Pro svou analýzu jsem si vybral hru Art Game. Je poměrně nová,
vytvořil ji kritik a indie videoherní designer z Copenhagenu Pippin Barr v roce
2013. Je to velikostně malá prohlížečová hra, která je zdarma přístupná na
Barrově webu (www.pippinbarr.com).
Hru samotnou je v zásadě jednoduché charakterizovat už
podle názvu, protože opravdu patří do žánru art games, takzvaných her, pro
které je důležitá hlavně estetická složka, umělecké vyznění. Tak jednoduché to
ale není, protože Art Game je něco víc.
První, co na hře zaujme je stylová, ale minimalistická
pixelová grafika, která je podtržená černobílým zobrazením. Připomíná staré hry
typu Pitfall, ale také v tom tkví velká část kouzla Art Game. Naprostá
absence zvuku je zvláštní, ale taky to můžeme připsat na vrub atmosféře. Hru
můžete začít jako jeden ze tří úspěšných umělců. První je malíř Cicero Sasson (Cicero -> Centipede, Sasson -> Snake),
jehož umělecká tvorba je variace klasické hry Snake. Po obrazovce, která
představuje plátno, jezdíte rychle hadem, který musí sbírat svítící „potravu“,
díky které pak roste a je složitější s ním manévrovat. Jediné pravidlo je,
že had nesmí narazit sám do sebe. Tedy ve skutečné hře, tady do sebe narazit
musíte. V tu chvíli všechno zamrzne tak jak je a viola, umělecké dílo je
na světě. Další hratelnou postavou je ruská sochařka Alexandra Tetranov
(Tetranov -> Tetris, což je i ruská hra -> ruská sochařka). Její umělecký
proces je hraní hry Tetris, ale znovu, cílem není odstranit vše z obrazovky,
ale vlastně prohrát. Toho dosáhnete tak, že kostky zaplní celou obrazovku, což
dá vzniknout zajímavé struktuře nakupených kostek – vaší soše. Poslední
hratelný umělec jsou vlastně dva, dvě dvojčata (ačkoliv hra říká, že spojitost
mezi nimi je nejasná), volba pro multiplayer. William Edge a Susan Needle tvoří
tak, že si mezi sebou zahrají hru Space War a z výsledného pohybu raket se
vytvoří umělecký záznam.
Hra samotná začíná tím, že do vašeho ateliéru přijde
kurátorka MoMA (Museum of Modern Art) a sdělí vám, že je ráda, že vás může
zahrnout do nové expozice. Řekne vám, ať jí zavoláte, až budete mít hotová nějaká
díla (potřebujete tři) a odejde. Tak vzhůru ke tvoření! Samotná díla máte
možnost i pojmenovat. Že máte hotovo? Přijde k vám znovu kurátorka a díla
vám ohodnotí pozitivními komentářemi, které jsou ale naprosto náhodné. Tak
vzhůru na výstavu! V MoMA je dnes plno. Vaše tři díla jsou hrdě vystavena,
stejně tak i díla ostatních postav, za které jste na začátku měli možnost hrát.
Návštěvníků přišla spousta, a když do nějakého svou postavou „vrazíte“, řekne
vám svůj názor. Když projdete sál a opustíte ho, hra končí a závěrečná
obrazovka je hodnocení vašich děl v renomovaném uměleckém časopise
ARTFORUM. Všechna hodnocení jsou ovšem náhodná, jak řekl sám Barr, hra nemá (a vlastně ani nemůže existovat) software, který by sám od sebe hodnotil uměleckou kvalitu díla.
Člověka může zarazit – vždyť to vlastně není ani hra! Hra to
sice je, ale z větší části simulátor uměleckého tvoření. Výběr postavy na
začátku vám určí způsob tvorby, ale samotný proces je na vás. Můžete si s dílem
dlouhé minuty vyhrávat, nebo tam prostě něco nasázet. Je to na vás, vy jste
umělecem a s trochou vžití se do role zažijete i tu opravdovou radost z tvorby.
Možná „blbinka“, ale uvnitř hluboký simulátor umělcova života. Přistihl jsem
se, že mě kritické komentáře návštěvníku k mým dílům svým způsobem opravdu
bolí a hra, která i přes své minimalistické zpracování dosáhne tohoto, si
zaslouží obdiv. Je to satira? Tak trochu. Ukazuje to určité stereotypy, ať se
jedná o samotné umělce, ale hlavně o recenze a názory na díla? Ano, také. Ale
hlavně je to několikaminutová sonda do světa, kam se jinak člověk málokdy podívá.
Určitý nesouhlas cítím s analýzou Pavla Bareše (http://pragueinvaders.blogspot.cz/2014/11/art-game-umeni-01100001-01110010.html)
– kurátorka vám pochválí práci VŽDY. Zkoušel jsem všechny umělce. Zkoušel jsem
se snažit, hru záměrně sabotovat, nic nedělat. Kurátorka měla vždy jen a jen
pochvalná slova.
Nesouhlasím s článkem Huffington post o hře (http://www.huffingtonpost.com/2013/02/05/pippin-barr-art-game-computer-moma-artwork_n_2625098.html),
který tvrdí, že k vytvoření mistrovských děl potřebujete být v dané hře
(Tetris, Snake, Space war) výjimečně dobří. To by byla možná pravda, kdyby se
díla tvořila tím, že hru vyhrajete. Takhle nejde o nic jiného, než prostředek
tvorby, který vyhrát nemůžete a ani nechcete.
Článek o hře na Rock, Paper, Shotgun (http://www.rockpapershotgun.com/2013/02/05/art-game-a-game-about-art-about-games/)
dokonce píše o tom, že kurátorka to dané umělecké dílo odmítla. Zajímalo by mě,
zda má někdo jiný takovou zkušenost. Já, ani moji dva kamarádi nikoliv (to samé
už jen s kritikou od ní, jak psal kolega Bareš). Barr řekl, že je
hodnocení děl náhodné.
Žádné komentáře:
Okomentovat