Může být něco horšího, než to, že si jednoho dne naplno uvědomíme, ubíjející stereotyp našeho života? Možná tuto otázku si položil Steven Lavelle při tvorbě hry, pokud lze tento projekt vůbec nazývat hrou, Terrible Whiteness of Appalachian Nights.
Frustrující je už samotné schéma hry. Herní schéma je vytvořeno pomocí znaků ASCII. To znamená, že obraz je tvořen pouze počátečními písmeny znázorňující dané předměty. Do hry nás strohými větami uvede hlavní hrdinka paní K. Ta žije se svým manželem Markem (M), synem Jackem (J) a dcerou Rose (R) v pětipokojovém bytě. Jak sem již psala výše, herní schéma je pro samotného hráče samo o sobě dosti znepokojující. Pokládám si otázku, co se po mně vůbec bude chtít. Už jenom díky tomu, že ovládání hry spočívá v pouhém používání kurzorových šipek a mezerníku, kterým donutíme paní K k akci.
V prvním okamžiku se snažíme hru hrát. Ovšem, to je zdaleka nemožné. Čas ubíhá velice pomalým tempem a K bezcílně bloudí po bytě. Kde sice můžem projít veškeré pokoje, navštívit dceru či syna, avšak tím její veškerá aktivita končí. Syna pokárá, ať se ve škole nepere, donutí děti něco sníst, pozdraví manžela. Nicméně, hra se nikam neposouvá. K pokaždé konstatuje jak moc je unavená, a naplňuje se v ní touha jít si lehnout. V tuto chvíli se mi v hlavě, jako v člověku lačnícím po nějaké akci, objeví otázka „Co by to bylo za hru, když by celá spočívala pouze v tom, že si hlavní postava půjde lehnout?“. Ale jelikož je člověk tvor zvídavý a hravý, přeci jenom to zkusí.
A přesně veškerý smysl právě spočívá v tom, že K uložíme ke spánku. Nyní se příběh posouvá kupředu. Čas se zrychlí a dny nám začnou ubíhat. Velkým překvapením je průběh noci. Během každé z nich celá obrazovka zčervená, obraz se začne klepat a K vyděsí a vytrhne ze spánku křik jednoho člena rodiny. Takhle to jde noc po noci, až ve čtvrtek nastene zlom.
K se objeví jako podivná zmalovaná figurka s hákovými kříži místo očí. Na tom by snad nebylo nic překvapivého. Autor chtěl jednoduše šokovat, jenomže to nebylo poslední z jeho překvapení. Konec hry spočívá ve felaci, kterou musí K provést, tedy my jako hráč, na mužském údu, jež se nám objevil na obrazovce. Kromě pobíhání po pobytě, ukládání K ke spánku, je právě felace dalším, ač dosti hrůzostrašným, zapojením hráče do hry.
Co nám mělo být sděleno? Má tento projekt za sebou nějaký skrytý smysl, který nám má být zřejmý? Proč je konec hry, tak ukrutně dlouhý? Aspoň tyto otázky se mi osobně začaly míhat hlavou. Moje konstatování určitě je, že toto není běžná hra. Lavellovi jde zřejmě o sdělení určitého poselství. Mohu říci, že nastolení depresivního pocitu a frustrace se mu podařilo dokonale. Ať už stísněným herním prostorem, bezcílným bloumáním K, ubíjející hudbou a tajemstvím noci. Avšak propojení hráče a hry, je díky téměř nulové interakci, nemožné. Hráč je pouhým sledovatelem předem určeného děje a vůbec nic s tím nezmůže.
Hlavní otázka je určitě na místě a to ta, co se vůbec v noci v rodině děje? Lavelle zde nechává hráčovi určitě velký prostor pro vlastní fantazii. Už jenom, že neodhalil celé jméno K, jako u jiných postav. Máme tedy možnost dosadit si za K co potřebujeme a tím se relativně více se samotným příběhem ztotožnit. Pokud tedy vůbec chceme. Máme si snad uvědomit momentální problémy doby? Jako je domácí násilí, znásilňování, týrání dětí? Metafor je zde požehnaně a je především na nás samotných, co si z nich odneseme a které budeme chtít pochopit.
Autor: Stephen Lavelle
Rok vydání: 2010
Žádné komentáře:
Okomentovat