Analýza hry: We become what we behold

Analýza hry: We become what we behold

Nicky Chase (2016)


Úvod

Analyzovaná hra byla roku 2016 vytvořena kontroverzním vývojářem Nickem Casem. Kanadský autor vytváří obecně spoustu her reflektující problémy moderní doby. Například videohry „Coming Out Simulator“, kde poznáváte svou sexualitu. Nebo „Adventures with anxiety“ ukazující lidskou úzkost ve fyzické formě. Proto také hra „We become what we behold“ zobrazuje další z aktuálních problémů, konkrétněji enormní vliv médií na člověka. Největší kuriozitou z mého pohledu je vydávání těchto her jako Open source (sestavené pomocí otevřeného softwareu a jsou samy o sobě otevřené, včetně her s licencí public domain se zveřejněným zdrojovým kódem). Tím nabízí hráčům jeho her možnost zasáhnout a poupravit hry k obrazu svému.

Mechaniky hry

Hratelnost je velice jednoduchá. K ovládání je potřeba pouze myš/touchpad. Jste v pozici fotografa, který má možnost fotit cokoli na ploše o velikosti několika m². Uprostřed plochy umístěná televize následně vysílá vámi vyfocené fotografie. Můžete zamířit a vyfotit jakoukoli situaci, ale reakce na každou z nich jsou odlišné. Délka hry činí necelých 5 minut.

Narativ

Stěžejní je podotknout, pro koho a co fotíme? Fotíme pro „peeps“ (dále jen človíčci) kteří se dělí podle tvaru své hlavy. Polovina má hlavu čtvercového tvaru a druhá polovina tvaru kruhového. Tím, co vyfotíme do již zmiňované televize, určíme, co se v jejich světě dělat má, či nemá. Človíčci k televizi vzhlíží a slepě ji následují. Kupříkladu vyfotíme človíčka s kloboukem a ostatní rázem nasadí tentýž klobouk. Toto je právě paralela k naší společnosti, ovlivňovanou tím, co právě vidí v médiích. Další kladenou otázkou je: „ Co je po nás požadováno, abychom fotili?“. Samozřejmě, stejně jako v našem světě, človíčky zajímá pouze ponížení, konflikty a násilí. Proto když vyfotíme, jak jeden z človíčků s čtvercovou hlavou řve na toho s hlavou kulatou, automaticky se tyto dva odlišné druhy začnou nenávidět. Tento koncept je velmi jednoduchý, ale zároveň nejvíce srozumitelný. Pro mne hlavní „message“ hry je pár dvou človíčků s jiným tvarem hlavy, kteří nejdou s davem a hlásají, že mít se vzájemně rádi je vlastně nejlepší možné východisko. Bohužel když vyfotíte je, tak to ostatní človíčky nijak nezajímá a naopak je odsuzují. V čemž je určitě další z mnoha paralel s aktuální dobou. Nakonec toto davové šílenství v podobě nenávisti mezi čtvercovými hlavy a kruhovými vyeskaluje v násilný konflikt a človíčci se, bez vaší kontroly a ovlivnění, vzájemně postřílí a pobijí. Jediný přeživší je onen zamilovaný pár, který se jednak neřídil většinou a jednak místo nenávisti preferoval lásku.

Grafika a zvuk 

Co se grafiky týče, tato hra prokazuje pravidlo V jednoduchosti, je krása. Človíčci mají jednoduché tvary, pohyby i mimiku. Přesto, dle mého názoru, bylo vše srozumitelné a dostatečně graficky vyladěné. Objevují se zde jen tři barvy: šedá, černá a červená. Tím se jednodušeji rozlišují i vámi vyfocené fotografie. Pokud je fotka zajímavá, tak popis, jak už to v médiích bývá, je červený (alarmující). Naopak nudná fotka má popis šedý (nezajímavý). Na hudbu je hra také velmi strohá. Výborné detaily z mé strany jsou, po vyfocení fotografie, kde se „neděje nic zajímavého“ se rozezní cvrlikání a jediný kdo na vámi vyfocenou fotografii kouká je právě jeden cvrček. Dále při vyfocení „zajímavého“ snímku autor používá znělku připomínající znělku z televizních novin. Autor tedy jak graficky, tak zvukově vytvořil velmi jednoduché provedení a dokreslení situací, které je však účelné a mne osobně nadchlo.

Sdělení hry, vlastní názor

Hra je určena pro to být alarmem nám všem. Jak moc hledíme na média a jak jsou stěžejní v našem projevu, rozhodování  a vyjadřování emocí. Již od úvodních sekund poznáme, že se bude jednat o hru spojenou s mediální sférou a její satirou. Hra v úvodu (satiricky) varuje klasickou frází: „Warning: the following program contains…“ což se v médiích objevuje celosvětově-zde je to umístěno, dle mého názoru, s ironickým podtextem. Velkým kladem je, že si pod nenávistí mezi kulatými hlavami a čtvercovými, kterou televize ve hře nastartuje, můžeme dosadit jakýkoli aktuální problém. Mohou to být rasové neshody, problémy se sexualitou, atd. Poté už záleží na naší představivosti. Nehledě na to, že pro tvůrce Nickyho Case, jsou tyto hry velmi blízké a poznamenané jím samým, soudě pro jeho neutralitu v otázce genderu. Z části proto mají podle mého názoru takovou úspěšnost. Rozhodně stojí za tu chvíli na zahrání a zároveň zamyšlení na tímto konceptem!

