The Republia Times: V kůži Conrada Breana

The Republia Times je flashová hra vytvořená americkým vývojářem Lucasem Popem v roce 2012. Jedná se o na první pohled jednoduché dílo, jak po grafické stránce, tak po stránce ovládání. Tyto vlastnosti vyplývají z faktu, že titul Republia Times byl koncipován jako příspěvek do soutěže Ludum Dare, jejíž pravidla jsou velice striktní – vytvořit hru během osmačtyřiceti hodin na předem dané téma. (Soutěž Ludum Dare byla založena Geoffem Howlandem roku 2002.) Pope tudíž neměl velký manévrovací prostor a spíše než na interface se soustředil na téma a sílu výpovědi. „I created this as a warmup for Ludum Dare, a 48 hour game-making competition. This is my first quickly-developed game and my first Flash game. Flash debugging is a nightmare but otherwise I had fun. Flixel is great.“ (http://dukope.com/) Je však třeba říci, že i přesto je Republia Times uživatelsky přátelská a vcelku přehledná hra.

Lucas Pope se v Republia Times věnuje podobnému tématu, které později rozpracoval v oceňované hře Papers, Please, tedy roli gatekeepera v totalitním politickém systému. Nicméně, na rozdíl od Papers, Please, kde je hlavním představitelem imigrační úředník rozhodující o tom, kdo smí překročit hranice fiktivního komunistického státu a kdo nikoliv, je protagonistou hry Republia Times šéfredaktor stejnojmenného deníku. Jeho úkol je jasně vyjádřen v úvodním screenu hry: „Welcome to Republia Times. You are the new editor-in-chief. The war with Antegria is over and the rebellion uprising has been crushed. Order is slowly returning to Republia. The public is not loyal to the government. It is your job to increase thein loyalty by editing The Republia Times carefully. Pick only stories that highlight the good things about Republia and its government. You have free days to raise public’s loyalty to 20. As a precaution against influence, we are keeping your wife and child i a safe location.“

Republia Times je tedy jakýsi simulátor šéfredaktorské práce v předním deníku podřízeném ideologii státu/strany. Vizuální stránka hry proto pravděpodobně ne náhodou odkazuje k osmdesátým letům – člověk se tak snadněji vžije do role novináře v některé z totalitních zemí minulého století. Nevkusné fonty, křečovitá grafika navozující atmosféru zastaralé redakce kdesi na východě, kam právě dovezli vyřazené počítače z kapitalistické ciziny. Do toho články jako vystřižené z Lidové demokracie padesátých let: Rebellion has been crushed. Peace returns to all sectors. | Republia forces have destroyed Antegria’s illegal satellites. | 33 000 teachers and academics reassigned to more useful labor tasks.

Právě tyto články nabízené v news feedu jsou jediným možným obsahem jednotlivých čísel deníku. Na šéfredaktorovi pak je ze článků sestavit titulní stranu tak, aby vyhověl požadavkům Vůdce (The Great and Honorable Leader). Jednou je požadováno zvýšení loajality občanů k vládě, jindy zase rozšíření čtenářské základny. Jak hra postupuje, obtížnost se zvyšuje. Čas ubíhá rychleji a témata jsou čím dál tím více negativní a tudíž nevhodná pro publikaci. V tu ránu do hry vstupuje špion, který se snaží přetáhnout šéfredaktora k protistraně. Pokud se rozhodnete bojovat s větrnými mlýny a zůstanete loajální ke svému Vůdci, zřejmě dojdete až k tomuto vzkazu: „We have reviewed your file. Your performance is: -APPRECIATED-. The Great and Honorable Leader has decided that printed paper is old technology. The Ministry of Media will be moving to focus on online communications. Your services are no longer required. Your family has been eliminated and you will be reassigned.

