Název hry Art Game se dá vykládat dvěma
způsoby – jako „umělecká hra“ nebo „hra o umění“. Příhodně tak poukazuje na
téma hry i samotné její zpracování. Základní premisou je prožít radosti a
strasti umělecké praxe v několika modelových situacích. Hru v roce 2013
vydal a poskytnul zdarma na internetu původně v Kodani a nyní na Maltě působící
herní designer a kritik Pippin Barr, který od té doby spolupracoval i s Marinou
Abramovic. Vizuální stránku tvoří jednoduchá vektorová grafika v barvách šedé,
černé a bílé. Zvuk chybí úplně.
Na začátku si můžete vybrat, zda budete
hrát za minimalistického malíře Cicera Sassoona, ruskou
sochařku Alexandru
Tetranov nebo videoartové duo Williama Edge a Susan Needle. Následně jste
osloveni kurátorkou MoMA, abyste vytvořili umělecká díla k posouzení pro
výstavu. Zde přichází potencionálně nejzábavnější část Art Game, protože tato
díla tvoříte pomocí klasických arkádových her, jako je Snake, Tetris a
Spacewar. Dílo je dokončeno ve chvíli, kdy podle normální herní logiky
prohrajete. Z výsledného hada, který se chytl za ocas, a z hromady
skládaček Tetrisu se tak stane minimalistická malba a poněkud kostrbatě
vyhlížející socha. V případě Spacewar je produktem videoperformance dvou
teček (umělců převlečených v kostýmech vesmírných lodí), snažících se do
sebe nenarazit. V této „hře ve hře“ můžete strávit dlouhý čas, popustit
uzdu kreativitě a formovat komplexní tvary pomocí jednoduchého, pro většinu hráčů
zřejmě dobře známého, herního mechanismu. Ten je v tomto případě poněkud
postaven na hlavu. Pokud budete Tetris hrát podle jeho klasických pravidel,
můžete v minihře strávit věčnost.
Při první hře se sochařkou Tetranov jsem
nejdříve hru hrála konvenčním způsobem, po chvíli jsem začala „stavět“
rozvětvenou sochu, kterou jsem posléze nazvala docela kreativním způsobem.
Telefonátem přivolaná kurátorka mě pochválila a objednala si další sochy.
Proces jsem tedy musela zopakovat, už mě to ale nebavilo a sochy jsem co
nejrychleji „nakupila“ a s názvem jsem se vůbec neobtěžovala. K mému
zklamání, a tak trochu podle očekávání, se kurátorce tyto sochy líbily a mojí
odfláknutou práci vůbec nepostřehla.
Po
úspěšném udání děl kurátorce následuje skupinová výstava v MoMA, kde si můžete
srovnat své vlastní výtvory s předem vygenerovanými od zbylých umělců, za
které jste nehráli. Můžete také poslouchat komentáře návštěvníků, které
považuji za zdaleka nejzábavnější část hry. Je jich implementováno poměrně
velké množství, i když se to podle opakovaných replik nemusí zdát. Stačí chvíli
vytrvat a dočkáte se opravdových perel, jako např. zcela vyprázdněný odkaz na „Rolanda
Bathe“ a klasik typu: „Kéž bychom se těch
děl mohli dotknout...“ nebo „No, když
je to v MoMA, tak to musí být dobré, že?“.
Naslouchání návštěvníkům v galerii může
vyvolat silnou frustraci, protože vás nikdo dostatečně nedocení. Tuto část hry
můžeme brát jako meditaci na téma recepce uměleckých děl, daleko více se však
podobá satiře. Návštěvníci jsou totiž buď přehnaně naivní, nebo plodí jedno
klišé uměleckého žargonu za druhým.
Kromě návštěvníků můžete také zkusit
oslovit jiné umělce. V roli Sassoona na mě však Tetranov neměla čas a
podivná dvojčata Edge a Needle zachovali pózu a neřekli pro jistotu nic. Když z galerie
konečně odejdete, vaší odměnou je přední strana časopisu Artforum a vágní
pochvala ve stylu „Sassoonovy obrazy
držely výstavu pohromadě…“.
Hra zde končí, pokud ji však budeme skutečně
brát jako metaforu umělcova života, skončila pouze jedna z her. Můžete
začít zase od začátku nebo se rozhodnout se své umělecké kariéry vzdát a jít
hrát jinou hru.
Hru jsem hrála několikrát a za všechny
postavy. Z třech miniher bylo zřejmě nejzábavnější skládání soch v roli
Alexandry Tetranov. V případě, že hrajete za Susan Needle a Williama Edge,
má ovládání trochu jinou povahu. Tato „dvojčata“ totiž musí všechny akce
provádět spolu, včetně poslouchání návštěvníků nebo telefonování. Předtím, než
začnete hrát Spacewar, musíte také postavy převléct do kosmických kostýmů, což
může vést ke komické situaci, kdy jedna z nich zůstane vzpříčená pod
kostýmem té druhé. Samotné videoartové duo se ve větší míře než ostatní dva umělci
dá chápat jako satira nebo klišé uměleckého světa – dvě skutečně podivné, uměle
působící postavy, které se chovají napohled směšně ve jménu velkého umění.
Podle Pippina Barra tato hra může
vzbudit různé emoce, podobné těm, jaké zažívá kterýkoliv umělec ve skutečném
životě. Potvrzuji, že mě naštvalo, když kurátorka pro výstavu vybrala jak mé
propracovanější dílo, tak i zbylé dvě, kterým jsem žádnou námahu nevěnovala.
Pozastavila jsem se v tu chvíli nad jednoduchým mechanismem hry, který je v tomto
případě zřejmě zcela náhodný. Můžete se libovolně dlouhý čas mořit s perfektně
vybalancovanou sochou, nic vám však nezaručuje, že ji posléze kurátorka vybere.
V herním světě většinou máte možnost svůj osud ovlivnit, bývá dokonce
předem napsán. Zde jste však ponecháni náhodě.
Art Game je tedy „uměleckou hrou“ v tom
smyslu, že dekonstruuje médium, a zároveň je „hrou o umění“, která se však
snaží řídit podle pravidel skutečného života, které postrádají běžné jistoty herního
světa. Z hlediska mechanismu se jí to daří především v části s výběrem
děl pro výstavu, méně již v ostatních. Když vás vystaví, máte již jistotu,
že skončíte na obálce Artfora.
Je nutné poznamenat, že Art Game nesimuluje
ani tak život umělce, jako spíš život umělce ve světě trhu s uměním. Ten se opravdu řídí podobně náhodnými a
krutými mechanismy, které jsou jen velmi lehce a přitom radikálně naznačeny v této
hře. Pippin Barr na svém blogu píše: „Most
of all, I think it’s possible to express yourself as an artist and to invest in
that and not have the game let you down too much.“ Tato citace by se klidně
mohla vztahovat na jakéhokoliv žijícího umělce, pokud by Barr onou hrou myslel
právě trh s uměním. Hra jako taková je velmi jednoduchá, významy si do ní
z větší části vkládáme sami. Nedá se to samé říct o trhu s uměním?
Žádné komentáře:
Okomentovat