Republia Times

O co jde?

Přestože se jedná o jednoduchou Flashovou hru, jejíž hrací doma je zpravidla poměrně krátká, Republia Times přináší zajímavý pohled na řadu vážných témat.

Strohé zpracování odpovídá vzniku hry - její autor Lucas Pope (dnes známý hlavně pro hru Papers, Please) ji vytvořil v rámci tréninku na soutěž Ludum Dare a jedná se o jeho první hru vytvořenou ve Flashi. Grafika a celkové vizuální zpracování je vskutku minimalistické, pracuje pouze se třemi barvami (černá, bílá a červená), většinu tvoří text a kupříkladu i ukazatelů či statistik je pomálu. Co se týče ozvučení, hra nabízí pouze jednoduchou melodii vždy na obrazovce "nového dne" a v hlavním herním rozhraní jsou slyšet pouze zvuky, upozorňující na nový titulek, respektive článek.

Zajímavost hry pramení hlavně z jejího tématu a několika herních prvků, které podporují celkové vyznění díla. Hráč je v Republia Times šéfredaktorem stejnojmenného deníku v zemi se zjevně autoritářským režimem a jako takový musí vybírat články, které se objeví ve výtisku, přičemž na situaci má velký vliv fakt, že vládní garnitura drží jeho rodinu v zajetí. Po několika úvodních dnech vstupuje do děje rebelská frakce a před hráčem leží volba dalšího směřování.

Mechaniky a gameplay

Hra je rozdělena na jednotlivé dny, každý trvá ve hře od šesti ráno do šesti večer, rychlost herního času se postupně zvyšuje a dochází tak k určitému zvyšování obtížnosti. V průběhu každého dne se postupně objevují v částečně náhodném intervalu nové zprávy, redukované pouze na titulky, ze kterých má hráč v roli šéfredaktora na výběr a má z nich dle svého uvážení několik selektovat a „poskládat“ je na první stranu novin (vytváří se vždy pouze první strana každého výtisku).

 Na výběr je každý den z většinou 6-9 článků, přičemž hráč určuje u každého (kromě toho, zda se vůbec ve výtisku objeví) jeho pozici na stránce, která nic herně neovlivňuje a velikost, kde má na výběr ze třech možností a která má naopak efekt značný. Každé vydání ovlivňuje, podle zvolených článků a jejich velikosti, dvě čísla – počet čtenářů (readership) a jejich loajalitu vůči režimu (loyalty). Zprávy jsou několika druhů a mají podle toho různý efekt. „Oddechové zprávy“ (bulvár, sport, počasí) jsou atraktivnější a zvyšují počet čtenářů, zatímco politické zprávy (výhra/prohra v boji proti rebelům, zvýšení daní, úroda obilí…) atraktivní nutně nejsou, ale buď zvyšují, nebo snižují loajalitu čtenářů. U řady zpráv dochází vzhledem k obsahu k ovlivňování jak loajality, tak i počtu čtenářů – úspěch sportovců Republie na úkor konkurenčního státu je jak dostatečně atraktivní díky tématu (sport) a zvyšuje tak čtenost, tak zároveň zvyšuje i loajalitu, díky politickému kontextu.

U politických článků je zároveň důležitý rozsah článku, kdy čím je větší, tím se i zvyšuje jeho dopad na loajalitu. Na readership naopak zvolená velikost článku dopad nemá pražádný a rozhoduje pouze počet článků s atraktivním tématem. Hráč je zároveň penalizován, obsahuje-li výtisk příliš málo článků a to poklesem počtu čtenářů.

Úkol hry je zpočátku zdánlivě jednoduchý – hráč musí vhodným vybíráním článků dostat loajalitu a počet čtenářů na určitou úroveň a držet jí tam, aby jeho rodina netrpěla nebo nebyla přímo zabita (jinak hra skončí). Často je dosažení dané hranice časově omezeno. Během prvních 3 dnů musí být dosaženo loajality 20 (jinak je rodina zabita a hra končí), během dalších dvou dnů musí hráč dostat počet čtenářů na 400, po dosažení této úrovně dochází k tomu, že se na jinak černobílé obrazovce mezi běžnými zprávami objevují zároveň texty ve výrazné červené barvě, zprvu nesrozumitelné, postupně však je odhaleno, že jde o zprávy od lídra rebelů, který požaduje po hráči pravý opak toho, co vláda – zasít nepokoj mezi obyvatelstvo, za což slibuje, že ochrání rodinu protagonisty. Pokud se hráč rozhodne namísto vlády napomoci rebelům, musí do 4 dnů dosáhnout nejnižšího bodu loajalitu a zároveň mít alespoň 1000 čtenářů.