 Pokud podlehnete vábení špiona a sabotujete oficiální vládní propagandu zveřejňováním negativních zpráv o stavu země, doberete se tohoto oznámení: „We have done it! Thank you my friend! Without your efforts the rebellion would have failed once again. A new era for our beloved nation begins. I’m truly sorry that we could not save your family. We need someone with your skills to talk with the people. Come back tomorrow for your new position. Long live Democria! Je patrné, že mezi loajalitou a zradou není v konečném účtování žádný rozdíl. Vaše rodina bude tak jako tak eliminována (slovo odkazující k oficiální mluvě NKVD) a vy přeřazen – jak lze vycítit z kontextu, pravděpodobně do některého z pracovních táborů.

Zde vidím hlavní morální poselství hry. Ta totiž už ze své podstaty probouzí v hráči snahu splnit zadané úkoly a dosáhnout co nejvyššího skóre (v tomto případě přežít na své pozici všech jedenáct uzávěrek deníku). Není ani tak důležité, že podmínkou postupu od uzávěrky k uzávěrce je šíření oficiální propagandy a matení veřejnosti. Nad tím se, troufám si tvrdit, málokterý hráč pozastaví. Pokud ano, je buďto vyřazen ze hry pro neplnění svého poselství, případně přetažen na stranu rebelů (s výsledkem popsaným v předchozím odstavci). Motiv rodiny nepovažuji až za tak důležitý. Ačkoliv jsme po každé uzávěrce informováni o jejím stavu, což může vytvářet jakýsi tlak, jedná se spíše o abstraktní prvek dokreslující složitost pozice, v níž se šéfredaktor nachází. Ani se nedomnívám, že bylo v silách této hry motiv rodiny nějak více rozpracovat.

Když se podíváme například na Sovětský svaz třicátých let minulého století a jeho významné osobnosti ze sféry médií a kultury, je zřejmé, že strach o ztrátu společenského statutu, pracovní pozice a obecněji stimul přežití byl pro valnou většinu hlavním motorem činnosti ve prospěch vládnoucího režimu. O tomto tématu obšírně píše například Solomon Volkov (Volkov, S. Svědectví. 2005) a uvádí mnoho prominentních osobností té doby (Prokofjev, Bucharin, Mejerchold), které neváhaly publikovat v oficiálním stranickém deníku Pravda nekritické statě oslavující „vůdce a velkého učitele“ Stalina. Tento jev je v totalitních státech běžný a mnohdy i pochopitelný a ve hře Republia Times se jej podle mého názoru podařilo docela úspěšně napodobit.

Co se dle mého soudu moc nepovedlo, je poněkud schematický konec „rebelské“ herní varianty. Jak uvedl sám Lucas Pope na svém Twitteru: „There’s two endings but you can’t change the ultimate outcome“. Rozhodnete-li se tedy vyhovět požadavkům rebelů a začnete nabourávat oficiální propagandu, je váš osud stejně zpečetěn. Žádná revoluce, žádná změna poměrů. Se svou rodinou se můžete rozloučit a začínáte od znovu, jen pod jiným titulem. To se mi zdá ve stínu vcelku promyšleného morálního sdělení hry jako příliš jednoduché zakončení. Nicméně, i tak je Republia Times mimořádně zajímavou hrou, která ve své jednoduchosti dokáže nastolit pozoruhodné otázky.

The Republia Times

Rok vydání původní verze: 2012

Designéři: Lucas Pope

Země výroby: USA

Platformy: Online

Žánrové zařazení: Strategie

Argument Champion: Argumentujte jako sofisté

Argument Champion je nezávislá („indie“) počítačová hra od Bigblueboo Labs dostupná zdarma online. Vznikla v roce 2012 v rámci nezávislé herní vývojářské soutěže A Game By Its Cover a inspiroval ji fiktivní obal hry.

Hra nás přivádí do prostředí veřejné diskusní soutěže, v níž je cílem přesvědčit publikum silou svých argumentů a projít tak postupně všemi čtyřmi levely (neboli městským, regionálním, národním a světovým mistrovstvím), přičemž stoupá jak počet kol v levelu, tak obtížnost hry.

