Depression Quest - analýza

Hra Depression Quest je interaktivní fiktivní hra zabývající se depresí. Vydána byla 14. února 2013 pro webové prohlížeče, v srpnu 2014 pak také na Steamu. Hru vytvořila Zoe Quinn, Patrick Lindsey, hudbu napsal Isaac Schankler. Hru je možné si hrát na webových stránkách  zdarma, nicméně je možné i poslat finanční příspěvek, jehož část půjde na konto americké Národní linky prevence sebevraždy.

Depression Quest je pro 1 hráče. Celá hra je založena velmi jednoduše a to na čtení textu. Příběh hry je vyprávěn pomocí emergentního narativu, tedy příběh se vyvíjí na základě hráčových akcí. Hráč se vtěluje do postavy muže, který trpí depresemi. Několika odstavci je vždy popsán každodenní život postavy a na konci textu se nabízí několik možností, jak by se hráč zachoval v dané situaci. Zvolená možnost pak ovlivňuje další vývoj příběhu. 

Samotná postava se ve skutečnosti nemá vůbec špatně, má práci, přítelkyni, rodinu i kamarády. Všechno je ale ztíženo tím, že on sám je ve stavu deprese a všechno jej vyčerpává. Postava má potom výčitky, že se přítelkyně s ním nudí, že nezvládá pracovat na svém projektu atd. Postupem času se dá dostat ke terapeutovi, které mu má pomoci – ať už terapiemi či prášky. Možnosti na výběr jsou ovlivněny psychickým stavem, čili čím hůř na tom postava psychicky je, tím více možností je přeškrtnuto a hráč tak pouze příběh sleduje. Zajímavé je, že jsou zde i zobrazeny možnosti, které by volil člověk bez deprese. Ty jsou však přeškrtnuté a nelze je zvolit.

Začátek hry tak připomíná gamebooky, což jsou knihy, ve kterých si čtenář vytváří svým rozhodnutím příběh sám. Zde však nejsou na výběr všechny možnosti. 

Autoři uvádějí, že text se skládá ze 40 000 slov a pěti možných konců – od hluboké deprese a rozchodu s partnerkou po uvědomění si problémů a velké podpory od blízkých. Hra nemá šťastný konec, postavu nelze vyléčit úplně, může se jí jedině dařit lépe a vidět svět trochu jinak. 
 

Celá hra je vizuálně minimalisticky jednoduchá. Šedé pozadí je vždy doplněno obrázkem na úvodu stránky, který navozuje prostředí kanceláře, baru a jiných míst. Možnosti jsou výběru modře, červeně pak ty, které nelze vybrat. Zajímavým prvkem je zobrazení tří šedých polí, které ukazují aktuální psychický stav osoby, zda-li navštěvuje odborníka a zda-li užívá prášky na depresi. Zde je právě možné vidět progres v hře a jestli se postava léčí či nikoliv. Pole se s každým novým hráčovým rozhodnutím mění. Na pozadí hraje také celou dobu melancholická hudba k navození atmosféry, občas vystřídána zvuky lidí či deště. Oba audiovizuální prvky pouze přispívají k navození depresivní nálady a vcítění se do role.

Konec hry přichází poměrně náhle a už jej nelze nijak ovlivnit. Hráč pouze sleduje, jak se postava s nemocí na základě jeho rozhodování vypořádá. Autořka sama tvrdí, že dostala velmi rozporuplné reakce od hráčů. Nicméně jak ona sama, tak i kritici říkají, že hra nemá zábavný charakter, ale vzdělávací. Cílem autorů je rozšířit povědomí o psychických nemocech. Dnešní společnost stále většinou bere psychicky nemocné jako blázny patřící do Bohnic. Jak je ve hře samotné napsáno:„You wouldn't be ashamed to have bronchitis or something, so there's no reason to be ashamed if it's your brain that's sick instead.“  Čili i takto nemocní lidé jsou normální, pouze mají nemocnou hlavu a ne tělo. Hra mi přijde lehce kontroverzní v tom smyslu, že v této hře je spíše cesta cílem a ne cíl samotný. 

Přínos hry je velmi cenný a donutí hráče se zamyslet a pochopit svět někoho normálního, ale přesto nemocného. Na druhou stranu si myslím, že hra může být velmi užitečná i lidem trpícími depresemi, kterým nabízí svým způsobem pomoc. Zkoušením možností i opakovaným hraním si mohou představit svůj život a vyzkoušet si, jak by to vypadalo, kdyby reagovali lehce jinak. Tuto hru nevidím úplně jako hru, které většinou hráče pobaví, ale jako spíš nějaký vzdělávací program, který donutí člověka zamyslet, vcítit se do druhé osoby a snažit se je pochopit.