Analýza The Best Amendment

The Best Amendment (Molleindustria, 2013, The Best Amendment, PC/MAC)



Hru The Best Amendment vytvořilo nezávislé italské herní studio Molleindustria, které se podle svých slov zabývá homeopatickou léčbou idiocie mainstreamových médií skrze krátké, zdarma šířené, online hry. Konkrétním člověkem za Molleindustria je Paolo Pedercini. Hra je dostupná ke stažení na internetu nebo se dá hrát na několika stránkách přímo v prohlížeči.

Hru bychom mohli zařadit mezi střílečky s použitím žánrově netradičního izometrického pohledu (ptačí perspektiva). Kamera je statická a odhaluje osvětlené kruhové prostranství, na kterém se všechno odehrává. Každá úroveň začíná zvukem cvaknutí vypínače a osvětlením tohoto herního prostoru. Hráčova postava vypadá jako kužel s očima a zbraní, dala by se přirovnat k člověku, který má přes sebe přehozené bílé prostěradlo. Ostatní nehratelné postavy vypadají totožně, až na záměnu bílé barvy za černou. O významu tohoto barevného rozdělení se ještě zmíním dále. Hra je doprovázena bluegrassovým soundtrackem, který celé hře dodává určitou dynamiku a vtipnost. Výběr této konkrétní hudby je propojen se stereotypem kultury amerických „rednecks“, s kterými je tento hudební styl spojován a kteří zároveň dle tohoto stereotypu bývají nejnadšenějšími fanoušky zbraní a věrní zastánci práv s nimi spojených.

Hra se ovládá pomocí klávesnice a myši. Rozložení a funkce kláves je typické pro většinu akčních počítačových her, kde klávesy WSAD slouží k pohybu postavy a myš k zaměřování a střílení. Autor toto rozložení satiricky komentuje v úvodní obrazovce hry, kde je psáno, že hra používá zastaralé ovládací prvky. Českým hráčům hra nejspíše připomene částí svých herních mechanik, umístěním kamery a grafickým zpracováním postav, známou českou freeware hru Bulánci (Sleepteam, 2002, Bulánci, PC).

The Best Amendment může hrát pouze jeden hráč, přesto se hra parodicky představuje jako Massive single player game, proč tomu tak je, se dozvíme dále. Hra je rozdělena na úrovně a cílem každé z nich je nasbírat daný počet hvězdiček před uplynutím časového limitu. Počet potřebných hvězdiček je zobrazen v levém dolním rohu obrazovky. Počítadlo času v kruhu opisuje herní plochu a ukazuje zbývající čas. Ve sbírání hvězdiček se hráči snaží zabránit postupně narůstající počet nepřátel. V první úrovni je hráč sám a sebrání jedné požadované hvězdičky je jednoduché. V další úrovni se na scéně objeví první nepřítel. Pro dosažení požadovaného skóre dvou hvězdiček je potřeba sebrat hvězdičku na zemi a následně zastřelit nepřítele a sebrat hvězdičku, která z něj vypadne. Pokud nepřítel sebere hvězdičku na zemi jako první, tak je stále možné ho zastřelit a sebrat mu hvězdičky obě. Stejným principem se stále navyšuje počet nepřátel a počet potřebných hvězdiček, tudíž hra prakticky nemá žádný dosažitelný konec. Za každou sebranou hvězdičku a zastřeleného nepřítele se hráči navyšuje skóre, které je zobrazeno v pravém dolním rohu. Hra se brzy stává velmi obtížnou. Hráč má k dispozici tři životy, které jsou znázorněny v levém horním rohu. V každém kole je hráč ozbrojen jiným typem zbraně, které jsou typickými zástupci střelných zbraní ve hrách. Mechanika jejich použití je stereotypizována jako v jiných hrách, tudíž samopal střílí rychle, brokovnice má velký rozptyl, ale malý dostřel a tak dále.

Nejoriginálnější herní mechanikou The Best Amendment je to, že všichni nepřátelé imitují hráčovy pohyby z předchozích úrovních. Každého nepřítele bychom potom mohli chápat jako inkarnaci předchozího hráčova já. Osobně jsem tuto herní mechaniku odhalil až při druhém hraní. Přestože se tato mechanika zpočátku jeví skrytě, tak chce být odhalena. Hlavní indicií pro odhalení tohoto principu je nápis na obrazovce po skončení hry, kde je psáno: „Zemřel jsi, protože jsi nemyslel čtyřdimenzionálně.“ Toto uvědomění si je pro hru naprosto zásadní.

