The End začíná tím, že vás nechá vytvořit si avatara dle vlastní libosti (výběrem různých částí těla, oblečení a jména), jen aby na něj vzápětí mohla shodit meteorit. Ano, správně, hned na začátku hry zemřete.
To ale zdaleka není konec, ba právě naopak. Zdá se, že autoři věří, že smrt je jen začátek, takže teprve po ní máte čas hloubat nad otázkami života, vesmíru a vůbec. To se projevuje tak, že ačkoli je hra převážně klasickou skákačkou se sbíráním bodů, na konci každé úrovně najdete klíč, s jehož pomocí si odemknete dveře s odpovědí (ANO- NE) na položenou filozofickou otázku. Je škoda, že vaše odpověď nijak nezmění průběh hry, pouze se zaznamená na jakousi mapu, díky které se o sobě můžete něco (málo) dozvědět.
Po odemčení dveří s odpovědí se dostanete k příšeře, která vlastní jistý artefakt a vyzve vás na souboj v logické hře. To je, po tom věčném hopsání, poměrně osvěžující změna. Tímto způsobem se v The End mísí dvě základní herní mechaniky.
Co se týče grafiky a samotného průběhu hry, vzhledem k tématice bych očekávala pochmurnější prostředí (obzvlášť v jednom ze světů mi stromy, květiny a všudypřítomná zeleň přišla až nepatřičná), které by víc nutilo k zamyšlení. Představovala jsem si něco jako plavbu po Styxu ve společnosti Charóna, který bude klást všetečné otázky a posílat hráče pro odpovědi. Místo toho fakt, že se nacházíte v podsvětí, naznačují jen detaily, například hra se stíny, ze kterých si za určitých okolností můžete vytvořit další plošiny, případně „check pointy“ v podobě lamp, které vám alespoň na chvíli symbolicky posvítí na cestu.
Nicméně hra mi nepřijde nepovedená, jen herní mechaniky ani roztomilá vizuální stránka příliš neodpovídají tomu, o čem má The End být, ani se nedozvídáme žádná zásadní moudra o životě (či smrti). Tedy kromě citátů, které jsou uvedeny u každého nalezeného klíče, následných otázek, které chtějí hráče donutit k probádání vlastního nitra či popisků u předmětů, které můžete vyhrát v soubojích. Vše uvedené lze ale poměrně jednoduše ignorovat, protože žádná z těchto věcí nemá vliv na další průběh hry. Zvuk a hudba se sice snaží být trochu znepokojivé (pokud zrovna nejste v „lobby“, kdy je zkrátka... zvláštní, ale celkově si nemyslím, že by se úplně dařilo navodit tu správnou „posmrtnou“ atmosféru.
Ovšem kdo ví, třeba se jednou ukáže, že vize autorů hry je pravdivá a nás po smrti opravdu čeká něco podobného. V tom případě radím odebrat se na onen svět ve vhodné sportovní obuvi a zásobou šperháků.
Autor: Lucie Vinická
Žádné komentáře:
Okomentovat