Obal, který se stal inspirací hře Argument Champion

Od počátku nás provází démon Corax, jednooká okřídlená šedivá příšerka pojmenovaná po Koraxovi ze Syrakus, jednom ze zakladatelů starořeckého řečnického umění. Corax je zdrojem veškerých informací, které se o hře a jejích pravidlech dozvídáme.

Princip hry není složitý, naším úkolem je vybrat si v každém levelu jedno slovo (tezi) a následně jej obhájit úspěšněji než soupeř. K tomu v každém kole levelu (jejichž počet mimochodem není nikde uveden, takže při své první hře netušíte, kolik kol vás čeká) využíváme koncepty navrhované publikem. Zde nám oproti reálné diskusní soutěži Corax poskytuje nezanedbatelnou výhodu – ukazuje nám názory publika. To se ve hře projevuje zcela stádně a černobíle – diváci jednotlivé koncepty svorně buďto milují, nebo nenávidí.

Z myšlenek publika si můžeme zvolit buď slovo označené srdíčkem, kterým budeme podporovat svoji tezi, nebo naopak slovo s křížkem, kterým budeme podkopávat soupeřovu obhajobu. Poté, co si vybereme, se před námi objeví myšlenková mapa asociací na vybraný pojem. Někdy je souvislost mezi slovy zřejmá, například pokud jde o synonyma (floor – ground), ustálená slovní spojení (thick milk), homofona (bear – bare) nebo slova, která se logicky rozvíjejí (baby – girl / boy), jindy je zapotřebí více fantasie, abychom spojitost odhalili. Na to ale není čas. Jakmile se před námi objeví myšlenková mapa, rozběhne se časový limit, ve kterém se klikáním na jednotlivá slova dostáváme k dalším a dalším asociacím. Cílem je dobrat se co nejrychleji naší teze: čím kratší je řetězec asociací, který sestavíme, a čím rychleji jej zvládneme sestavit, tím silnější je výsledný argument. Přesvědčivost argumentu ohodnotí publikum příslušným počtem srdíček různé velikosti, které ukazují skóre.

Druhé kolo hry

Menu hry sice slibuje multiplayer pro dva hráče, ten však zatím není v provozu. Tudíž se musíme spokojit se soubojem s počítačem předdefinovanými soupeři. Jako avatar je hráči přidělena hnědovlasá žena v zelených šatech, která se ve čtyřech kolech střetne postupně se čtyřmi různými protivníky, třemi muži a jednou ženou. Posledním a nejtěžším soupeřem je obhajující mistr světa, Coraxův chráněnec Tisias, jehož jméno je opět odkazem na antickou řeckou sofistiku.

Při prvním pohledu na hru vás pravděpodobně nenapadne, že byla vytvořena teprve v loňském roce. Její těžiště neleží ve zpracování vizuální stránky ani zvuku, obojí je naopak velice jednoduché. „Rozpixelovaná“ grafika připomíná hry staré dvě desetiletí; zvuk je minimalistický. Prostředí hry se v průběhu hry neproměňuje, skládá se z pódia se dvěma řečnickými pultíky a z hlediště zaplněného diváky. Postavy nedisponují mimikou a oblečeny jsou formálně, jak bychom u příležitosti veřejné diskusní soutěže očekávali. Poslední soupeř, Tisias, je podle vzhledu starší muž, což může vyvolávat dojem moudrosti a zkušenosti.

Zvuková stránka se omezuje na pípání při vyťukávání písmen (řeč postav se objevuje postupně po písmenech, nicméně kliknutím můžeme proces zrychlit a celá věta se objeví naráz) a na signál upozorňující na Coraxův příchod či odchod nebo na začátek dalšího levelu. Absence hudebního doprovodu a dalších zvukových efektů ale není na škodu, naopak, ticho umožňuje snadnější soustředění.

Jednoduché je i ovládání hry – potřebujeme pouze levé tlačítko myši. Klikání je však během hry až příliš – vedle (opakovaných) pravidel a tipů, které nám přináší Corax a argumentů vlastních i soupeřových musíme v každém levelu odklikat také stále stejnou úvodní a závěrečnou promluvu moderátora. Další problém můžeme vnímat ve fázi výstavby argumentu v myšlenkové mapě – rozklikneme-li si v pavouku více slov, začne být mapa dost nepřehledná, slova se vzájemně překrývají a navíc se celý pavouk pohybuje, takže pokud se chceme vrátit k některému z dřívějších výrazů, může nám mezitím hledané slovo odplout mimo vymezený prostor.

