Málokdy se pouštím do hry, aniž bych si od ní předem něco nezjistil, a málokdy jsem byl před puštěním se do hry zmatenější, než v případě The End. Na domácí stránce titulu je prakticky nemožné nepustit si trailer, z něhož byla chvilku cítit klasická 2D kreslená plošinovka, avšak standardní ukázky brzy vystřídaly záběry na bizarní společenskou hru a jakási souhvězdí. Výše popsané nedává příliš smysl - však ještě aby dávalo, když samotné The End působilo všelijak zmateně.
Dočetl jsem se, že The End je hrou o životě a smrti, leč první, k čemu vás tato ryze browserová záležitost vyzve, je, paradoxně, tvorba (= zrození) vašeho virtuálního alter ega. Po vzoru (vééélmi osekaných) editorů postav z RPG her bylo na výběr z řady účesů, hadérků i výrazů tváři. Stačilo, aby člověk chvilku klikal a proklikal se např. k možnosti chodit s rozevřenou lebkou a vytékajícím mozkem. Rázem bylo jasné, že tato hra skutečně bude krapet "jiná".
Avatar se totiž hned na počátku The End odporoučí ze světa lidí (měl holt tu smůlu, že postával přímo v místě dopadu meteoritu). Objevuje se v surrealistickém posmrtném světě připomínající výjevy z Faunova Labyrintu a v rámci osmnácti úrovní musí doskákat k osmnácti závěrečným otázkám. Každý level končí jednoduchou odpovědí ANO / NE, ale samotné rozhodování už tak jednoduché není. "Is it possible to be happy simply living in the moment? Would you wish to live forever? Do you think people should have the right to decide how they die?" A tak se nakonec stalo, že jsem klidně několik minut dumal, doháněl se k sebereflexi, leč shodou okolností věci fungují tak, že čím více nad podobnými dilematy člověk rozjímá, tím méně si je jistý odpovědí.
Zajímavé je, že na základě mých odpovědí mne hra situovala do soustavy souřadnic, kde každý kvadrant symbolizoval jeden obecný typ životní filozofie a obsahoval jeho přední představitele v historii lidstva (Marx, Churchill, Einstein ad.). Těžko říct, do jaké míry se autoři skutečně trefili. K Emersonovu transcendentalismu jsem nikdy rozhodně netíhl, ačkoliv hra, na základě mých odpovědích, tvrdí opak a mám problém připustit, že by The End jaksi odhalil nějakou skrytou dimenzi mé osobnosti... Ale kdo ví! I proto by mě docela zajímaly ohlasy mých přátel a Konec k tomu dokonce vybízí skrze Facebook plug-in, ale jak v nějaké hře vidím modré tlačítko "Share with friends!!!", faktor zábavy rapidně klesá. Nehodlám lidem zanášet FB zdi.
Na The End je bezpochyby príma, jak člověka nutí k zamyšlení se a v tom mne skutečně zaujala. Ovšem oprostíme-li se právě této "metafyzické" stránky věci, jež přeci jen nepředstavuje hlavní náplň hry (minimálně s ohledem na výsledný čas se hrou strávený) , do klína nám spadne řemeslně špatně udělaná plošinovka.
Její herní mechaniky dost dobře nefungují tak, jako u vyšperkované žánrové konkurence, a hraní samo o sobě nebylo příliš zábavné. Jinými slovy, na začátku každého levelu jsem se těšil na rozjímání nad otázkou o životě a smrti, ale nikdy jsem neměl chuť se k němu dokousávat. The End se choval dosti nepředvídatelně a nedokázal mně zábavně táhnout dál. Kolikrát má postava zemřela jenom proto, že nereagovala na povel ke skoku. Kolikrát jsem se o něco zasekl, něčím propadl, něco nebyl schopen posunout. Kolikrát jsem v duchu nadával na prkenné ovládání a podivoval se, že je vůbec možné vytvořit nekomfortní 2D hopsačku, kde k pohybu po světě potřebujete pouhé tři, popř. čtyři klávesy.
Právě kvůli nekvalitně zpracovaným ovládacím mechanikám mi The End nakonec ani nepřišel zdaleka tak přesvědčivý, persvazivní, jako by byl býval mohla být, kdyby fungoval v pořádku a měl jasně daná pravidla. Námět o mortalitě a kladení velkých otázek, je bezesporu námětem svěžím, a koneckonců i ony vložky společenské hry jsou zábavné. Ale veškerý pocit ze "hry, která se snaží dělat něco více", kazí právě nepřátelské a frustrující herní mechaniky. Jakoby lidé se skvělým nápadem chtěli onen nápad za každou cenu komunikovat skrze komplexnější video hru, s jejíž tvorbou ovšem nemají velké zkušenosti a zvládnou tedy zdánlivě nezvládnuté - vydat zabugovanou 2D plošinovku, jejíž mechanikám nelze věřit.
PS: Zbývající auru "vznešenosti" rozprášila věta na stránkách tvůrců, kde The End prachsprostě definují jako "vzdělávací hru o sebepoznání pro puberťáky ve věku od 14 do 19 let."
