The Republia Times

K dnešnímu dni se dostáváme k pro studenta zajímavé hře. V The Republia Times se dostáváte do role editora novin v totalitním režimu. Na vašem jednání závisí osud celé vaší rodiny i země.

Lucas Pope je k dnešnímu dni znám  především svým posledním počinem Papers, Please. Papíry sklidili kritický ohlas, přestože šlo o hru s minimalistickou hratelností.  O té se často říká, že navazuje právě na The Republia Times. Také se odehrává ve fiktivní totalitní zemi  (ve stejném fiktivním světě), hratelnost spočívá ve výběru, existuje zde časový limit. Recenzi lze nalézt například na stránkách papírového Levelu (Vilém Koubek) nebo na RockPaperShotgun.com, kde je ke hře publikováno článků hned několik (Nathan Grayson, John Walker). Papers, Please mají dokonce vlastní Wikipedii, a přestože je hře vyčítáno, že za necelých devět euro se jedná o hru příliš minimalistickou, je evidentně oblíbená.

Papers, please chytře předcházelo několik her menších, vytvářených zejména v rámci víkendových jamů Ludum Dare. Mezi ně patří Six Degrees of Sabotage nebo právě The Republia Times.

Před tím než se dal na politickou kritiku, pracoval Lucas Pope ve studiu Naughty Dog na prvních dvou dílech Uncharted. 

 The Republia Times vznikly v rámci předkola třiadvacátého Ludum Dare. Je to první hra autora ve flushi. K vytvoření použil Flixel. Flixel je open-sourcová knihovna právě pro hry ve flashi. Hry vydal ve verzi ke stažení pro systémy Mac a Windows. Ty byly zapomenuty díky verzi běžící v prohlížeči na stránce dukope.com.

Čeká zde na vás jednoduchá pixelatá obrazovka, co používá jen barvy novin. Černá, bílá a šdá mezi tím. Největším grafickým výstřelkem je obrázek ministerstva medií na úvodní obrazovce. Hra střídá celkem tři obrazovky.

1.Úvodní s obrázkem, současným oficiálním úkolem a hodnocením vašeho výkonu.

2. Herní, kde máte hodiny, které ukazují čas a hýbe se na nich ručička. Máte tam i články, které vám v průběhu dne přicházejí do pomyslné redakce a nalézá se zde i samotný prostor novin, do něhož pomocí drag and drop lepíte jednotlivé články. Těm dáváte na důležitosti dle zvolené velikost.

3. Na konci herního kola, jež je prezentováno jako den, se dostaneme na černou vyhodnocující obrazovku. Podle složení právě vyexpedovaného čtiva dostaneme ohodnocení loajalitou k systému a přírostem čtenářů. Po zmáčknutí tlačítka se dostaneme opět na obrazovku jedna.

Hra má i hudební podklad. Skládá se jen z několika chiptunových tónů, které jsou nejdramatičtější na první obrazovce. V samotné herní obrazovce je vůbec nevnímáte. Jakkoliv minimalistický, příjemně doplňuje melancholickou atmosféru hry.

Pokud hru hrajeme, že chceme vyhrát, tedy hrát tak dlouho dokud nás nevykopne, je ze začátku poměrně jednoduchá. Nicméně obtížnost stoupá už s prvním přechodem na The Democria Times, kdy se pravděpodobně zmenší počet dostupných článků. Nemůžu říct, zda má hra nějaký opravdový konec. Možná jde jen o nekonečný cyklus střídání Democrie s Republií a nějaký kill green neexistuje.

Mnohem důležitější než hratelnost je pro nás zpráva, kterou se nám snaží hra dát. Už po prvním úspěšném zahrání pochopíte, že hra je cynická. Otázkou zůstává jestli je zde i jiný odkaz než, že řetěz násilí nelze přerušit.

