Pouhá angažovanost někdy nestačí, Phone Story ale nabízí víc

Název hry: Phone Story

Výrobce hry: Molleindustria
Originální koncept: Michael Pineschi.

Rok vydání: 2011
Platforma: iOS, online

Web hry: http://phonestory.org/

Hru Phone Story si po jejím spuštění mohli vlastníci iPhonů stáhnout po 4 dny. Právě tak dlouho trvalo, než ji firma Apple stáhla z AppStore. Proč? Těžko říct, zda se za oficiálními důvody, jakými je je porušení některých směrnic, neskrývá ještě další, méně oficiální motivace.

Tvůrci v Phone Story reagují na problematiku firmy Apple a zprávy o podmínkách, ve kterých jsou nuceni pracovat lidé při výrobě mobilních zařízení. Hra se tak velmi sugestivně dotýká dětské práce v dolech nebo odvrácenou tvář „recyklace“ přístrojů. Tvůrci jasně navazují také na případ častých sebevražd zaměstnanců firmy Foxconn, kteří jsou při výrobě telefonů iPhone vystaveni nelidským podmínkám.[1] Hra Phone Story byla primárně určena pro platformu chytrých telefonů, brzy ale přibyla i možnost zahrát si ji online.

Phone Story se skládá ze čtyř samostatných mini her. Vzhledem k použité platformě je kinestetické zapojení hráče poměrně volné, hra se ovládá v případě telefonu pomocí dotykového displeje, v online verzi potom myší. Jako průvodce funguje v Phone Story jakási personifikace mobilního telefonu, která komentuje veškeré dění a poskytuje hráči tolik potřebný kontext vloženého narativu včetně detailnějších informací. Hráč nemá možnost nijak zvrátit dění hry, je nucen přijmout role, které mu hra určí. Ty jsou poměrně různorodé – od utlačovatele se samopalem, přes záchranáře, který se snaží zachytit sebevrahy do záchranné sítě, až po prodejce již hotových iPhonů, zde označených kódovaným jménem „iThing“.

V otázce využití prostoru zůstala Phone Story značně konzervativní, což ovšem usnadnilo hratelnost a do popředí se lépe dostal příběh hry. Hráč se nemůže volně pohybovat, je odkázán na prostor displeje. Značně různorodá je potom personifikace hráče – v prvních třech minihrách, které pojednávají o dolování coltanu, sebevrazích z Foxconnu a prodávání iPhonů, se hráč vtělí do avatara, v poslední hře o recyklaci elektronických zařízení však hráč je jakousi vyšší neviditelnou silou. Body hráč získává splněním zadaného úkolu (popohánění dětí v dolech, chytání sebevrahů, třídění odpadu,...), hru ohraničuje časový limit.

Cíl hry není jasně definován, ale dost dobře by se za něj dalo považovat úspěšně absolvování všech čtyř menších her. Po dokončení prvního „komentovaného“ okruhu se ovšem hráč posouvá do dalších kol – k nerozeznání podobných tomu prvnímu. Jediným rozdílem je absence vypravěče a postupně se zvyšující náročnost. Právě v této fázi se dostáváme k jednomu ze značně kritizovaných aspektů Phone Story – opakování. Známé čtyři hry se totiž opakují pořád dokola, s každým novým totiž přichází i nová verze „iThing“. Od iThing beta se hráč postupně propracuje až k iThing π či iThing ∞ a ještě dál. Opakování tak získává logickou návaznost na narativ hry. Zastupuje nekončící proces výroby telefonů reagující na trh. Aby totiž firma generovala zisk, musí neustále přicházet s novými verzemi přístroje. Výrobní proces se však nijak nemění, situace pracovníků se nelepší. Spíš naopak.

Phone Story vzhledem k herní tematice inklinuje k tomu být spíše edukativní než imerzivní. Imerzi totiž zeslabuje zejména úvodní povídání průvodce hrou. To je ovšem v Phone Story nezbytné a zážitek hry na druhou stranu jednoznačně umocňuje, zejména v psychologické a morální rovině. V oblasti morální zodpovědnosti online verze Phone Story za tou mobilní lehce pokulhává. Hraním hry na počítači se totiž vytrácí jedinečná souhra platformy a příběhu – pokud hráč hraje hru na mobilním telefonu, nejlépe od firmy Apple, psychologický apel je mnohem silnější a nabízí se také motiv zodpovědnosti.

Interface Phone Story zůstává jednoduchý, propracovaná grafika by navíc v tomto případě byla možná až kontraproduktivní. Na prvním místě stojí snaha tlumočit poselství hry, explicitně vykreslit kontrast mezi absurdními pracovními podmínkami, zoufalstvím, v extrémním případě i smrtí naproti západní konzumní společnosti a marketingovým strategiím. Velkou výzvou bylo pro tvůrce eliminování nežádoucí karikatury, která zejména u her představuje velké riziko. Jisté zlehčení až zesměšnění je jasně patrné pouze na třetí hře, kdy prodavač mobilních telefonů hází přístroje na přibíhající zákazníky. U ostatních mini her, které se týkají špatných pracovních podmínek, utlačování či dokonce sebevražd, byli tvůrci mnohem opatrnější a mohu říci, že s ohledem na velmi jednoduchý interface hry se jim relativně podařilo karikaturu potlačit.

Hra Phone Story jasně ukazuje současný trend angažovaných her, které se snaží upozornit na aktuální problém a připoutat k němu pozornost. Do této skupiny se řadí také například v mnohem odlehčenějším duchu Operation Pedo Priest, Oiligarchy (obě hry jsou od stejného vývojáře) nebo Raid Gaza. Právě Phone Story ale sekla nejvíce do živého a vyvolala největší kontroverzi. Proč? Věnuje se konkrétní firmě s vybudovaným image, kterého se nechce jen tak vzdát. Výsledek? Po čtyřech dnech byla hra firmou Apple odstraněna z AppStore se zdůvodněním, že nevyhovuje podmínkám zveřejňování her – zobrazuje totiž násilné scény a zneužívání dětí, dalším důvodem je otázka darování zisku ze hry na charitu.  

Ve výsledku působí hra Phone Story poměrně celistvě a hratelnost je dobrá. Díky doplňujícímu komentáři průvodce je politický kontext snadno srozumitelný, tvůrcům se podařilo potlačit karikaturnost tam, kde je třeba. V oblasti angažovaných her pro mobilní telefony si tak Phone Story drží jedno z předních míst.

---

[1] Zdroj: http://www.wired.com/magazine/2011/02/ff_joelinchina/