skutečnosti je ale nemocný a nešťastný,
to, co by potřeboval, mu okolí nepřináší. I když se Alex zdá jako „easy-going“
děvče, i ona má někdy plné zuby jeho řečí a otrávenosti, matka ho nechápe, nikdo ho nechápe.
Myslím, že jsem pochopila, oč
autorům hry šlo. Ono je velice jednoduché o depresi hovořit (pokud s ní člověk
nemá žádnou nebo jen zprostředkovanou zkušenost). Ocitnout se, alespoň
virtuálně, v kůži člověka, který se s ní ovšem skutečně potýká, je
něco naprosto jiného. Sdělení hry podle mne tkví v tom, že ač se člověk „snaží
sebevíc“, vždy se to všechno tak nějak otočí k horšímu. Bezvýchodnost
situace depresivního člověka je zcela evidentně řešitelná pouze s pomocí profesionála,
což je podle mě jedno z hlavních sdělení hry. Smyčkou se dostávám ke svému
úvodu, kdy jsem poukazovala na to, že jednak je hra pro lidi, kteří depresemi
trpí, aby viděli, že nejsou se svojí kondicí jediní na světě, ovšem porozumění
jejich „zdravého“ okolí, je naprosto klíčové. Nyní mnohem lépe chápu to, že
pokud někdo skutečně depresí trpí, samotné „try harder“ ve stylu Patrikovy
matky zkrátka nepomůže.
Nutná je systematická, trpělivá a
porozuměníplná pomoc, vyhledání odborníka a dlouhodobá spolupráce s pacientem.
„Hra“ mi otevřela oči, už se nikdy nebudu na lidi trpící touto nemocí koukat
jako dřív. S nezájmem a nepochopením, protože když se tak nad tím
zamyslím, možná jsem tak někdy k někomu přistupovala a bylo to hloupé.
Martina Votrubová, 356596
Žádné komentáře:
Okomentovat