Dys4sia - chaos o změně pohlaví

Dys4sia

Newgrounds, Anna Anthropy (2012) Dys4sia (Adobe Flash)

 

Tato audiobiografická hra se snaží vyjádřit, jak se autorka poprala se změnou pohlaví. Jak se cítila před změnou, jaký chaos zažívala a naopak jak se jí zjevně nakonec ulevilo. Hra by se dala charakterizovat jako 2D plošinovka, kdy hráč chodí s postavičkou nebo pohybuje jinými zástupnými předměty reprezentující autorku potýkající se s činnostmi a pocity spojenými s nespokojeností se současným pohlavím a jeho následnou přeměnou. 

Tato hra reflektující autorčiny pocity při hormonální změně pohlaví má čtyři úrovně, kterými hráč postupně projde. Jednotlivé úrovně symbolizují jednotlivé fáze hormonální proměny z muže na ženu. První level „Gender bullshit“ popisuje nepochopení se s okolím. Nazývají ho mužem, kterým se necítí být, neoblékne se do o několik čísel menší dámského oblečení a na dámské toalety se musí plížit. Jelikož je tato hra autobiografická, tak i avatar dojde ke smíření a rozhodne se k vážnému kroku. V dalším levelu „Medical bullshit“ je popisován strastiplný kontakt s lékaři. Absolvování psychotestu, čekárna a nervozita před samotnou hormonální přeměnou a komplikace spojené s působením předepsaných léků. Ve třetím levelu „Hormonal bullshit“ započne samotná přeměna. Hormonální pilulky působící na psychiku, jídelníček, energii atd. A v posledním, čtvrtém levelu „It gets better?“ je sice název s otazníkem, ale je zřetelné, že postavičce se velice ulevilo. Holení jí již nedělá potíže, obléká dámský šat a při pohledu do  zrcadla se konečně cítí být spokojena.

Hra je ovládána šipkami a je velice jednoduchá, jak na ovládání, tak na pochopení jak hru hrát. Herní mechaniky jsou tu zcela omezené, jsou v jednotlivých kolech přesně dány a nelze scénář hry nijak změnit. Pohybovat se lze pouze šipkami dopředu, dozadu a do stran. Není zde třeba nad úkolem dlouze přemýšlet. Protože je hra tvořena jednodušší grafikou, příběh je zde implementován nikoli prostřednictvím videa ale pouhého doprovodného textu, kde jsou popisovány pocity postavičky a současně naznačeno, kudy se má postavička ubírat. Je zde použit progresivní typ implementovaných narativů, v některých miniúsecích jednotlivých levelů musí hráč projít vytyčenou trasou, jindy, když mu vyprší časový limit, se i přesto posouvá dál ve hře bez ohledu na dokončení. V některých úsecích se hráč pohybuje pomocí postavičky, jindy ji reprezentují zástupné předměty jako předměty žiletka na holení, pilulka na snížení tlaku nebo tyčinka na HIV test. Hra má v sobě také několik odkazů na jiné, známé herní počiny. Například avatarova touha po jídle je přirovnána k všepožírajícímu Pacmanovi, jindy se postava cítí jako kostička ze hry Tetris a nemůže se vejít do připraveného předem určeného místa. Také se tu objevuje pohyblivý odrážející panel ze hry Arkanoid. 

 V celkovém kontextu působí hra velice chaoticky. Jsou použity velice pestré barvy, které v některých úsecích velice rychle přeblikávají. Chaotickou až ponurou atmosféru dokresluje i hudba, která je směsicí nepřehledných překrývajících se zvuku opakující se v krátké smyčce dokola. U některých úkolů je doplněna citoslovci reagujících na hráčovo počínání.

Kromě náznaku psychotestu nejsou ve hře řešena žádná hlubší morální dilemata vyplývající z tématu. Hra je tedy velice jednoduchá a na hráčovo samostatné rozhodování velice omezená, snad jen rozhodnutí, zda se při plížení na dámský záchod vydám doleva nebo doprava.

 Avšak pokud vezmeme v povědomí, že hlavním záměrem autorky bylo nastínit svázanost a hlavně chaos jejích počátečních pocitů a následné nastínění kroků vedoucích ke kýženému výsledku, tak se záměr myslím docela zdařil. Myslím, že cílem nebylo vytvořit hru na dlouhé měsíce s perfektní grafikou a mnoha možnostmi rozhodování., naopak nastínit svázanost takové osoby ve společnosti a jednoduše v kolejích představit autorčiny pocity z hormonální přeměny pohlaví. 

