Terrible Whiteness of Appalachian Nights


Ze života paní K: bludný kruh mezi frustrací a spánkem

Existenciální hra od Stephena Lavelle nám ve svém krátkém úvodu sděluje, že jsme vdanou ženou,  která již dvacet let žije bok po boku se svým manželem Markem, má starší dceru Rose a mladšího syna Jacka. Kromě toho se dozvídáme, že každý den je stejný jako ten druhý a že naše postava nedělá nic jiného než spí.  Dům, ve kterém hrajeme má kuchyň, koupelnu, jídelnu, obývák, ložnici a dva dětské pokoje. Hra začíná,  když se hráč (paní K) probudí v pondělí v osm hodin ráno. Herní prostředí paní K upozorní na to, co by bylo záhodno dělat např. jít si hrát se synem Jackem, zeptat se Rose jaký měla den. Aktivita se nikdy neuskuteční, protože Jack se dívá na televizi a ona s ním nechce mít konflikt. Proto si jde zase zdřímnout, k čemuž je de facto vybízena po celou hru. Jinak vlastně netřeba dělat nic, procházet se po domě a zjišťovat jestli náhodou po nás někdo něco nechce nás baví chvíli. Paní K vede s členy rodiny jednostrannou komunikaci postrádající jejich odezvu. Později si uvědomíme, že aby hra plynula nemusíme dělat vůbec nic než spát. Čas plyne jen v případě když spíme. Paní K ve hře není dovoleno opustit dům, proto ji fakticky nezbývá nic jiného než spát.

Hudba ve hře je dle mého mínění záměrně znepokojující a nelibozvučná. V člověku skvěle pomáhá vykreslit stav frustrace z celé hry a chuť po jejím nejrychlejším konci a úniku z ní. Každou noc graduje feeling z celého dne, kdy jedno z dětí paní K křičí ze spaní (dítě má strach, nevíme proč), obrazovka rudě bliká, hudba se stane o to víc agresivní a chaotické herní prostředí  se uklidní až když za nimi přijde máma.

Hra je ovládána pomocí šipek a mačkání mezerníku, tlačítko pause nebo mute nefunguje, tudíž je člověk nucen pořád poslouchat jednu a tu samou písničku. Navíc z nás hra činí velmi hráče, ve kterém roste šipka od šipky a mezerník od mezerníku čiré zoufalství spojené bezradností a ptání se sami sebe, zda má smysl v pokračovat. To je bezpochyby zapříčiněno tím, že jsme po celou dobu nezúčastněnými pozorovateli, kteří nic na chování paní K nedokážou změnit.

Neustálý spánek paní K nás dovede k úplnému konci, kdy je vyobrazena šíleně vypadající nahá žena s rozmazaným make-upem. Ta je svým manželem vedena k tomu, aby mu prováděla felaci (manželovo přirození rovněž vyobrazeno). Tu musí udělat desetkrát aby došlo ke zdárnému konci. Až je dílo dokonáno, výrazným zvukem výstražné sirény hra končí a objeví se tma. Po skončení hry má člověk divný a prázdný pocit a naprostý úžas z toho, že to co teď viděl naprosto nečekal.

Tato hra naprosto splnila  to co bylo od očekáváno. Vyvolala silnou emoci. Ano, štvala mě od začátku do konce. Prožívala jsem velký pocit frustrace nad tím, jak nemůžu nic dělat, nikdo se mnou nemluví, jen chodím spát a nemůžu s tím rovněž  nic dělat. Natož alespoň na chvíli jít ven, pryč z toho vězení. Člověk se neubrání přemýšlet o tom, jestli to tak někdy ženy v domácnosti vnímají. I když je tato hra samozřejmě vyhnána do extrému, je otázkou jak tenká je hranice mezi tím, kdy se z takového snu o ženě v domácnosti na předměstí se spokojenou rodinou  vyklube naprostá noční můra.