Marek Slabý
43624280
Mediální studia
The Republia Times
Autor: Lucas Pope
Vydáno: 13. 4. 2012
Platformy: Online, Windows, MacOS
Země výroby: USA
The Republia Times je flashová hra, kterou její autor Lucas
Pope vytvořil jako přípravu na soutěž Ludum Dare, během které mají autoři za
úkol vytvořit hru během 48 hodin. Za stejnou dobu tak vznikla i tato hra, čemuž
odpovídá jak její jednoduchý vizuál a herní svět, tak i jednoduchá herní
mechanika. Za touto fasádou se ovšem skrývá víc než je na první pohled zřejmé.
Ve hře stanete v čele novin
The Republia Times jako jejich editor. Výběrem správných článků máte za úkol
zajistit rostoucí čtenost a důvěru veřejnosti ve vládu po rebelantské válce
s Antegrií. Takto by se dala náplň hry shrnout. Nicméně okolnosti, za
kterých tak činíte, jsou trochu složitější – Republia je totalitní stát a vaším
úkolem je tuto totalitu skrze pozitivní propagandistické články udržet, přičemž
vaši rodinu drží stát pod zámkem a na vašich schopnostech závisí jejich život.
Situace se zkomplikuje, když vás zkontaktuje odboj s prosbou o pomoc, tedy
naopak výběrem článků podlomit morálku a zpochybnit režim. Je tedy na hráči,
zda bude pokračovat v ustavování diktatury nebo pomůže odboji.
Samotná hra funguje velmi
jednoduchým způsobem. Odbývá se v minimalistickém rozhraní, které jako by
vzniklo v osmdesátých letech – jednoduchá grafika i font evokují počátky
počítačových her. Tento minimalismus nicméně na efektu neubírá, spíš naopak.
Během hry samotné se v levé části obrazovky objevují novinové články,
které hráč přetažením na pravou stranu obrazovky umisťuje na titulní stranu
novin. Tento newsfeed je složen ze článků bulvárních, politických, sportovních
a článků o počasí. Hráč má pak na výběr ze tři velikostí článku, přičemž téma a
velikost ovlivňuje následnou čtenost a loajalitu k režimu. Tyto hodnoty
jsou na obrazovce umístěny také. Hráč má na pomyslné složení titulní strany
novin omezený čas, představující dvanáctihodinovou směnu. Implicitně se ve hře
využívá předpokládaného chování čtenářů - bulvárnější články zvyšují čtenost a
propagandistické loajalitu. Po každém dni jste informování o tom, kolik nových
čtenářů jste oslovili a jak se zvedla jejich loajalita. Takto hra funguje a s pohledu
herní mechaniky v podstatě nic dalšího nenabízí.
The Republia Times ovšem není o originálních
mechanikách nebo o cool vizuálu. Hra nabízí celou řadu otázek a dilemat, které
jak ve hře, tak ve skutečnosti nemají jasnou odpověď. V prvé řadě od
začátku víte, že cílem hry je řídit totalitní médium. Proč tedy vaše postava
vědomě podporuje totalitu a překrucuje fakta ve výsledný mediální obraz? Už od
začátku totiž ví, že na jeho práci závisí život jeho rodiny. Je vám jasně
naznačeno, že pokud svůj úkol splníte, rodina bude v pořádku. Kromě možnosti
hru vůbec nehrát, která se jako jediná jeví řešení problému, je tedy výběr omezený
a morální problém neřešitelný – buď budu poslušně sloužit „zlu“ a rodina bude v pořádku
– nebo se mu vzepřu a rodina zemře a já pravděpodobně taky. V průběhu hry
se naskytla ještě jedna možnost – přibližně v polovině vás kontaktuje
odboj a za vaši pomoc vám bezpečnost rodiny slíbí. Napoprvé jsem zvolil první
možnost. Jak nepříjemně zaražený jsem byl, když mi bylo sděleno, že má práce je
zbytečná, protože noviny přecházejí na elektronickou verzi a moje rodina byla
stejně zlikvidována. Dobře, vy šmejdi, tentokrát pomůžu odboji a zničím vás.
Druhou polovinu hry jsem tedy strávil vybíráním článků, které režim
podkopávaly. „Konec“ tentokrát spočíval v tom, že mojí rodinu se zachránit
nepodařilo a já byl pověřen vykonávat naprosto stejnou práci jako předtím,
nicméně tentokrát ne pro Republii, ale Democrii.
Happy ending (a vůbec ending) se
nekoná. Všechny možnosti vedou ke stejnému výsledku, vaše rodina zamře a naděje
na lepší zítřky také. Od začátku si hrajete s veřejným míněním, překrucujete
fakta. Nicméně činíte tak na základě reálných poznatků – lidé více čtou to, že
se dvě celebrity berou a rozvádějí v několika dnech; že vůdce národa
vyfotili v ženských šatech a že zítra bude horký den. A to je to, co
potřebují jak aparátčíci, tak rebelové – vysoká čtenost. Na velmi základní
úrovni hra nabízí analogii toho, jakým způsobem lze zkreslovat fakta a tím
ovlivňovat veřejné mínění. Mediální teoretici by určitě zaplesali, vždyť
prostřednictvím této hry se vlastně stáváte gatekeeperem par excellence. Hra
tak v podstatě velmi cynicky, i když zjednodušeně, reflektuje stav
současné žurnalistiky.
Ačkoli koncept politiky, která je
zkažená v jakékoli formě, ať už se tváří jakkoli nadějně a rebelantsky,
není nijak originální, díky velmi jednoduchému podání a využití vždy aktuální
otázky moci médií dle mého názoru funguje bezchybně. Podařilo se nastolit
zvláštní stísněnou atmosféru, kterou jsem začal vnímat po první neúspěšné hře,
kdy mi bylo za doprovodu minimalistické (po delším hraní až vtíravé) hudbě sděleno,
že má rodina byla zlikvidována. Ponurý totalitní režim je vystihnut celkem
trefně - text převažuje nad grafickými prvky, nemění se, celé rozhraní je (až na
malé výjimky) černobílé, vše podtrhuje hudba – prostě ponurost sama.
Na tak rozsahem malou hru tak
Lucas Pope nabízí vskutku velkou škálu témat k zamyšlení. Primární
autorovo sdělení je ovšem jasné – pozorně sledujme ty, kteří nám vládnou a ty,
kteří nás o tom informují.
Žádné komentáře:
Okomentovat