Výrobce: Newgrounds

Designer: Anna Anthropy

Hudba: Liz Ryerson

Vydání: 9. 3. 2012

Platforma: Adobe Flash

Žánr: Audiobiografie

Mód: Single-player

Dys4ia – Gender?!

Dys4ia je freewarová, Adobe flash hra od studia Newgrounds, z roku 2012, založená na příběhu její autorky Anny Anthropy. Autorka ,jinak také vystupující pod pseudonymem „Auntie Pixelante,“ je americká herní designérka, blogerka a kritička zabývající se transgender a queer tématikou. Na svém kontě už má mimo jiné například vývoj her Mighty Jill Of Ill (2D hra s tématikou fetiše a BDSM) a Lesbian Spider Queen of Mars (2D flash hra, jak název napovídá s lesbickou tématikou).

Hra samotná přímo naráží na „transgender“ tématiku a reflektuje osobní zkušenosti Anny Anthropy s poruchou pohlavní identity a procesem podstoupení hormonální terapie. Autorka na svém blogu zmiňuje, že hru vytvořila, aby tak popsala všechny frustrace a dala tak najevo všem, kteří právě procházejí podobným úskalími jako ona, že ponuré pocity po nějakém čase zmizí. Ačkoliv je záměr autorky předat hrou pocity z vlastní zkušenosti poměrně jasný, ve mně samotném hra vyvolala spíše rozporuplný dojem a myšlenku, že celá hra mohla předat tuto zprávu poněkud lépe.

LEVEL 1 - Gender bullshit

Cíl hry je tedy celkem zřejmý, poukázat na pocity hlavní hrdinky, jež prochází změnou pohlaví a procesy s tím spojenými. Jako hráč / hráčka se tudíž ocitáme v kůži hlavní hrdin(k)y, která není spokojená se svou identitu a pohlavím. Hra Dys4ia je rozdělená celkem do čtyř různých levelů (Gender bullshit, Medical bullshit, Hormonal bullshit, It gets better?). Každý z těchto levelů je rozdělený do několika dalších minilevelů či chcete-li miniher, které je nutné projít a jež zároveň popisují jednotlivé problematické aspekty postupné šestiměsíční proměny, s kterými se hlavní hrdinka musela potýkat. V prvním levelu počítačové hry Dys4ia, nazvaném příznačně „Gender bullshit,“ se nám blíže představuje naše hlavní postava, která je mužem, ale chtěla by být ženou. V této úrovni se tak setkáváme s určitými počátečními procesy, kterými si naše postava musela projít a které pro ni byly ponižující. Pomocí šipek se tudíž například musíme vyhýbat s naším avataterm všudypřítomným pohledům žen na dámských toaletách; oholit si nechtěné vousy; nasoukat se do o několik čísel menšího dámského oblečení nebo krýt se štítem před řečmi feministek, které muže se změněným pohlavím údajně nepovažují za ženu, abychom na konci tohoto levelu zjistili, že naše postava se rozhodla kvůli všem těmto procesům podstoupit hormonální léčbu. Identita hlavní hrdinky je v tomto levelu také znázorněna kostičkou tetris jež nemůže projít otvorem ve zdi doplněnou o hlášku na obrazovce „I feel weird about my body.“

BULLSHIT NR.2

V levelu číslo 2 („Medical bullshit“) hledáme spolu naší postavou tu správnou kliniku pro započetí vytouženého procesu; vyplňujeme potřebné psychotesty; imaginárně prolétáme několika„hoolahoop“ kruhy; podstupujeme „špachtličkový“ HIV test a v neposlední řadě chytáme do úst pilulky na snížení vysokého krevního tlaku, protože jsme se o několik sekund předtím z textu na obrazovce dozvěděli, že doktor oznámil naší postavě, že má příliš vysoký tlak a nemůže jí proto předepsat estrogen do doby, než ho naše hrdinka sníží. V třetím levelu s názvem „Hormonal bullshit“ na počátku obdržíme recept na lék Estradiol a následuje několik minilevelů se simulací předávání platební karty a platby lékárníkovi, což symbolizuje finanční náročnost změny pohlaví; další minilevel zobrazuje nežádoucí účinky hormonální léčby snížení funkce jater (jako hráči opět chytáme pilulky do úst a v pravém rohu se snižuje procento funkčnosti jater naší postavy), přecitlivělost (jako hráči uhýbáme narážkám naší přítelkyně); přílišnou chuť k jídlu (ve stylu pacmana šipkami ovládáme „žrouta“, konzumujícího cokoliv mu přijde do cesty) či celkovou špatnou psychiku postavy.  

