Art Game - Umění „01100001 01110010 01110100 00100000“

Přečetli jste si název hry a mně už je jasné, co se Vám teď honí hlavou. Je Art Game hrou o umění, nebo uměleckou hrou? A ani nevíte, jak rád bych Vám řekl, že obojí – a ona přitom dost možná i je! Nejspíše ale záleží na tom, kdo ji vlastně hraje.

V Art Game se ujímáte role umělce (či umělkyně), který se připravuje na nadcházející uměleckou výstavu. Podle výběru postavy pak ve své dílně malujete obrazy, stavíte sousoší či ve speciálním modu pro dva hráče natáčíte videa. Vytvořené práce následně můžete vyhodit, pokud s nimi nejste spokojeni, nebo je příhodně pojmenovat a uložit. Když se rozhodnete, že máte na skladě dostatek kvalitních prací, zavoláte prokurátorovi, který vaše práce ohodnotí a nejspíše si jednu či dvě vybere pro galerii. Poté, co udáte tři svá díla, vyrazíte na výstavu, kde máte šanci si prohlédnout nejen své práce, ale i práce těch postav, které jste si na počátku hry nevybrali. Zároveň si můžete popovídat s návštěvníky galerie o tom, co si o jednotlivých dílech myslí. Po Vašem odchodu z galerie na Vás vyskočí již jen obrazovka GAME OVER okořeněná recenzí galerie z uměleckého časopisu.

Zpracování hry je poměrně minimalistické. Pixely postaviček byste spočítali na prstech obou rukou, obraz je černobílý a zvuk chybí úplně. Vše to ale slouží účelu: absence zvuku paradoxně pomáhá imerzi do přemýšlivé mysli umělce a komplikovanější grafika by hráče spíše odváděla od myšlenky. Zpracováním jde ale celkově o jednoduše pojatou hru.

Nejzajímavější nápad Art Game tak spočívá v tom, že svá umělecká díla vytváříte pomocí klasických počítačových her – obrazy malujete pomocí Hada, sochy stavíte z padajících kostek Tetrisu a videa nahrávaná ve hře dvou hráčů jsou videa ze hry Space Invaders. Váš game over se pak stává výsledným uměleckým dílem, ať už jde o zamotaného hada, věž tenisových kostiček či video dvou zběsile létajících raketek.

Gameplay hry tak těží především z toho, že všechny tři využité hry se i po tolika letech zkrátka dobře hrají. Obzvláště první dvě pak k podobnému využití přímo vybízejí – koho po hodinové hře hada na staré nenapadlo, že by si jeho uzlík zakousnutý do vlastního těla zasloužil zvěčnit jako umělecké dílo?

Brzy se ale naskýtá první z otázek: podle čeho prokurátor hodnotí Vámi vytvořená veledíla? Ačkoli jde vždy o kresbu / sochu / video jednoduché povahy a s omezeným množstvím kombinací, jen těžko se v nenápadné flashové hře bude skrývat software schopný posuzovat uměleckou hodnotu tenisových kostek (kolem a kolem, pokud můžeme věřit sci-fi literatuře, pak bychom se ve chvíli, kdy se takový software opravdu objeví, měli připravovat na konec lidstva).

Tato otázka mne dovedla k experimentování. Během první hry si prokurátorka odnesla tři obrazy, které mému lidskému oku vskutku lichotily (byť šlo o náhodné obrazce, které se svého významu dočkaly až post mortem mého hada). Všechny měly společné to, že jsem svého hada nechal dorůst do relativně úctyhodné délky a já se tedy domníval, že digitální prokurátor vybírá obrazy podle neviditelného skóre. Inu, domníval jsem se mylně.

V příští hře jsem totiž všechny obrazy „nakreslil“ tak špatně, jak to jen šlo. Výsledkem většinou bylo téměř prázdné plátno s klubíčkem kraťoučkého hada někde v rohu. Přesto mi jej prokurátorka vychválila stejně jako předchozí kousky a i když si návštěvníci výstavy stěžovali, že se jim to zdá jako „pořád to samé dokola“, závěrečné hodnocení Art magazínu bylo stále pozitivní.

Tehdy jsem si uvědomil, že algoritmus vybírání uměleckých děl je s největší pravděpodobností náhodný.

  

Takže kde se nám tedy skrývá ona hluboká myšlenka?

