Ve hře The End si nejdříve vytvoříte nějakou šik mrtvolku a s tou potom zdánlivě objevujte hranice poznání smrti.
Hra jako taková začíná krátkým životem, který promptně ukončí pád meteoritu. Běžná věc, která se může kdykoli stát komukoli z nás. Postavička následně padá dolů, pod povrch svého žitého světa, svého vědomí. Jádro fiktivní zápletky je u konce. Jediné, co bylo třeba, bylo umřít.
Přišel čas vyjasnit si, co je to smrt
Z herního prostředí i jeho zákonitostí je jasné, že hlavní náplní hry bude hledání, bloudění v temných chodbách ve snaze najít světlo - osvětlení tématu. Hráč prochází několika koly tří oblastí podzemních prostor, které, v evropském pojetí, dělí lidské (ne)bytí do separátních oblastí mysli, těla a ducha. Každé prostředí využívá jiný skin, mechaniky zůstávají stejné: proskákat se na konec, sbírat, šoupat a přemýšlet nad světlem, tmou a vším mezi tím, tedy stínem. Fiktivní svět podsvětí už nemá nijak komplikovaný příběh, jeho náplní je hledání otázek a odpovědí.
Hra o život i o životě
Cílem každého kola je najít cestu ke klíči, se kterým lze otevřít dveře „dál“. Klíče jsou vždy doplněné o nějaké nesmrtelné moudro, které má asi být tím pravým otvírákem obzorů možného vnímání „konce“. Kola končí betlem v kartách se zástupcem temné strany. Karetní hra se smrtí se dá až nesmyslně snadno propočítat a tím hráče připravuje o pocit bezmocnosti, který by podle mě měl nastat - jako kdyby smrt dodržovala nějaká pravidla. Strážce lze obehrát o různé kouzelné objekty, ke kterým lidstvo průběžně vztahuje naději na překonání své konečnosti. Mechanika a fikce do sebe proto zapadají spíše uměle. Skákání přes skály o smrti neřekne nic, mechaniky hry jsou jen prostředkem jak se posunout dál a pobavit se (ludus). Postup má více méně předem danou strukturu, kterou si lze osvěžit jen prozkoumáváním dosažených cílů, tj. objekty, poloha na ciferníku. Ty slouží jako hlavní zdroje informací a zamyšlení. Další možností je volná karetní hra, která představuje doplňkovou hru ve hře.
Smrt po evropsku: (Věčný) život
Každá ze tří sekcí přibližuje citlivá témata, například možnost stvořit/udržet/zničit život. Pokud nechcete ztrácet čas detaily, postačí zodpovědět si několik jasně položených otázek. Cílem je, aby si hráč popřemýšlel o svém hodnotovém žebříčku.
Ve hře nejsou špatné nebo správné odpovědi. Přesto je hodnotová škála jasná: symbolika světla a tmy, zvolené citáty a dodatečné asety hry, jako jsou kouzelné objekty a jejich popis, ciferník smrti (Death dial) a jeho charaktery. I samotné otázky mají hodnotící charakter, jako kdyby zrovna na tom, jestli žijeme dál v myslích ostatních mělo záležet, proč by smrt pro vyšší cíle měla být smysluplná? Často více než ke smrti se vlastně vztahují k životu, skrz smrt si máme ujasnit hodnotu života.
Hra ve většině případů předkládá smrt jako jiné pokračování bytí - naše činy, DNA atp. Smrt a smrtelnost se snaží prezentovat jako něco víc než jen konec a až pateticky hraje na nesmrtelnost, ne nutně fyzickou. Hra tak dost dobře ukazuje tři věci: (i) to, čeho se na smrti bojíme nejvíc, je prostě a bezdůvodně, bez nároků na cokoliv (včetně spravedlnosti) a hlavně definitivně zemřít a (ii) fakt, že jediný způsob, jak zjistíme, co je smrt, je zemřít a konečně, (iii) smrt je to, co dává životu smysl; stejně jako ve hře dává světlu smysl tma, protože jinak se toho stínu k visuté lilii nedohrabete...
