Přestože se jedná o jednoduchou Flashovou hru, jejíž hrací doma je zpravidla poměrně krátká, Republia Times přináší zajímavý pohled na řadu vážných témat.
Strohé zpracování odpovídá vzniku
hry - její autor Lucas Pope (dnes známý hlavně pro hru Papers, Please) ji
vytvořil v rámci tréninku na soutěž Ludum Dare a jedná se o jeho první hru
vytvořenou ve Flashi. Grafika a celkové vizuální zpracování je vskutku
minimalistické, pracuje pouze se třemi barvami (černá, bílá a červená), většinu
tvoří text a kupříkladu i ukazatelů či statistik je pomálu. Co se týče
ozvučení, hra nabízí pouze jednoduchou melodii vždy na obrazovce "nového
dne" a v hlavním herním rozhraní jsou slyšet pouze zvuky, upozorňující na
nový titulek, respektive článek.
Zajímavost hry pramení hlavně z jejího
tématu a několika herních prvků, které podporují celkové vyznění díla. Hráč je
v Republia Times šéfredaktorem stejnojmenného deníku v zemi se zjevně
autoritářským režimem a jako takový musí vybírat články, které se objeví ve
výtisku, přičemž na situaci má velký vliv fakt, že vládní garnitura drží jeho
rodinu v zajetí. Po několika úvodních dnech vstupuje do děje rebelská
frakce a před hráčem leží volba dalšího směřování.
Mechaniky a gameplay
Hra je rozdělena na jednotlivé dny, každý trvá ve hře od šesti ráno do šesti večer, rychlost herního času se postupně zvyšuje a dochází tak k určitému zvyšování obtížnosti. V průběhu každého dne se postupně objevují v částečně náhodném intervalu nové zprávy, redukované pouze na titulky, ze kterých má hráč v roli šéfredaktora na výběr a má z nich dle svého uvážení několik selektovat a „poskládat“ je na první stranu novin (vytváří se vždy pouze první strana každého výtisku).
Na výběr je každý den z většinou 6-9
článků, přičemž hráč určuje u každého (kromě toho, zda se vůbec ve výtisku
objeví) jeho pozici na stránce, která nic herně neovlivňuje a velikost, kde má na
výběr ze třech možností a která má naopak efekt značný. Každé vydání ovlivňuje,
podle zvolených článků a jejich velikosti, dvě čísla – počet čtenářů
(readership) a jejich loajalitu vůči režimu (loyalty). Zprávy jsou několika
druhů a mají podle toho různý efekt. „Oddechové zprávy“ (bulvár, sport, počasí)
jsou atraktivnější a zvyšují počet čtenářů, zatímco politické zprávy
(výhra/prohra v boji proti rebelům, zvýšení daní, úroda obilí…) atraktivní nutně nejsou, ale buď zvyšují, nebo snižují loajalitu čtenářů. U řady zpráv dochází
vzhledem k obsahu k ovlivňování jak loajality, tak i počtu čtenářů –
úspěch sportovců Republie na úkor konkurenčního státu je jak dostatečně
atraktivní díky tématu (sport) a zvyšuje tak čtenost, tak zároveň zvyšuje i
loajalitu, díky politickému kontextu.
U politických článků je zároveň
důležitý rozsah článku, kdy čím je větší, tím se i zvyšuje jeho dopad na loajalitu.
Na readership naopak zvolená velikost článku dopad nemá pražádný a rozhoduje pouze
počet článků s atraktivním tématem. Hráč je zároveň penalizován,
obsahuje-li výtisk příliš málo článků a to poklesem počtu čtenářů.
Úkol hry je zpočátku zdánlivě
jednoduchý – hráč musí vhodným vybíráním článků dostat loajalitu a počet
čtenářů na určitou úroveň a držet jí tam, aby jeho rodina netrpěla nebo nebyla
přímo zabita (jinak hra skončí). Často je dosažení dané hranice časově omezeno. Během prvních 3
dnů musí být dosaženo loajality 20 (jinak je rodina zabita a hra končí), během
dalších dvou dnů musí hráč dostat počet čtenářů na 400, po dosažení této úrovně
dochází k tomu, že se na jinak černobílé obrazovce mezi běžnými zprávami
objevují zároveň texty ve výrazné červené barvě, zprvu nesrozumitelné,
postupně však je odhaleno, že jde o zprávy od lídra rebelů, který požaduje po
hráči pravý opak toho, co vláda – zasít nepokoj mezi obyvatelstvo, za což
slibuje, že ochrání rodinu protagonisty. Pokud se hráč rozhodne namísto vlády
napomoci rebelům, musí do 4 dnů dosáhnout nejnižšího bodu loajalitu a zároveň
mít alespoň 1000 čtenářů.