Abyste pochopili, o co Art Game jde, nemusíte být zrovna umělci. Nejspíše bohatě stačí, pokud Vám učitel na střední škole špatně oznámkoval slohovou práci, do které jste se opravdu vložili, nebo pokud se Vaše zamilovaná báseň setkala s trapným tichem adresáta či adresátky. Právě to Art Game simuluje: malujete obraz, stavíte sochu; bavíte se samotným procesem tvoření; vložíte do něj kus své tvořivosti, myšlenku, nápad, kousek sebe sama – ale nic z toho nemá šanci ovlivnit, zda bude Vaše dílo kladně ohodnoceno. Prokurátor navíc není nijak extrémně přísný – pokud hru záměrně nesabotujete, nějakou tu práci Vám pochválí vždy – a tak ve Vás hra konstantně vyvolává pocit, že nechápete, za co jste hodnoceni. Můžete být pro smích za dílo svého života a oslavováni za svůj největší škvár. Jak sám autor píše na domovské stránce hry: „Buďte umělec!“

Zároveň, jakoby v pozadí, přichází i druhá myšlenka, která osloví především ty, kteří již někdy stáli v umělecké galerii abstraktního umění bez jakékoli potuchy o tom, proč se těm čmáranicím říká umění. Art Game zobrazuje to vlastně i to, že pouze zkušené oko dokáže ocenit umění. Pouze ten, kdo někdy hrál hada, dokáže ocenit snahu, která musela vést k vytvoření takového obrazce.

  

Plánoval jsem tuto esej zakončit prostým konstatováním, že coby hra o umění Art Game exceluje, ale pokud chtěla být nejen hrou o umění, ale i uměním samotným, poněkud v této své misi selhala. Pak jsem si ale uvědomil jednu podstatnou věc – Art Game je především tím, co si z ní sami vezmete. Já sám jako spisovatel amatér jsem v ní okamžitě spatřil zhrzenost nedoceněného autora a kritiku uměleckého průmyslu, někdo jiný by v ní ale mohl klidně spatřit něco jiného. Stejně tak, jako dva různě naladění lidé nemají stejná pocit z jedné básně.

A tak tedy měním svůj původní plán a říkám, že Game Art je hra, která o umění přemýšlet neumí, ale přesto Vás k tomu vybízí. A uznejte, to už je přeci umění.


Polemika: 

Komentář bych měl k příspěvku kolegy Siona. Píše, že "Zajímavým herním prvkem se Art Game vyjadřuje ke skupinovému autorství, neboť multiplayer vyžaduje konsensus  na akcích a spolupráci obou hráčů." Už z podstaty Art Game herní mechaniky nic takového nevyžadují. Hru dvou hráčů můžete klidně odehrát v jednom, neboť stejně jako ve všech ostatních minihrách je vlastně úplně jedno, co v ní děláte, hra výsledek ohodnotí stejně náhodně. Souhlasím ale, že je hra dvou hráčů zajímavým prvkem, a že je dobře, že ji Art Game obsahuje, neboť poselství hry se tak rozrůstá (slovy kolegy Siona) o  "...vyjádření ke skupinovému autorství". 

V perexu hry na http://www.huffingtonpost.com/ autor článku varuje, že "vytvoření mistrovského díle očividně vyžaduje být mistrovským hráčem tetrisu". V této větě šlo pravděpodobně spíše o  její sémantický význam než o reálná fakta, neboť právě na tom v Art Game vůbec nezáleží. Celá pointa hry je vystavěná na mechanice náhodného výběru děl, ať už je výsledek minihry jakýkoli.

S článkem o hře na http://www.rockpapershotgun.com/2013/02/05/art-game-a-game-about-art-about-games/  bych se vlastně mohl téměř úplně ztotožnit, autor mi málem mluví z duše. Velmi ale ve svém popisu herního zážitku zdůrazňuje " the horror of refusal", který hra ve hráči vzbuzuje, když odmítne jeho umělecké dílo. Na mne osobně hra v tomto ohledu působila velmi mile, pokud je Vaše dílo odmítnuto, je tak učiněno způsobným a slušným způsobem a hra Vás rozhodně nijak nedemotivuje. Opět se mi ale zároveň potvrzuje domněnka o tom, že hra na každého působí trochu jinak a každý si z ní vezme něco jiného - na tohoto autora očividně nejvíce zapůsobil prvek odmítnutí zhrzeného umělce.