Vítěz se dočká gratulace i od samotného Coraxe

Pochopení a ocenění hry Argument Champion vyžaduje určitou jazykovou úroveň, hra tedy není určena pro angličtináře-začátečníky. Přestože tvůrci nikde neuvádí žádnou doporučenou věkovou hranici pro hráče, stěží si dovedu představit, že by zaujala někoho pod patnáct let.

Domnívám se, že účelem hry je zejména pobavit, nikoli věrně simulovat veřejnou diskusní soutěž, neboť schopnost vidět preference diváků, stejně jako názorová jednotnost publika, neodpovídá realitě. Také si lze jen obtížně představit, že by ve skutečnosti mohlo docházet k podobně absurdním soubojům, jako například v případě duelu „honey“ vs. „shit“.

Přistoupíme-li však na svéráznost obhajovaných tezí a na fakt, že v některých spojeních je obtížné vystopovat logiku, u řady argumentů a slovních hříček se můžeme dobře zasmát. Zároveň však lze vnímat satiričnost hry: absurdita některých argumentů možná ukazuje z reality více, než by nám bylo milé. Síla rétoriky zdaleka neleží jen v logice a kvalitě argumentů, ale i v řadě dalších aspektů projevu.

Platforma: internetový prohlížeč

Rok vydání: 2012

Tvůrce: Bigblueboo Labs

Žánrové zařazení hry: logická, experimentální

Analýza: The Republia Times

„Veřejnost není loajální k naší vládě. Vaším úkolem je coby šéfredaktor řídit deník The Republia Times tak, aby loajální byla.“ To v překladu znamená odhodit svůj morální kompas a bezmyšlenkovitě šířit propagandu krutého totalitního režimu státu Republia. Anebo se přidat k odbojářům a pokusit se o změnu. Ta však vůbec nemusí přijít.

Premisa

Vše se odehrává na ploše jednoho novinového špíglu. Hráč ve jménu Velkého a ctihodného vůdce filtruje agenturní zprávy a vybírá je do dalšího vydání státního deníku. Zprávy přitom nejsou pouze propagandistické povahy a mohou naopak svědčit o špatném stavu fiktivní totalitní země. Jejich výběr má dopad na dva ukazatele: čtenost a věrnost občanů vůči politickému establishmentu.

Ten přitom díky své absolutní moci také úkoluje šéfredaktora deníku a dohlíží na to, zda své povinnosti poslušně plní. Pokud ne, odnese to jeho rodina nebo i samotný novinář. Na druhé straně však stojí odbojáři, kteří se snaží vlivný deník použít ke svržení současného režimu. Je pouze na hráči, jak se rozhodne.

Analýza

Největším unikem hry The Republia Times je integrace narativu přímo do hlavního mechanismu. Hra tedy vypráví určitý příběh, ale je zároveň i hrána. Šéfredaktor se totiž v rámci své novinářské práce probírá různými zprávami, jež popisují určitý vývoj v daném fikčním světě. Pomocí zapuštěného narativu tak sleduje veřejné dění od triviálního bulváru přes společensky významné události až po zásadní politická rozhodnutí. Tím hra přes jednoduché technické ztvárnění výrazně zvyšuje potenciál imerze hráče do fikčního univerza a nabízí mu zajímavý způsob nahlédnutí do jeho fungování.

Hra ovšem využívá i emergentního narativu, jež reaguje na výběr zpráv minulého dne. V závislosti na dosaženém skóre u dvou hlavních ukazatelů se hráč dozvídá o dopadech, které jeho činy mají na něj a jeho rodinu. Podle skóre také rozhodne, ke kterému ze tří konců se hráč dostane:

• První konec má za následek neschopnost novináře hned v prvních herních dnech. V tomto případě následuje převelení neznámo kam a „eliminace“ jeho rodiny.
• Pokud se hráč rozhodne poslušně pracovat pro stávající režim, po jedenáti herních dnech se Velký a ctihodný vůdce rozhodne zrušit tištěná média a novinář je převelen. Jeho rodina je „eliminována“.

