Polymorphous Perversity je velmi svérázná strategie, která se hned na začátku odvolává na Freudovu psychoanalytickou koncepci dětské sexuality. To je sice vše, co nám autor, Nicolau Chaud, prozradí, ale když trochu zapátráme, například Wikipedia ochotně napoví. Polymorfní perverzita je pojem, který používal Sigmund Freud pro popis lidské schopnosti dosáhnout orgasmu při aktivitách, které společnost nechápe jako běžné či normální. Freud říká, že děti do pěti let jsou polymorfně perverzní, protože v tomto věku vnímají své libido odděleně od společenských konvencí, které ještě buď neznají, nebo nechápou. Jakékoli sexuální praktiky jsou tedy v pořádku, pokud se jim samým líbí. Až později je jim výchovou vštěpováno, co považovat za normální a co ne. V tomto světle dává herní narativ větší smysl. Náš příběh začíná intrem, kdy vcházíme do pokoje chlapce onanujícího u počítače a jsme svědky scény mezi ním a tajemnými vetřelci, kteří ho chtějí využít jako výzkumný objekt k neznámým účelům a podávají mu omamné látky. Jakmile začínají působit drogy, začíná samotná hra.
Grafika
se nápadně změní z poměrně realistické na jednoduchou pixelovou, což nám
má naznačit, že jsme se přenesli do stavu změněného vnímání a náš avatar se
objeví nahý v nám neznámém prostředí. Poměrně rychle ale pochopíme, co se
po nás chce, protože v okolí jsou převážně ženy a kdykoli se
s nějakou z nich pokusíme promluvit, konverzace se týká sexu. A celá
herní mechanika vlastně také. Po celou hru se díky sexuálním „soubojům“, kdy se
snažíme uspokojit partnerku/partnera/transku/mrtvolu/anděla a zároveň se příliš
nevyčerpat, učíme nejrůznějším sexuálním technikám a také jejich
prostřednictvím řešíme nám svěřené úkoly a získáváme nové informace, kam ve hře
směřovat. Nahota avatara i to, že ve hře děláme něco, co by nás normálně ani
nenapadlo (a po nějaké době už nám to ani nepřijde zvláštní), koresponduje s názvem
hry a myslím, že nás vrací k našemu pětiletému já, alespoň tak, jak ho
chápe Freud. Výzkumníci z intra, kteří nás do tohoto stavu uvedli, by tak mohli
být chápáni jako naši vnitřní osvoboditelé, jako bojovníci proti společenským
konvencím. My nejdřív protestujeme, ale postupně si na nově nabytou svobodu
zvykáme.
Kromě
únavy, kterou prohráváme daný souboj, nám hrozí ještě nadrženost. Pokud avatarovi
dlouho nedopřejeme sex, nastává jeho bolestivá smrt a s ní i konec hry. Tím
nás vlastně autor k sexu/hraní hry nutí. Za povšimnutí stojí, že
v průběhu hry jsme obklopeni sexem v nejrůznějších podobách (krajinu
zdobí symboly pohlaví, mapa snové země je ve tvaru torza ženského těla a také
soundtrack má rozpoznatelný sexuální podtext – ne nadarmo je v úvodu doporučováno
použití sluchátek), ale lásku aby člověk/avatar hledal lupou. Původně mě
napadlo, že tak tvůrce naznačuje, co si o současné společnosti myslí, ale v kontextu
celého příběhu to spíš bude jen další způsob, jak nás donutit jednat výhradně skrze
sex.
Hlavní
herní narativ se ale lásky týká – poté, co si avatar dostatečně „užije života“,
uvědomuje si, že mu chybí právě láska. Když se vydává hledat princeznu, která
se již dříve ve hře tvářila, že by si dala říct, zjišťuje, že je pozdě a jeho
vyvolená je v Nebi s anděly (nebylo mi úplně jasné, zda dobrovolně či
nedobrovolně). Paradoxně i poté, co je cíl hry formulován jako najít pravou
lásku (a snad se tak dostat do svého světa), se k ní avatar probojovává
sexem s každým, kdo mu zkříží cestu. Nutno ovšem uznat, že se kvůli
princezně dokonce naučíme novou speciální schopnost, kterou je polibek. Ačkoli teoreticky
nakonec všechno dobře dopadne, ani láska nás neuspokojí a princezna je
znásilněna s tím, že „je to pro její vlastní dobro“. Další z náznaků,
že stav, který je v dnešní společnosti vnímán jako zavrženíhodný, je pro
nás nakonec možná přirozenější.
Na
úplný závěr se setkáváme s postavou, která má zřejmě reprezentovat naši
ztracenou sexuální svobodu a svádíme náš poslední „souboj“, který je graficky velkoryse
pojednán. Po něm hra končí, vracíme se do reálného světa a jsme ponecháni svým
vlastním úvahám. Ty jsou podpořeny i diagnostikou našeho sexuálního chování ve
hře, kterou zřejmě vypracovali výzkumníci-vetřelci a která obsahuje například hedonismus,
homosexualitu, exibicionismus či voyerismus. Hře bych vyčetla, že pokud se o ni hráč více nezajímá a spokojí se s tím, co mu tvůrce na začátku řekne (což byl zpočátku i můj případ), nemusí mu dávat smysl. Pokud si ale dá tu práci a něco málo si o této problematice najde, může hru vnímat zcela jinou optikou a získat mnoho námětů k zamyšlení.
Autor: Lucie Vinická
Žádné komentáře:
Okomentovat