Zde dochází k rozvětvení narativy.
Pokud hráč zůstane věrný režimu a soustředí se na udržení loajality a
čtenářstva, může se dostat až do jedenáctého dne, kdy pro něj ale hra skončí – na
závěrečné obrazovce se dozví, že noviny byly režimem shledány zastaralými, jeho
rodina je zlikvidována a on sám přeložen jinam. Pokud se rozhodne pomoci
rebelům a podaří se mu úspěšně je podpořit, dojde k převratu, ale hráči je
na obrazovce oznámeno, že jeho rodina nepřežila, byla mu "přidělena" nová (opět
ale v zajetí), že jeho služby jsou dále vyžadovány a hra začíná jakoby odznovu –
prakticky stejná, pouze se již stát nejmenuje Republia, nýbrž Democria. Pokud
se znovu rozhodne podpořit nové rebely, opět dojde k převratu a hra se
znovu „restartuje“ – je tedy teoreticky nekonečná.
Co se hra snaží říci?
Jak z obou „konců“ hry, tak
i z ostatních jejích konceptů je patrný silný cynismus. Utlačovaní jsou
stejní jako utlačovatelé a čtenáři, pro které noviny vytváříte jsou hloupá masa, kterou hráč láká na bezobsažné drby o celebritách, zatímco jim podstrkuje
světonázor, který zrovna je v jeho zájmu prosazovat. Celkově hra vyvolává
zajímavý pocit jakéhosi odosobnění, ke kterému dochází v rámci podobných
režimů, jaký je ve hře implikován. Není důležité podávat vyrovnané
zpravodajství a informovat o tom, co se děje, naopak skládat zprávy tak, aby
vyvolaly požadovaný efekt, ať už se jedná o posílení režimu nebo o jeho svržení.
Vrcholem tohoto odosobnění je náhrada ztracené rodiny po úspěšném převratu, kdy
je pro protagonistu „nalezena“ rodina nová a ihned využita jako páka pro
ovlivňování hráčova rozhodování – jako nic jiného zde nefunguje. Zároveň
samozřejmě přidává do mixu prvky absurdity, ale i specifického humoru, který je
v celé hře často přítomen – jsou zde zesměšňovány klišé (například právě
vydírání pomocí rodiny, zde dohnané ad absurdum), přehnaná propaganda nebo i
funkce tisku a médií vůbec, která je zde satiricky vyobrazena ne jako
prostředek pro šíření informací, ale pouze jako nástroj pro ovlivňování společnosti.
Přestože se jedná o jednoduchou a
krátkou hru, skoro by se chtělo říct i hříčku, Republia Times velmi dobře
využívá interaktivity hry k zesílení své výpovědní hodnoty. Nejsme zde
pasivním pozorovatelem, ale aktivním účastníkem – přestože je hráč zdánlivě v nevýhodě
vůči vládě, ve skutečnosti ji dokáže poměrně jednoduše svrhnout. Přestože může,
pokud chce, skládat relativně vyvážené zpravodajství a snažit se cenzurovat co
nejméně, velmi pravděpodobně to dělat nebude, protože mu to nepřinese žádnou výhodu.
Zároveň však, i přes jeho nepopiratelný
vliv na dění ve fiktivním herním světě, je hráč nakonec bezmocný cokoliv
výrazně změnit. Buď je shledán nepotřebným a odsunut, a přijde o rodinu, nebo
může stále dokola svrhávat režim, jenom aby byl znovu nastolen úplně stejný s jinou
jmenovkou. Poukazuje tedy na to, proč se lidé v podobných situacích chovají tak, jak se chovají a nekladou odpor. Jediným způsobem, jak se z koloběhu dostat a nedostat zároveň „špatný“
konec, je hru vypnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat