Analýza: The Republia Times

„Veřejnost není loajální k naší vládě. Vaším úkolem je coby šéfredaktor řídit deník The Republia Times tak, aby loajální byla.“ To v překladu znamená odhodit svůj morální kompas a bezmyšlenkovitě šířit propagandu krutého totalitního režimu státu Republia. Anebo se přidat k odbojářům a pokusit se o změnu. Ta však vůbec nemusí přijít.

Premisa

Vše se odehrává na ploše jednoho novinového špíglu. Hráč ve jménu Velkého a ctihodného vůdce filtruje agenturní zprávy a vybírá je do dalšího vydání státního deníku. Zprávy přitom nejsou pouze propagandistické povahy a mohou naopak svědčit o špatném stavu fiktivní totalitní země. Jejich výběr má dopad na dva ukazatele: čtenost a věrnost občanů vůči politickému establishmentu.

Ten přitom díky své absolutní moci také úkoluje šéfredaktora deníku a dohlíží na to, zda své povinnosti poslušně plní. Pokud ne, odnese to jeho rodina nebo i samotný novinář. Na druhé straně však stojí odbojáři, kteří se snaží vlivný deník použít ke svržení současného režimu. Je pouze na hráči, jak se rozhodne.

Analýza

Největším unikem hry The Republia Times je integrace narativu přímo do hlavního mechanismu. Hra tedy vypráví určitý příběh, ale je zároveň i hrána. Šéfredaktor se totiž v rámci své novinářské práce probírá různými zprávami, jež popisují určitý vývoj v daném fikčním světě. Pomocí zapuštěného narativu tak sleduje veřejné dění od triviálního bulváru přes společensky významné události až po zásadní politická rozhodnutí. Tím hra přes jednoduché technické ztvárnění výrazně zvyšuje potenciál imerze hráče do fikčního univerza a nabízí mu zajímavý způsob nahlédnutí do jeho fungování.

Hra ovšem využívá i emergentního narativu, jež reaguje na výběr zpráv minulého dne. V závislosti na dosaženém skóre u dvou hlavních ukazatelů se hráč dozvídá o dopadech, které jeho činy mají na něj a jeho rodinu. Podle skóre také rozhodne, ke kterému ze tří konců se hráč dostane:

• První konec má za následek neschopnost novináře hned v prvních herních dnech. V tomto případě následuje převelení neznámo kam a „eliminace“ jeho rodiny.
• Pokud se hráč rozhodne poslušně pracovat pro stávající režim, po jedenáti herních dnech se Velký a ctihodný vůdce rozhodne zrušit tištěná média a novinář je převelen. Jeho rodina je „eliminována“.

• Podpoří-li raději odbojáře, umožní tak jejich nástup k moci. Dřívější disidenti si však rychle zvyknou na svá nová privilegia a totalitní útlak zůstává. Novinář zůstává na stejné pozici a hra pokračuje od začátku. Jeho rodinu se „nepodařilo zachránit“.

Paradoxní je, že ať se hráč rozhodne jakkoliv, výsledek je vždy velmi podobný. Novinář přišel o svou rodinu a dost možná i o svou práci. Co je nejdůležitější, nadále vládne totalitní režim. Rozdíl je pouze v tom, zda pod vlajkou Republie nebo dříve odbojářské Democrie. Autor tak zřejmě v rámci orwellovské dystopické tradice poukazuje na nemožnost systémové změny.

Přesto se při prvotní zkušenosti hráč snaží daný osud ovlivnit a uvažuje nad několika různými zájmy. Těmi jsou objektivita v rámci novinářské etiky, přínos establishmentu či naopak odboji a také osobní prospěch. Hráč se z podstaty věci nemůže vyhnout nesnadnému rozhodování mezi ztrátou morální integrity a materiálním blahobytem, i když výsledek nakonec není takový, jaký původně předpokládal.

Mohli bychom snadno namítnout, že hra je v určitých aspektech výrazně zjednodušující a generalizující. Šéfredaktor státních novin může (do určité míry) beztrestně publikovat zprávy o neschopnosti stávající politické garnitury, disidentská činnost je až nereálně závislá na činnosti médií a veřejnost zajímá pouze bulvár, počasí a sport. Dokonce i počet zpráv je značně omezený a vizuální zpracování pochybné.

Na druhou stranu je ale nutné si uvědomit, že The Republia Times nemá být realistickým simulátorem strastiplné kariéry jednoho novináře. Musí být chápana spíše jako velký symbol pro život v nesvobodě. Zjednodušení určitých složitějších jevů nám pouze pomáhá se lépe ztotožnit s psychickým, fyzickým a morálním příkořím, jímž musí procházet jedinec utlačovaný absolutní mocí.

Podružnost realismu a důrazu na detail koneckonců autor potvrdil ve svém úspěšném „simulátoru razítkování pasů“ Papers, Please. Ten nás podobně jako analyzovaná hra staví do role statího úředníka, který má možnost do určité míry kontrolovat dění v zemi. Stejně jako původní ideový předchůdce se také vypořádává s tématy útlaku, nesvobody, morálky a osobní oběti. Kromě devatenácti špatných konců však také nabízí alespoň jeden konec dobrý.