• Podpoří-li raději odbojáře, umožní tak jejich nástup k moci. Dřívější disidenti si však rychle zvyknou na svá nová privilegia a totalitní útlak zůstává. Novinář zůstává na stejné pozici a hra pokračuje od začátku. Jeho rodinu se „nepodařilo zachránit“.

Paradoxní je, že ať se hráč rozhodne jakkoliv, výsledek je vždy velmi podobný. Novinář přišel o svou rodinu a dost možná i o svou práci. Co je nejdůležitější, nadále vládne totalitní režim. Rozdíl je pouze v tom, zda pod vlajkou Republie nebo dříve odbojářské Democrie. Autor tak zřejmě v rámci orwellovské dystopické tradice poukazuje na nemožnost systémové změny.

Přesto se při prvotní zkušenosti hráč snaží daný osud ovlivnit a uvažuje nad několika různými zájmy. Těmi jsou objektivita v rámci novinářské etiky, přínos establishmentu či naopak odboji a také osobní prospěch. Hráč se z podstaty věci nemůže vyhnout nesnadnému rozhodování mezi ztrátou morální integrity a materiálním blahobytem, i když výsledek nakonec není takový, jaký původně předpokládal.

Mohli bychom snadno namítnout, že hra je v určitých aspektech výrazně zjednodušující a generalizující. Šéfredaktor státních novin může (do určité míry) beztrestně publikovat zprávy o neschopnosti stávající politické garnitury, disidentská činnost je až nereálně závislá na činnosti médií a veřejnost zajímá pouze bulvár, počasí a sport. Dokonce i počet zpráv je značně omezený a vizuální zpracování pochybné.

Na druhou stranu je ale nutné si uvědomit, že The Republia Times nemá být realistickým simulátorem strastiplné kariéry jednoho novináře. Musí být chápana spíše jako velký symbol pro život v nesvobodě. Zjednodušení určitých složitějších jevů nám pouze pomáhá se lépe ztotožnit s psychickým, fyzickým a morálním příkořím, jímž musí procházet jedinec utlačovaný absolutní mocí.

Podružnost realismu a důrazu na detail koneckonců autor potvrdil ve svém úspěšném „simulátoru razítkování pasů“ Papers, Please. Ten nás podobně jako analyzovaná hra staví do role statího úředníka, který má možnost do určité míry kontrolovat dění v zemi. Stejně jako původní ideový předchůdce se také vypořádává s tématy útlaku, nesvobody, morálky a osobní oběti. Kromě devatenácti špatných konců však také nabízí alespoň jeden konec dobrý.

The Republia Times: Pro větší dobro. Nebo ne?

Lucas Pope (2012), The Republia Times (Adobe Flash)

The Republia Times, hra vytvořená pro jednoho hráče, vznikla roku 2012 jako tzv. Warm Up na Ludum Dare, vývojářskou soutěž v tvorbě her na dva dny. Tato hra je předchůdcem hry Papers, please.

Hra má velice jednoduchý příběh. Hráč se stává šéfredaktorem/editorem novin Republia Times v zemi Republia. Ta se právě vzpamatovává z války se sousední Atergií a z občanské války. Hráčovým úkolem je zvýšit loajalitu ke velkému a ctihodnému vůdci, protože po právě proběhnutých hrůzách nemá obyvatelstvo k vládě důvěru. Vláda má na editora páku v podobě držení jeho rodiny na "bezpečném místě" a tím si vynucuje jeho poslušnost. 