Hra pro vaší postavu nikdy nedopadne dobře. Vaše rodina je v každém případě zabita. Pokud jste neúspěšný, je zabita. Pokud plníte všechny požadavky  systému, pokud systém svrhnete. V tom případě vám je sehnána rodina nová. Při takovém jednání zakrátko ztratíte na rodině nějaký zájem, lidský život se zredukuje v něco nedůležitého. Z editora se stává úspěšný cynik, jenž falešně přiživuje oblíbenost vůdce, aby jej následně svrhl a nahradil rebely. U nichž to pokračuje. Stává se z něj manipulátor, který pohrdá lidmi, má je jen za ovce. Nemá žádné přesvědčení, jen se udržet na místě editora. Hráč tak nepotřebuje pistoli. Dokazuje, že dobře kladené slovo je silnější. Je nemilosrdné a navíc neosobní. Tisk může představovat další stupeň odosobněné války, kdy predátor nevidí svojí oběť. Spousta hráčů si pravděpodobně právě popsaný element hry neuvědomuje, protože jsou zde jiné, více na očích. Proměna obyčejného člověka v schopnou šedou eminenci je tématem i ve hře Papers, Please.

Pan Pope se též rád věnuje tématu nesvobody, totality. Svobodný tisk je jedním ze základních kamenů pro demokratická státní zřízení. Ironické pojmenování země Republia či Democria je pak důležitým prvkem. Už na první pohled dávají tušit, že se nejedná o skutečnou republiku, demokracii. V tom jméně přece něco chybí. A ačkoliv na venek maskují svou totožnost nejsou tím, čím se chtějí zdát.

Jedná se spíše o režim posttotalitní. K tomuto sdělení mám několik důvodů. Právě ono snažení se zdát být republikou, dále pak samotnými tématy článků. Také zasazení kdesi do pomyslného Kavkazu až střední Asie tomu nahrává. Právě v těchto oblastech nastává ostatně situace podobná herní, kde je nedemokratický vůdce násilně nahrazen jiným. Jednotlivé státy mezi sebou také nemají dobré vztahy.

Obsah článků je trochu sporný a nejlépe poukazuje na posttotalitní ladění hry. Z včerejší přednášky Václave Bělohradského na Gymnasiu Jana Keplera jsem se dozvěděl o rozdílem mezi Glorias a Celebritas a přesunem současné kultury právě k druhému zmíněnému, jenž on považuje celkem logicky za nižší a horší. Zatímco Glorias představuje ony velké věci, jež vznikly ve vší vážnosti a byly nám osobní, dotýkaly se nás. Všechny velké revoluce, vlastenecké války a podobně. Celebritas je světem spíše oslavy. Souvisí se vznikem Globální vesnice a proslulou fotkou Nicka Uta Napalm Girl. Ta jako první naplno na první stránce ukázala hrůzu války a hrůznost počínání USA ve Vietnamu Američanům.  V době, kdy jsme se začali zajímat o věci, které s námi zdánlivě nic neměli, byl odstartován proces, jenž vrcholí v letech posledních s další fotkou Utovou. Ta je přezdívaná Gossip Girl a znázorňuje Paris Hilton zatčenou za řízení v opilosti. Posun témat je znatelný i v The Republia Times, kde se mezi články, které oslavují vůdce a oznamují šlechetné činy našeho národa, objevují zprávičky o hvězdičkách, celebritách. Ty jsou značně soukromého charakteru a do novin vlastně nepatří.

Záměr autora, tak zůstává poněkud nejasný. Hra nám toho dává hodně k přemýšlení, asi víc než sám autor zamýšlel. Je pravděpodobné, že původní myšlenkou je klasické: Násilí plodí je další násilí. V tom případě by nám bylo sofistikovaně okázáno to, o co se spoustu her, včetně velkých značek, snaží.  Myslím si, že zpracování hry a cynický nádech pak přispívá k celkovému vyznění hry. Její popis na papíře není působivý, ale zážitek, který z virtuálního papíru má hráč se může stát celkem hlubokým. Lucas Pope splnil očekávání. Hra nastoluje diskuzi, zda je zde takový rozdíl mezi demokracií a totalitou, kdy je překročena hranice a hlavně ukazuje děsivou sílu masových medii.

Václav Pata