We Become What We Behold: Sundejte si klobouky, už to není cool

We Become What We Behold

Úvod 

Hned po spuštění hry se na obrazovce objeví věta „We Become What We Behold,“, což je citát z díla Marshalla McLuhana, který je brán jako jeden z největších mediálních vědců. V překladu to znamená „Stáváme se tím, co vidíme.“ a přesně v tom duchu se celá hra nese.

Ve hře si zahrajeme na fotografa, který posílá své fotky do televize. Televize mu poté fotky okomentuje hashtagem, ať už pozitivním nebo negativním. Pokud fotka není zajímavá, jediný, kdo se na ni kouká, je okolo náhodně poskakující cvrček, pokud fotka zajímavá je, začnou se věci okolo měnit. Kolem televize chodí tzv. „peeps“, tedy „človíčkové“, kteří dohromady tvoří společnost. Človíčkové se dále dělí na čtverce a kolečka, dle tvaru jejich hlav. Pokud je obsah vyhodnocen jako zajímavý, človíčkové se na televizi podívají.

Herní mechaniky 

Jedná se o velmi jednoduchou hru s jednoduchými mechanikami, ale ne až tak jednoduchým posláním. Celkově hra zabere pět minut, jak sám autor Nick Case uvádí. Místo kurzoru zde máme hledáček kamery, zachycujeme fotografie, jak bylo řečeno v úvodu, ale nesmí to být ledajaké fotografie. Hra nám dost jasně dává najevo, že nechce človíčky zachycovat v obyčejných situacích. Ovládání je nenáročné, není k němu potřeba nic jiného než myš/touchpad a funkční levé tlačítko.

Hned na začátku máme možnost vyfotit človíčka s kloboukem, televize této fotce přidělí hashtag, který říká, že nošení klobouků je „cool“. Několik človíčků se na televizi podívá a stejné klobouky si nasadí. Když po nějaké chvíli vyfotíme dalšího človíčka s kloboukem, hashtag říká, že už to není „trendy“, a tak jej človíček zahanbeně sundá. Podobných fotografií můžeme vyfotit desítky (klobouky, zamilovaný pár, jednoho človíčka křičícího na druhého, …) a vždy se po nich něco stane.

Hra nemá hudbu v pozadí, jenom znělku připomínající hlavní zprávy v televizi, jakmile vyfotíme novou zajímavou fotografii. V pozadí můžeme slyšet pouze hučení větru a zpěv ptáků. Hra celkově obsahuje poměrně málo zvuků, pouze 12. Zajímavé na hře je, že autor její kód nechává volný pro fanouškovské úpravy. Jediné úpravy od fanoušků, které se mi povedlo dohledat, jsou překlady do 9 jazyků.

Poslání

Poslání hry je o něco složitější než hra samotná. Pokud ji chcete pochopit, je třeba si ji zahrát víckrát. Televize, která se nachází uprostřed obrazovky, ovlivňuje společnost a náladu v ní. Když sdílíme například zmíněnou fotografii človíčka v klobouku, stane se to, že klobouky začne část společnosti nosit, ale jelikož už to není nijak výjimečné, televize klobouky později začne hodnotit jako „mimo trend“ a človíčci se za nošení klobouků stydí. Máme tu tedy nějaký trend, který se mění podle toho, co se v televizi prezentuje, človíčci totiž byli s kloboukem spokojeni, ale televize jim říkala něco jiného a oni se podle toho začali chovat.

Změny v náladě se vyvíjí stejně jako trendy. Ke konci hry zde totiž dochází k rozdělení společnosti na dva tábory, na čtverce a kolečka. Vše začne tím, že se ve hře objeví velmi nahněvaný čtverec, který křičí na své okolí, jakmile jej vyfotíte, televize jej odprezentuje jako útočníka, který cíleně útočí právě na kolečka. Kolečka tak začínají propadat strachu a tím následně naštvou ostatní čtverce. Dochází tu tak k začarovanému kruhu, protože naštvání čtverců naštve kolečka, a tak se hněv šíří dál.

Vše nakonec končí naprostým rozpadem společnosti, kdy televize šíří poslední jasnou zprávu: „BE SCARED. BE ANGRY.“ V překladu tedy „BUĎ VYDĚŠENÝ. BUĎ NAŠTVANÝ.“ Což je další myšlenka, která mě vede k zamyšlení. Opravdu média prezentují pouze takové rámce, kvůli kterým jsme vyděšení a tím nás poštvávají proti někomu nebo něčemu? Neměl by být mediální vliv více kontrolovaný? A co sdílíme my mezi ostatní? 

Závěrem

Za mě se jedná o opravdu velmi povedou hru, kterou může hrát v podstatě každý. Není třeba si hru stahovat, ani instalovat, stačí najet na webovou stránku v prohlížeči a kliknout na tlačítko „PLAY“. Význam a poslání je trochu skrytý a je jej třeba hledat. Po prvním dohrání se hra může zdát až bizarní. 

Hra We Become What We Behold je opravdu skvělá, ač velmi krátká. Nick Case, již zmíněný autor hry, se vývojem her zatím neživí, dělá je ve svém volném čase a kdokoli jej může finančně podpořit na serveru Patreon. Jeho tvorba má často větší přesah, nejsou to hry pouze pro zkrácení volného času a zahnání nudy. Jak sám říká ve své autobiografické hře Coming Out Simulator: „hry nemusí být jenom zábava.“

Za mě se jedná o opravdu velmi povedou hru, kterou může hrát v podstatě každý. Myšlenka je sice skrytá, ale silná a vede k zamyšlení nad fungováním společnosti a různých médií, včetně sociálních sítí.

Soňa Schneiderová