Šéfredaktor vybírá články, které nakonec půjdou do tisku, celkem z osmi artiklů. Ty se dělí na pozitivní, negativní a neutrální. Pozitivní jsou o vládě a vojsku Republie a vyzdvihují a opěvují jejich úspěchy (vůdce si zde například uděluje falešná ocenění). Negativní články vůdce a armádu haní (pro příklad: Vůdce byl viděn v dámských šatech.) a neutrální většinou pojednávají o sportu, celebritách nebo počasí (to ještě vláda ovlivnit nedokáže). Každý článek nějakým způsobem ovlivní veřejné mínění. Vliv má také velikost každého artiklu.

Hra je ovládána pouze myší, kdy hráč přetahuje vybrané články do novin. Editor má na vybrání článku 12 hodin, v herním čase cca jednu minutu. Pokud se podaří články vybrat rychleji, můžete čas popohnat. Vaším prvním úkolem je dostat do konce třetího dne loajalitu na 20 bodů. Pokud se úkol podaří, musíte do konce pátého dne získat 400 čtenářů.

Ve třetím dni se začínají zobrazovat nečitelné červené zprávy, jež se rozšifrují až za několik dní. Jsou to zprávy od rebelů, abyste poslali do tisku negativní články o režimu. Jako odměna je přislíbena záchrana šéfredaktorovy rodiny. Zde nastává ve hře zlom, kdy se hráč musí rozhodnout, zda se přidá na stranu Republie nebo Atergie.

Ať již tak nebo onak, hru nelze vyhrát. Pokud si hráč vybere stranu Republie, je po desátém dni odvolán s tím, že noviny jsou již zastaralé a nejsou dále potřeba. Rodina je zabita. V druhém případě, pokud si hráč vybere stranu rebelů, se na konci jedenáctého dne editor dozví, že revoluce byla sice úspěšná, ale jeho rodinu se bohužel nepodařilo zachránit. Jako odstupné mu je nabídnuto místo šéfredaktora v tzv. The Democria Times a hra začíná nanovo s novou rodinou.

Jak dny ubíhají, čas samozřejmě ubíhá rychleji a hráč má méně času na vybrání správných článků. Navíc, artikly se opakují a jsou mnohem negativnější než na začátku hry, takže je čím dál tím těžší je zkombinovat tak, aby se čtenost i loajalita ustálily.

Hra sestává z velice jednoduchého uživatelského prostředí. Užívá bílou, černou a v podstatně menším měřítku i červenou barvu, což naprosto věrně odráží typické barvy novin. Ve hře se hráč potká pouze se třemi obrazovkami. První, úvodní strana hráče seznamuje s hrou a s úkolem, jež hráč musí splnit. Zároveň se mu zde zobrazují i informace o stavu jeho rodiny. 

Druhá obrazovka je již samotná hra. Sestává ze čtyř vertikálních panelů. V levém panelu je zobrazen čas zbývající do konce dne a ukazatel loajality a počtu čtenářů. Dalším panelem je News Feed, ze kterého hráč vybírá články do novin. Ve třetím panelu je velikost článku, který se v novinách otiskne. V posledním panelu je už náhled samotných novin. 

Na třetí obrazovce je zobrazen výsledek dalšího dne. Obsahuje informace o tom, jak stoupla či klesla loajalita čtenářů k vůdci, nakolik se zvýšila čtenost jak články na čtenáře zapůsobily.

Posláním hry je hráče upozornit na to, jak moc jsme ovlivňováni médii a jak velkou nad námi mají moc. Chce ukázat propagandu a cenzuru v jejím přirozeném prostředí a ukázat, kolik pravomocí mají editoři a šéfredaktoři a jak moc je možné naprosto překroutit pravdu a upozorňovat jen na věci nevýznamné a nepotřebné. 

Dále hra odráží jistou beznaděj plynoucí z toho, že ať již šéfredaktor udělá cokoliv, není možno zachránit jeho rodinu. Není možno naplnit očekávání jedné nebo druhé strany, jsou příliš vrtkavé a nevyzpytatelné. Přijde mi, že autor hry si z takovýchto režimů dělá legraci a zobrazuje je s notnou dávkou cynismu, sarkasmu a nadsázky. Obyvatelstvo Republie je tupou masou hlav, která hltá všechno, co jí noviny předloží. Noviny a asi i ostatní mediální prostředky jsou zde používány pouze jako nástroje ovlivňující veřejné mínění.

