Hra The Best Amendment je dílo nezávislého studia Molleindrustria, která
vznikla v roce 2013 jako odpověď na výroky představenstva NRA
(National Rifle Association). Wayne LaPierre vice prezident asociace na tiskové konferenci, která se konala
nedlouho po střelbě ve škole v americkém Newtownu (prosinec 2012), z důvodů
obhájení postojů NRA při možných legislativních změnách mimo jiné prohlásil, že
“Jediné, co zastaví zlého chlapa se zbraní, je hodný chlap se zbraní“
(„Only thing that stops bad guy with the gun is the good guy with the gun.”).
Italské herní studio Molleindustria v čele s Paolem
Pedercinim se rozhodlo svým dalším počinem přilít trochu oleje do ohnivé
diskuze mezi NRA, která se snažila přenést vinu od zbraní samotných na
počítačové hry, a herním průmyslem, který se naopak snažil přesvědčit
veřejnost, že virtuální agrese je naprosto neškodná. Výsledek jejich práce je
tedy flashová hra o taktickém střílení (lidí), kontrole braní a čtyřdimenzionálním
uvažování. „Nejlepší dodatek“ je uvolněn pod creative common licencí a autorům
se tak můžeme odměnit například finančním příspěvkem nebo alespoň otevřenou
diskuzí o tématu.
Hra samotná se na první pohled tváří celkem
neškodně. Úvodní ozvučená animace – postupně rozstřílený nápis, která je dnes již
takovou klasikou, dává hráči jasný signál, že se jedná o střílečku. Ihned od
začátku hry spustí možná až satiricky veselé benjo, zobrazí se jednoduchá figurka
se zbraní a hráč si v tom momentě připadá jako rozený texaský redneck
bránící svůj majetek/svoje hvězdičky se zbraní v ruce.
Grafický styl hry je velice čistý a jednoduchý.
Na černém pozadí je žluté oválné hrací pole, na němž je hráč – bílá jehlanovitá
figurka znázorňující „dobráka“ a případně černé figurky nepřátel, kterým zlé
úmysly přím koukají z očí. Když zmíníme ještě hnědé pažby zbraní, zelenou
bazuku a samozřejmě červenou krev, které je po každém kole všude plno, jsme na
konci výčtu barev vyskytujících se ve hře samotné (pomíjím odstíny způsobené gradientem).
Úvodní a závěrečná obrazovka má modré lemování,
což utváří dojem, že se nejedná o součást hry, ba spíše, že tvoří jen jakýsi její
obal.
Ovládání je taktéž jednoduché: WASD + myš,
složitější prvky by asi v podobném kontextu postrádaly smysl. V prvním levelu hry, je hráč na poli sám
a jeho úkolem je sebrat nedalekou hvězdičku. Textem v poli je mu za běhu připomenuto
ovládání a seznámení s herními prvky: životy/skóre. Osobně považuji za
důležitou hlášku „click to shoot“, protože se stává spíše výzvou než připomínkou
a ve většině případů po ní bude následovat zběsilé klikání.
V každém levelu je cílem hráče sebrat
určitý počet hvězdiček v časovém limitu cca 22 vteřin, jedna se zobrazuje
na témže místě, ale ostatní lze získat až z těl mrtvých nepřátel. Jedině
jejich sesbíráním je možné se dostat na další úroveň. V každé další úrovni
získá hráč jinou zbraň a na mapě se objeví nový nepřítel se zbraní, kterou
měl hráč v kole minulém.
Za sebranou hvězdičku získá hráč 100 bodů a za
zabitého nepřítele 200, jelikož hra nemá žádné zakončení, hráčovým cílem bude zřejmě
nabírat co nejvíce bodů než přijde o všechny tři životy. Nic složitější na
celém hraní na první pohled není, nepřátelé jsou poměrně hloupí a primárně
napřed útočí jeden na druhého, čím více jich tam však je, tím těžší je uhýbat
kulkám.
První zdání ale klame a všímavý hráč (což já
nejsem) i bez prohry přijde na to, v čem tkví jádro pudla. Každý nový
nepřítel je vlastně jen záznam předchozích hry. Toto zjištění dočista změní
přístup ke hře samotné a dovede člověka k zamyšlení, což byl nejspíše
záměr autorů a zjevný cíl hry (oproti „cíli hráče“). Pokud tedy hráč chce co
nejdříve získat vysoké skóre, hra se postupně stane tak obtížnou, že se dříve
či později sám zabije. Každá kulka, kterou v průběhu hry vystřelí, má
potenciál se stát tou, která hru ukončí a taková se jistě najde. Nicméně tohle
je něco, co má hráč šanci pochopit až po samotném dohrání, protože asi nikdo z nás
něco podobného v takto jednouché straight forward střílečce ani při
nejmenším neočekává. Nejbezpečnější strategií by potom bylo prostě nestřílet a
v každém kole si sebrat jednu hvězdičku, hra by se potom ale stala zdlouhavou,
až nechutně nudnou a vlastně by ani neměla šanci poodkrýt svůj pravý účel.
Po zobrazení závěrečného skóre budete vyzváni k odpovědi
v psychologickém testu, kde máte při identifikaci červené skvrny na výběr
ze čtyř absurdních možností, které ještě dotvoří vaši image zbraní milujícího
maniaka.
Hra není příběhová, ale přesto obsahuje meta-příběh
ve formě citátů, které udávají směr k zamyšlení hráče spíše než jeho postavy. Ve
druhém levelu se objeví již zmíněný citát Wayna LaPierra a v levelu třetím potom citát Raye
Bradburyho: „Dobro zlu připadá zlé.“ („Good to evil seems evil“), což
může být vhodnou odpovědí právě na LaPierrův argument.
Celková grafika spolu s hudebním podkladem
a herní mechanikou, to všechno dohromady působí na první pohled velice jednoduše, až by se
chtělo říct: podobně jako názor NRA. Hra je vždy ukončena s hláškou, že
hráč neumí myslet čtyřdimenzionálně, což dává smysl, protože se koneckonců
vždycky zabil vlastně sám. Stejně tak NRA nedochází, že rozlišení good guy/bad
guy je jen klišé, protože pojem dobra a zla závisí na tom, z čí strany se
na věc díváme. Násilí plodí násilí a The Best Amendment ukazuje, že když se
dostane zbraň do nesprávných rukou, problém nevyřešíme tím, že dáme jinou zbraň
do těch „správných“.
Žádné komentáře:
Okomentovat