Zde dochází k rozvětvení narativy. Pokud hráč zůstane věrný režimu a soustředí se na udržení loajality a čtenářstva, může se dostat až do jedenáctého dne, kdy pro něj ale hra skončí – na závěrečné obrazovce se dozví, že noviny byly režimem shledány zastaralými, jeho rodina je zlikvidována a on sám přeložen jinam. Pokud se rozhodne pomoci rebelům a podaří se mu úspěšně je podpořit, dojde k převratu, ale hráči je na obrazovce oznámeno, že jeho rodina nepřežila, byla mu "přidělena" nová (opět ale v zajetí), že jeho služby jsou dále vyžadovány a hra začíná jakoby odznovu – prakticky stejná, pouze se již stát nejmenuje Republia, nýbrž Democria. Pokud se znovu rozhodne podpořit nové rebely, opět dojde k převratu a hra se znovu „restartuje“ – je tedy teoreticky nekonečná.

Co se hra snaží říci?

Jelikož hra je velmi strohá a jednoduchý příběh je podáván v několika málo větách, hlavní roli zde hrají herní mechaniky, které hráče aktivně zapojují do událostí. Republia Times si často pohrávají s očekáváními hráče – kde čeká odměnu za loajalitu, dostane se mu nepříliš šťastného konce. Kde čeká změnu poměrů, dostane se mu místo toho znovu to samé, pouze pod jiným názvem.

Jak z obou „konců“ hry, tak i z ostatních jejích konceptů je patrný silný cynismus. Utlačovaní jsou stejní jako utlačovatelé a čtenáři, pro které noviny vytváříte jsou hloupá masa, kterou hráč láká na bezobsažné drby o celebritách, zatímco jim podstrkuje světonázor, který zrovna je v jeho zájmu prosazovat. Celkově hra vyvolává zajímavý pocit jakéhosi odosobnění, ke kterému dochází v rámci podobných režimů, jaký je ve hře implikován. Není důležité podávat vyrovnané zpravodajství a informovat o tom, co se děje, naopak skládat zprávy tak, aby vyvolaly požadovaný efekt, ať už se jedná o posílení režimu nebo o jeho svržení. Vrcholem tohoto odosobnění je náhrada ztracené rodiny po úspěšném převratu, kdy je pro protagonistu „nalezena“ rodina nová a ihned využita jako páka pro ovlivňování hráčova rozhodování – jako nic jiného zde nefunguje. Zároveň samozřejmě přidává do mixu prvky absurdity, ale i specifického humoru, který je v celé hře často přítomen – jsou zde zesměšňovány klišé (například právě vydírání pomocí rodiny, zde dohnané ad absurdum), přehnaná propaganda nebo i funkce tisku a médií vůbec, která je zde satiricky vyobrazena ne jako prostředek pro šíření informací, ale pouze jako nástroj pro ovlivňování společnosti.

Přestože se jedná o jednoduchou a krátkou hru, skoro by se chtělo říct i hříčku, Republia Times velmi dobře využívá interaktivity hry k zesílení své výpovědní hodnoty. Nejsme zde pasivním pozorovatelem, ale aktivním účastníkem – přestože je hráč zdánlivě v nevýhodě vůči vládě, ve skutečnosti ji dokáže poměrně jednoduše svrhnout. Přestože může, pokud chce, skládat relativně vyvážené zpravodajství a snažit se cenzurovat co nejméně, velmi pravděpodobně to dělat nebude, protože mu to nepřinese žádnou výhodu. 

Zároveň však, i přes jeho nepopiratelný vliv na dění ve fiktivním herním světě, je hráč nakonec bezmocný cokoliv výrazně změnit. Buď je shledán nepotřebným a odsunut, a přijde o rodinu, nebo může stále dokola svrhávat režim, jenom aby byl znovu nastolen úplně stejný s jinou jmenovkou. Poukazuje tedy na to, proč se lidé v podobných situacích chovají tak, jak se chovají a nekladou odpor. Jediným způsobem, jak se z koloběhu dostat a nedostat zároveň „špatný“ konec, je hru vypnout.