SELFCONFIDENCE
Čtvrtý a zároveň poslední level hry Dys4ia představuje finále procesu přeměny pohlaví a nastiňuje pozitivní výhled naší hrdin(k)y do budoucna. V této fázi hry už pouze pomocí pohybem šipkami zjišťujeme různé informace, například že naší postavě už neroste na hrudi tolik obtěžující ochlupení a zároveň se zvyšuje její psychická pohoda. Sebevědomí tedy roste což je představenou například minihrou s obrazovkou zobrazující dav lidí a větou „I feel more visible than I ever been.“ Rostou i prsa hrdinky jako následek hormonální léčby.  Ono vytoužené ženství se přibližuje stále větší měrou. Závěrečná minihra tohoto posledního levelu představuje vzhůru letícího motýla a oznámení o úplně novém začátku. Objevuje se také zmíněná tetris kostka z prvního levelu, která nemohla projít otvorem ve zdi, ale nyní už má na tolik flexibilní tvar, že oním otvorem s naší pomocí snadno projde.

HERNÍ PROSTŘEDKY
Hudba ve hře Dys4ia je místy až psychedelická a některé zvuky otravné. Neočekávajte žádnou závratnou grafiku, jak můžete vidět z obrázků, jedná se o graficky velice jednoduše provedenou hru. Co se týče barev, je hra provedena ve velmi výrazných konturách a neobjevuje se zde téměř žádná černá. Zaměříme-li se na herní mechanismy, ovládání je velice jednoduché a probíhá výhradně pohybem prostřednictvím šipek nahoru, dolu, doprava, doleva a opravdu není nějak složité.  Nicméně po celou dobu hraní Vám bude připadat, že nejste ten/ta , kdo hru ovládá nýbrž, že jste spíše provázeni či chcete-li táhnuti daným příběhem autorky hry. Pokud byste však náhodou nevěděli jakým směrem se pohybovat, objeví se vždy šipka, která by Vás měla navést. Stačí tedy udělat několik pohybů šipkami a děj se plynule posouvá. Ve hře Dys4ia j se objevuje také hned několik odkazů na  historické hry, ať už je to již zmíněná tetris kostka či odkaz na hru Pacman v minilevelu v které váš avatar požírá vše co mu přijde do cesty, podobným způsobem jako Pacman požíral v bludišti jeho tečky.

Co říci závěrem?  Hra mi přišla zajímavá jako náhled do hlavy člověka, který učinil tak závažné rozhodnutí jako je podstoupení hormonální léčby s cílem přeměny pohlaví a umožnil nám tak pomocí této hry v několika minutách si alespoň částečně vyzkoušet, čím vším si procházel. Nicméně pokud bych hru měl hodnotit z pohledu zábavy, dostala by ode mě tak 2 body z 10, jelikož po minutě hraní mě začala hra svými herními mechanismy,nemožností volnosti a velice iritující hudbou a zvuky nudit do takové míry, že jsem si připadal opravdu spíše jako loutka. Zůstal tedy ve mně pocit velmi zajímavého nápadu na hru, ale vcelku špatného zpracování, který mě příliš nepobavil. Nicméně to je pouze můj subjektivní pocit a názor na hru už si musí každý udělat sám / sama například na tomto odkazu.

Změna pohlaví na čtyři kola

Když jste spisovatel a podstoupíte změnu pohlaví, nejspíš o tom napíšete knihu, jako scenárista byste své zkušenosti pravděpodobně přetavil do filmového scénáře a jako malíř byste je zhmotnil na malířském plátně.

Anna Anthropy je ale designérka počítačových her – svoji přeměnu z „on“ na „ona“ proto vtiskla do jednoduché nezávislé počítačové hry Dys4ia. A zatímco bych u všech předchozích způsobů vyjádření jejich autorům zatleskala, u hry Dys4ia to udělat nemůžu. Autorka, která se aktivně angažuje v queer, komunitě, do hry vtiskla své osobní zkušenosti a prožitky, já si z ní ale neodnesla žádné hlubší poselství, spíše pořádný zmatek v hlavě – možná nepodobný tomu, který prožívala sama Anna, když přemýšlela o přeměně.

Od rozhodnutí k většímu poprsí

Tato počítačová alegorie má celkem čtyři „kola“. V tom prvním se hlavní hrdin(k)a potýká s pocity, že se ve svém těle necítí doma, s tím, že jí přijdou ponižující všechny činnosti tak typické pro muže, s reakcemi svého okolí. Jediným možným řešením se tak stává podstoupení hormonální léčby a přeměna pohlaví.

Druhý „level“ je o hledání té správné kliniky, o ponižujících psychotestech, o testech na virus HIV, ale i o veliké podpoře přítelkyně a o problémech s krevním tlakem. Ve třetím kole jsou potom nastíněné finanční náročnost podobného procesu, negativní účinky některých léků, rozhození psychiky i některé pochyby při probíhající přeměně. Finále hry pak patří pozitivním zprávám: už žádné ponižující holení, ochlupení totiž mizí, stejně tak problémy s psychikou a předsudky okolí. To, co se naopak objevuje, je sebevědomí hlavní hrdinky a atributy ženství. Autorka hry nicméně dává najevo, že konec hry je de facto začátkem jejího nového života – který mnohdy nebude úplně jednoduchý.

Do dalšího levelu jediným kliknutím

Hra Dys4ia je jednoduchá. Extrémně jednoduchá. Minimálně co se týká herních mechanismů a ovládání. Tím, kdo ovládá, totiž není hráč. Hráč je pouze „loutkou“ vedenou příběhem proměny a na jeho krocích absolutně nezáleží. Je jedno, jestli se trefí jako Tetris do otvoru, nebo jestli jako Pacman „sežere“ všechny dílky čokolády (mimochodem, inspirace těmi nejznámějšími hrami je zřejmá a usnadňuje hráči už tak velmi snadné a intuitivní ovládání), děj se posune dál tak jako tak.   

Hlavní linie příběhu je tvořená jednotlivými mikrohrami, které, jak už jsem zmínila výše, často odkazují na jiné známé hry. A jejich provedení je velmi jednoduché, i co se grafiky týče. Ač hra Dys4ia vznikla v roce 2012, vystačí si s grafikou, která byla pro počítačové hry typická v době o dvacet let dříve. Pár barevných kostiček a herní ovládání, u kterého si vystačíte se čtyřmi klávesami. A když náhodou netušíte, jak ve hře pokračovat dál, navedou vás šipky. Mimochodem – u některých mikroher si vystačíte s jediným kliknutím, u jiných do klávesnice „klepnete“ maximálně dvakrát nebo třikrát.

Umí nezávislé hry hrát na city?

A v tom je třeba právě pro mě ten hlavní problém. Jako člověk odkojený mainstreamovými hrami, u kterých jsem si chtěla vždycky hlavně odpočinout a relaxovat a přemýšlet maximálně nad tím, jak co nejefektněji zničit soupeře, nebo vystavět město, popřípadě celou říši, nenacházím uspokojení u „komorních“nezávislých počítačových her, které (logicky, protože peněz a tím pádem i tvůrců je málo) rezignují na svou podobu a snaží se své „poselství“ vyjádřit alegoricky, skrze jednoduché symboly, jednoduchou grafiku, minimalistický děj.

Uznávám, že u některých her tohoto typu se poselství, příběh podaří vystihnout, vyjádřit a přenést na hráče. Další doporučovaná hra Oiche Mhaith, ač je graficky i herně velmi jednoduchá, mě dokázala oslovit mnohem víc. Nicméně jsem neplakala, ani jsem „neměla zkažený“ celý den, jak tvrdí někteří jiní hráči pod ní. Pro mě se totiž pod spojením „počítačová hra“ totiž stále ještě schovává činnost, která by primárně měla být zábavná, měla by hráče bavit a vyplnit jeho čas.

Sdílení myšlenek prostřednictvím her

Anna Anthropy říká, že hra by měla sdílet a přenášet myšlenku a neměla by nás jen obírat o čas a peníze. Věřím tomu, že některé hry myšlenku skutečně vyjádřit dokážou, nicméně si nemyslím, že právě indie počítačové hry mohou být platformou pro vyjadřování složitých dějů a emocí, podobně třeba jako je tomu u indie filmů nebo muziky. Emoční dopad na hráče je oproti filmům, případně muzice u indie počítačových her dle mého naprosto minimální.

Teď jde jen o to si říct, jestli je to proto, že se jim zatím nedaří dostat do vyššího vyjadřovacího levelu, nebo jestli jsem to já, kdo není schopen jako hráč postoupit do vyššího levelu pochopení herní sémiotiky.

Zdroje fotografií: 2.bp.blogspot.com, indiegamemag.com