Analýza hry Art Game

Art Game je hra z roku 2013, za kterou stojí herní kritik a designér Pippin Barr. Hru lze hrát online na oficiálních stránkách Pippin Barr - http://www.pippinbarr.com/games/artgame/ArtGame.html.

Lesk a bída života umělcova. I tak by se dal tento simulátor nazvat. Ve hře se dostáváte do kůže vámi vybraného umělce, který připravuje díla dle svého zaměření (socha, obraz, videoart) na výstavu v Muzeu moderního umění v New Yorku. Zažijete si chvíle zlosti z odmítnutí, ale i euforii z přijetí vašeho díla širokou veřejností na vyprodané výstavě. Tedy alespoň v případě, že budete hru hrát tak, jak to Barr, nejspíš, zamýšlel.

Hra je barevně laděna do černobílé a ovládá se šipkami a enterem jako potvrzovacím tlačítkem v případě jediného hráče. U více hráčů se pak hra ovládá nejen šipkami ale i tlačítky WSAD a mezerníkem. Více tlačítek k ovládání hry nepotřebujeme. Na začátku dostaneme možnost vybrat si mezi 3 umělci – malířem Cicero Sassoonem, sochařkou Alexandrou Tetranov - ti jsou single playerovou možností - a videoartovou dvojicí Williamem Edge & Susan Needle – jako možnost multi playerovou.

Každá postava umělce pak vytváří své dílo jiným způsobem, nicméně všechny postavy mají společné to, že k vytváření děl využívají principů klasických her – malíř pomocí hry Had, sochařka pomocí hry Tetris a umělecká dvojice pomocí hry Spacewar. Dílo je pak vytvořeno jednáním, které normálně ve výše uvedených hrách znamená prohru. Tedy když had nabourá sám do sebe, poslední kostička tetrisu dosáhne vrchní obrazovky či když raketa ve Spacewar je zničena.Význam prohry tedy v procesu vytváření díla v rámci této hry zaniká, protože aby umělec mohl své dílo vytvořit, musí v minihře prohrát. Z prohry tedy dělá vlastně neutrální institut, v rámci kterého je vytvořeno dílo, které může, ale nemusí být vybráno na výstavu.

Když máte hotový libovolný počet děl – pro výstavu potřebujete celkem tři – ikonkou telefonu zavoláte kurátorce, která přijde díla obhlédnout. Postava kurátorky je nicméně nastavena tak, že neposuzuje nikterak kvalitu předkládaných děl a proto je vybrání toho kterého díla věcí náhody. Proto je také možné tento proces několikrát zopakovat a názor na dílo tím kurátorce „přehodnotit“.

Po 3 vybraných uměleckých dílech je výstava zahájena a umělec ji může navštívit, dozvědět se názory ostatních návštěvníků galerie tím, že k té které postavičce přijde.

Zážitek ze hry si dle mého názoru lze odnést dvojaký. Záleží, zda osoba, která hru hraje chce opravdu vytvořit dílo, kterému věří, které bylo pracné a kvůli kterému kupříkladu musela hru několikrát opakovat. Taková osoba pak může pocítit zklamání v případě odmítnutí a naopak radost a pýchu při přijetí návštěvníky v muzeu. V případě takového hráče pak hra funguje. Vyvolává emoce a může sloužit téměř jako simulátor, když si při vytváření děl hráč zažije umělcovy stavy kdy se mu nedostává múzy, dílo neodpovídá jeho představě, nedaří se mu, byl odmítnout, apod. Osobně si myslím že k dosažení takového hráčského nadšení aspiruje nejvíc právě tetrisové sochařství, při kterém jsou mnohé výsledky opravdu zajímavé a lze do něj vložit nejvíce představivosti a umu. 

Pak je tu druhá možnost hraní, kdy osoba úkol vytvořit dílo bere jako úlohu, kterou je potřeba vykonat aby mohl pokračovat dál ve hře. Takové osobě stačí hadem ihned nabourat, u tetrisu pouze zmáčknout šipku domů a u Spacewaru vlastně nedělat nic a její dílo je hotové. Takovou možnost hraní umožňuje i nastavení kurátorky, která bez mrknutí oka vychválí a pro výstavu přijme i takto vytvořená díla. Vzhledem k tomu, že vytváření díla je ve hře nejdůležitější částí, nemůže takový druh hráče být spokojen. Na výstavu se se svými díly, ke kterým nemají žádný vztah a nic do nich nevložil, dostanou tak jako tak, ale vlastně je úplně mine požitek, kterého se dostane osobám, kteří hrají hru podle vzoru uvedeného výše. Zážitek je totiž dle mého názoru cílem hry. Zažít si, jaké to je být umělcem. Hra takového hráče po prvním dohrání, které přichází velmi záhy přestane bavit - neuvidí v ní smysl, bude pro ně příliš jednoduchá – což je volba, kterou si zvolil sám. Těžko říct, jestli vůbec tvůrci takový styl hraní zamýšleli či brali v potaz.

Z výše uvedeného lze seznat, že narativ hry je je zde přímý a vložený. Hráč splní úkol předložený hrou a ta jej posune dál v příběhu. Tedy že hráč vytvoří dílo, to je zhodnoceno kurátorkou pozitivně či negativně. Při nastřádání tří přijatých děl může hráč dále pokračovat na svou výstavu. 

Myslím, že myšlenkou hry bylo ukázat práci umělce, zažít si jeho stavy, emoce. Ve výsledku se může doopravdy občas stát, že náhodným tahem (tady tedy hraní způsobem č. 2) člověk vytvoří dílo, které mu zajistí nehynoucí slávu. V reálném životě se nicméně s takovou náhodou nesetkáme tak často, jak je tomu ve hře. Simulátory však nikdy nezobrazují čistou realitu, takže nepředpokládám, že by účelem této hry bylo umění urážet či snižovat jeho hodnotu. Hra se nejspíš snaží navázat a přispět do debaty o umění jako takovém a o tom, zda hra může být umění. Protože v této hře je hra podstatou všeho umění, které se v ní tvoří.

Andrea Parezová