Hrou The Terrible Whiteness of Appalachian Nights vstupujeme do minimalistického prostoru vytvořeného pomocí znaků tabulky ASCII, netrvá ale dlouho a rozeznáme, že se před námi rýsuje půdorys bytu v němž se pohybuje několik postav. To také navazuje na intro promlouvající hlasem hrdinky K., jejíž anonymitu si v prvním okamžiku neumíme zdůvodnit, později ale zapadá do koherentního obrazu hry. Právě za ní jsme pověřeni jednat, další členové rodiny se objevují podobně jako ona v podobě pouhých iniciál.
Hra nám nenabízí příliš možností, používat můžeme pouze šipky pro pohyb a mezerník pro další akce. Po prvotním ohledání prostoru pochopíme, že K. může jen bezcílně bloudit mezi stěnami bytu a jedinou aktivitou, kterou je možné plně realizovat je spánek, ten se brzy ukazuje jako efektivní způsob pro překonávání bezbřehého herního času. Stereotyp, jenž naše strategie evokuje, ubíjí svou nevyhnutelností a opakovaností. Nejlépe to vystihuje často se objevující konstatování: There’s little to do but sleep. Může jít o myšlenku, která dovoluje nám nahlédnout do mysli hrdinky, stejně jako o reakci na naše marné snažení v dosažení smysluplného postupu ve hře.
Jsme uvězněni v nekonečné smyčce dní naplněných rezignací zastoupenou spánkem, kterou přerušují v pravidelných periodách pouze noční můry ostatních členů rodiny signalizované blikající rudou barvou pozadí. Atmosféru znepokojení, ve kterém K. pobíhá po bytě a vystrašená se opět vrací ke spánku, dokreslují nepříjemně řezavé zvuky rezonující ve frustrujícím herním prostoru. Spánek se jeví jako jediný lék na všechno, jako jediný způsob, jak přežít svazující realitu a osvobodit se v jeho zapomnění.
Prudký střih nám přináší neočekávanou porci detailů působících v intencích záchodové kultury. Žena se proměňuje z vulgární kresby v hlavu, v jejíž očích můžeme rozeznat svastiky. Odpočítávadlo nás nutí provádět felaci, přestože vyvrcholení v nás nechává pouze hořkou pachuť. Nechává jí doznít v prázdnu.
Ráda bych se zastavila u dvojlomného symbolu svastiky (první význam připomíná štěstí, druhý období nacismu), podle mě zde nejsou tyto symboly použity náhodně. Při prvním pohledu na kresbu jsem si vzpomněla na známou písničku od skupiny Primal scream z roku 1999 – Swastika eyes. Tato vysoce politická výpověď kritizuje tehdejší kapitalistický a imperialistický svět a fašizující tendence v něm. Tento výklad symbolu odpovídá autorovou úzkou návazností na kontext současné západní společnosti, stejně jako v případě hry American dream, která pracuje s některými podobnými postupy. Vykreslená zrůdnost režimu a samozřejmost, s jakou pohltil naše životy, nám dovoluje prolnout hru do reality.
Zdá se, že stereotyp hraje ve hrách Roberta Lavellea podstatnou roli a zanechává v nás velmi autentické pocity. Zůstává ale pouze na nás, nakolik se necháme pohltit rolí hlavní hrdiny a nakolik jsme schopní držet si neustále odstup. To má také vliv na to, jak prožíváme chvíli, kdy hra nečekaně končí. Můžeme být znechucení z vylíčené situace, ale zároveň se můžeme pokládat za spoluviníky výsledného stavu, na jehož realizaci jsme se podíleli mnohými herními automatismy a loajálním přitakáním v zájmu jejich naplnění.
Žádné komentáře:
Okomentovat