Hra je poměrně frustrující, protože, jak již bylo uvedeno, není jiného východiska než smrt rodiny a celá práce nakonec nemá žádnou přidanou hodnotu. Jediná možnost, která zbývá, je hru vypnout a smířit se s nevyhnutelným. Accept Fate.

Platformy: Online

Rok vydání původní verze: 2012

Žánrové zařazení: Strategie, simulace

Designéři: Lucas Pope

Země výroby: USA

Republia Times, alebo ďalší Topkek Lucasa Popea

Topkek je muffin po turecký. A možno je to mnou, ale nepoznam skutočne nikoho kto by muffiny rad nemál. A rovnako mi napadne len veľmí malé množstvo ľudí, ktorí by hry z Artotztky nemalí radi. Samozrejme možeme povedať, že existuje istá skupina ľudi ktorí sa muffinom vyhýbaju kvôli alergiam, či dietam. Takých ľudi však rozhodne nie je veľa. A rovnako sa podľa mna nájde aj veľmi málo ľudi ktorí by si nezahrali Republia Times, ktorá bližšie predstavuje okolie Papers, please.

Klasický Topkek

V hre Republia Times sa ocítame v čele redakcie novin v krajine Republia. Jednej z krajín ktoré vytvoril Lucas Pope v ramcí hernej galaxie týchto jednoduchych no veľmi prepracovaných hier. Graficka stránka je veľmi alternatívna. Nedá sa však povedať, že by bola odflaknutá. Zanecháva určity pocit a vytvára určitý dojem a grafická mechanika hry je veľmi efektívna vo vzťahu k tomu "Universu" v ktorom pracuje. Ajkeď je grafika jednoducha - táto symbioza funguje.

Hra samotná sa odohráva pri výbere článkov a utŕžkov ktoré ako redaktor chcete, alebo nechcete publikovať. Správy pochádzaju z dvoch súdkov: Jeden typ správ je ovplývneny totalitným režimom v krajine a je čisto propagačný, druhý je zase objektívny. Prečo by ste publikovali niečo tak nepravdivé, hnusné, či nezaujímavé pre ľudi na čítanie? Jedným zo stimulov má byť držanie vašej rodiny v zajatí a to ako sa majú závisi na tom čo píšete, vydávate a aké rozhodnutia prijímate. Mechanika hry je veľmi jednoduchá a krásna: mate balancovať medzi popularitou časopisu a dôverou vlády. Články ktoré by verejnosť zaújali a sú pravdivé, často uberú body z vládnej lojality a tie ktoré po vás chce pisať vláda, sú nezaujímave. Navyše by ste nemali zabúdať na hrdinovú rodinu...

Atmosferická grafika

Aby bola hra ešte zaujímavejšia, vstupujú po niekoľkých dňoch do hry aj povstalci. Snažia sa vás výzvať k tomu aby ste publikovali spravý pravdivé, či "skutočné". Samotny vtíp spočíva v tom, že rozhodnutie ktoré príjmete hru niják nemení. Žiadným spôsobom sa nezmení ani samotna herná mechanika ani nič iné. Kamarát s ktorým sme hrú hrali bol veľmí sklamaný keď zistil, že ak pomôžete povstalcom spáchať prevrat, prevrat nič nemení. Ake je vlastne riešenie? Prečo by som takúto hru mal hrať?

Impresia priatelia. Jednoduchá no tak silná, že po istom čase hry (a ak ma človek dostatočnú empatiu voči vymýslenej postave ako ja :) dokáže hra navodiť silné pocity toho ako sa ten človek cíti a presne v tomto bode napomáha celkovej mechanike aj grafické zladenie Republia Times. A ajkeď je tento muffin o niečo viac trpký a rozmerovo menší než Papers, please, pekárove kvality zostavajú rovnakými...

Takže ano, určite hrať!