Platformy: Internetový prohlížeč
Rok: vydání: 2011
Žánr: Plošinovka
Studio: Preloaded
Hlavní designér: Luke Pearson
Země původu: Velká Británie
Zdroj: Vlastní kritická hlava
Dočetl jsem se, že The End je hrou o životě a smrti, leč první, k čemu vás tato ryze browserová záležitost vyzve, je, paradoxně, tvorba (= zrození) vašeho virtuálního alter ega. Po vzoru (vééélmi osekaných) editorů postav z RPG her bylo na výběr z řady účesů, hadérků i výrazů tváři. Stačilo, aby člověk chvilku klikal a proklikal se např. k možnosti chodit s rozevřenou lebkou a vytékajícím mozkem. Rázem bylo jasné, že tato hra skutečně bude krapet "jiná".
Avatar se totiž hned na počátku The End odporoučí ze světa lidí (měl holt tu smůlu, že postával přímo v místě dopadu meteoritu). Objevuje se v surrealistickém posmrtném světě připomínající výjevy z Faunova Labyrintu a v rámci osmnácti úrovní musí doskákat k osmnácti závěrečným otázkám. Každý level končí jednoduchou odpovědí ANO / NE, ale samotné rozhodování už tak jednoduché není. "Is it possible to be happy simply living in the moment? Would you wish to live forever? Do you think people should have the right to decide how they die?" A tak se nakonec stalo, že jsem klidně několik minut dumal, doháněl se k sebereflexi, leč shodou okolností věci fungují tak, že čím více nad podobnými dilematy člověk rozjímá, tím méně si je jistý odpovědí.
Zajímavé je, že na základě mých odpovědí mne hra situovala do soustavy souřadnic, kde každý kvadrant symbolizoval jeden obecný typ životní filozofie a obsahoval jeho přední představitele v historii lidstva (Marx, Churchill, Einstein ad.). Těžko říct, do jaké míry se autoři skutečně trefili. K Emersonovu transcendentalismu jsem nikdy rozhodně netíhl, ačkoliv hra, na základě mých odpovědích, tvrdí opak a mám problém připustit, že by The End jaksi odhalil nějakou skrytou dimenzi mé osobnosti... Ale kdo ví! I proto by mě docela zajímaly ohlasy mých přátel a Konec k tomu dokonce vybízí skrze Facebook plug-in, ale jak v nějaké hře vidím modré tlačítko "Share with friends!!!", faktor zábavy rapidně klesá. Nehodlám lidem zanášet FB zdi.
Na The End je bezpochyby príma, jak člověka nutí k zamyšlení se a v tom mne skutečně zaujala. Ovšem oprostíme-li se právě této "metafyzické" stránky věci, jež přeci jen nepředstavuje hlavní náplň hry (minimálně s ohledem na výsledný čas se hrou strávený) , do klína nám spadne řemeslně špatně udělaná plošinovka.
Její herní mechaniky dost dobře nefungují tak, jako u vyšperkované žánrové konkurence, a hraní samo o sobě nebylo příliš zábavné. Jinými slovy, na začátku každého levelu jsem se těšil na rozjímání nad otázkou o životě a smrti, ale nikdy jsem neměl chuť se k němu dokousávat. The End se choval dosti nepředvídatelně a nedokázal mně zábavně táhnout dál. Kolikrát má postava zemřela jenom proto, že nereagovala na povel ke skoku. Kolikrát jsem se o něco zasekl, něčím propadl, něco nebyl schopen posunout. Kolikrát jsem v duchu nadával na prkenné ovládání a podivoval se, že je vůbec možné vytvořit nekomfortní 2D hopsačku, kde k pohybu po světě potřebujete pouhé tři, popř. čtyři klávesy.
Právě kvůli nekvalitně zpracovaným ovládacím mechanikám mi The End nakonec ani nepřišel zdaleka tak přesvědčivý, persvazivní, jako by byl býval mohla být, kdyby fungoval v pořádku a měl jasně daná pravidla. Námět o mortalitě a kladení velkých otázek, je bezesporu námětem svěžím, a koneckonců i ony vložky společenské hry jsou zábavné. Ale veškerý pocit ze "hry, která se snaží dělat něco více", kazí právě nepřátelské a frustrující herní mechaniky. Jakoby lidé se skvělým nápadem chtěli onen nápad za každou cenu komunikovat skrze komplexnější video hru, s jejíž tvorbou ovšem nemají velké zkušenosti a zvládnou tedy zdánlivě nezvládnuté - vydat zabugovanou 2D plošinovku, jejíž mechanikám nelze věřit.
PS: Zbývající auru "vznešenosti" rozprášila věta na stránkách tvůrců, kde The End prachsprostě definují jako "vzdělávací hru o sebepoznání pro puberťáky ve věku od 14 do 19 let."
Platformy: Internetový prohlížeč
Rok: vydání: 2011
Žánr: Plošinovka
Studio: Preloaded
Hlavní designér: Luke Pearson
Země původu: Velká Británie
Zdroj: Vlastní kritická hlava
Žádné komentáře:
Okomentovat