Zajímavé také je, že úroveň automaticky neskončí po nasbírání požadovaného počtu hvězdiček, ale i přestože již hráč nemá co dělat, tak hra běží až do vypršení časového limitu. Tato mechanika byla do hry implementována nejspíše proto, aby hráč dával postavě příkazy po celou dobu hraní a v dalším kole by mohly být tyto akce zopakovány až do úplného konce a nedošlo by například k zastavení či zmizení postavy v momentě dokončení úrovně. Dalším faktorem pro zavedení této mechaniky také může být, že se hráč ve chvíli nasbírání hvězdiček a povraždění nepřátel pustí do náhodného střílení, aby se zabavil, a tím si nevědomě hru v dalších úrovních ztíží.

Po úplném skončení hry je hráči předložen psychologický test, který má zkoumat vztah agresivního jednání a hraní počítačových her. Na obrázku je vidět rudá inkoustová skvrna a na výběr jsou čtyři interpretace. Motýl, líbající se pokémoni, zavražděný plod a nic, pouze menstruační krev. Nejsem si jistý, zda má tento prvek nějaký hlubší význam anebo zda se jedná jen o vtip. Pravděpodobně se jedná o parodii na spoustu výzkumů s často pochybnými metodami, které se kolem počítačových her a násilí objevují.

Moment pochopení herních principů a „reninkarnace“ postav je, jak jsem říkal, zásadní v rámci The Best Amendment. Zpočátku ke hře přistupujeme jako ke každé jiné a nad stiskem virtuální spouště se příliš nerozmýšlíme, ale při uvědomění si, že každý výstřel může v příští úrovni znamenat naši smrt, se náš přístup ke hraní a střílení radikálně mění. Oproti ostatním hrám podobného žánru, kde je hráč za střílení odměňován a díky němu se posouvá ve hře dál, The Best Amendment ze střílení dělá naopak něco, co je nutné si dopředu promyslet. Toto dle mého názoru představuje určitou metaforu na zacházení se zbraněmi ve skutečném životě. Myslím si, že zde můžeme pozorovat větší průnik do reality, než v moderních střílečkách. Ve hře pak se zbraní zacházíme stejně jako ve skutečnosti, kde by použití zbraně také mělo být až krajní řešení a nad každým výstřelem je potřeba přemýšlet, neboť každý výstřel má závažné následky nejen pro toho, kdo stojí před hlavní. Ve skutečnosti nás naštěstí nikdo nenutí sbírat žádné hvězdičky.

Další myšlenkou, kterou The Best Amendment prezentuje, je, že násilí plodí další násilí. Čím více nepřátel zastřelíme, tím více kulek bude v dalších úrovních létat vzduchem a tím více mrtvých uvidíme.

Ovšem hlavní téma, kterého se hra dotýká, je rozdělení a vnímání dobra a zla. Hry, filmy a jiná média nám často svět zobrazují v odstínech černé a bíle, kde na jedné straně stojí většinou jasně definované dobro a na druhé straně zlo. Stejně tak se na první pohled jeví The Best Amendment. My, symbolicky bílý panáček, se bez rozvahy vrháme do boje proti černým a zlým nepřátelům. Ovšem po delším hraní a pochopení herních mechanik si musíme uvědomit, že všichni černí nepřátelé jsou vlastně také ti dobří a my sami vůbec nejsme na straně dobra a takovéto černobílé rozdělení již nadále nefunguje. Dobro a zlo se stává relativním pojmem, protože všechny postavy jsou v tomto konfliktu zcela rovnocenné s výjimkou barvy svého prostěradla. Vždyť jakým právem hvězdy patří jen bílému panáčkovi?

V druhé úrovni se na zemi objevuje citát Wayna Lapierra, jednoho z vrchních představitelů NRA. NRA (National Rifle Association) je americké sdružení, které propaguje a ochraňuje právo na vlastnictví a držení zbraní, které je ve Spojených státech pevně zakotveno v ústavě (odtud název hry, kde „The Best Amendment - Nejlepší dodatek“, značí pohled NRA, která tuto část ústavy opravdu vidí jako její nejlepší část). Citát praví: „Jediná věc, která dokáže zastavit padoucha (bad guy) s pistolí, je hrdina (good guy) s pistolí.“ V další úrovni se objevuje také citát Raye Bradburyho: „Dobro se zlu jeví jako zlo.“ Dalo by se říci, že druhý citát reaguje na ten první a autor celou hrou vyjadřuje svůj nesouhlas s Waynem Lapierrem a jeho banalizací celého problému, kde zobrazuje zbraně jako zdroj problému a zároveň i jeho řešení.