Pokud by někdo pochyboval, že počítačová hra je médium schopné nést poselství, pak ho Phone Story z dílny italské Molleindustrie musí přesvědčit o opaku.
Příběh telefonu
Když jsem použil sousloví počítačové hry, nebyl jsem úplně přesný. Primárně je Phone story určen pro telefony se systémem iOS a Android a jak sám jeho název napovídá, je o telefonech. Svými zhotoviteli je hra nazývána jako edukativní neboli výuková. Při jejím hraní se však člověk nemůže zbavit dojmu, že je spíše za něco kárán či trestán.
Po spuštění se objeví menu s třemi možnostmi – Story Mode, uzamčený Obsolescence Mode a Credits s klasickým výpisem autorů hry, hudby, námětu atd.
Volba Story Mode rozehrává celý příběh telefonu. Jak se dozvídáte, jde vlastně o váš telefon. Zelená obrazovka připomínající integrované obvody uvnitř telefonu je doplněna očima a ústy, která k vám začnou promlouvat.
Po krátkém představení začíná první minihra. Ocitáte se rázem v Kongu a vaším úkolem je hlídat, aby malé domorodé děti, které zde kopají rudu zvanou coltan, nezahálely. Jakmile některé z dětí poleví a začne odpočívat, vaším úkolem je na něj najet prstem a jeden ze dvou vašich avatarů, symbolizujícího konžského vojáka, kteří ovládají těžařskou společnost, začne na dítě mířit puškou, čímž jej opět přiměje k práci. Ve spodu obrazovky se nachází lišta, kde je znázorněn váš pokrok – čím více dětí nachytáte při zahálce, tím více se lišta naplňuje. Cílem je dosáhnou vyplněné lišty dříve, než na její konec dorazí břevno znázorňující požadovaný pokrok.
Důvod, proč touto minihrou procházíte, vám váš telefon objasní. Coltan je totiž nezbytnou součástí při výrobě prakticky veškerých elektronických zařízení, tedy i telefonů. Jeho největší světové naleziště ukrývá právě občanskou válkou postižená Demokratická republika Kongo, která prodejem coltanu nejvíce profituje. Situace v zemi je ovšem taková, že mocenské složky nutí dělníky, jejichž velkou část tvoří děti, k ustavičné práci pod pohrůžkou fyzického násilí. Telefon neopomene říci, že jeho používáním se na tomto vykořisťování také podílíte a nesete za to svůj díl odpovědnosti. V případě, že se vám nepodaří cíl splnit, telefon to konstatuje a dodá: nepředstírej, že neneseš část viny.
Pokud první minihrou úspěšně projdete, následuje další. Tentokráte představujete dvojici jakýchsi záchranářů, kteří drží matraci. Vašík úkolem je pohybovat dvojicí před vysokou budovou tak, abyste pochytali co nejvíce sebevrahů, kteří se co chvíli vrhají z oken v horních patrech budovy dolů. Dvojici ovládáte opět dotykově – kam hnete prstem, tam se hne matrace. Cílem je pochytat tolik lidí, aby se lišta s pokrokem naplnila dříve, než jejího konce dosáhne břevno s požadovanou metou. Ani zde telefon neopomene vysvětlení. Sebevražedně postavičky představují zaměstnance čínské výrobní divize spadající pod Apple, kteří čelí neustálému tlaku ze strany zaměstnavatelů a musí pracovat přes čas, který jim nikdo nezaplatí. Skutečná reakce manažerů společnosti na vysoký počet sebevražd byla poněkud svérázná – na stěny budovy byly instalovány záchranné sítě.
Pokud zachráníte dostatečný počet lidí, pokračuje příběh třetí minihrou. V ní jste v roli prodejce telefonů, který se snaží uspokojit maximum natěšených přibíhajících zákazníků. Ovládání je malinko komplikovanější než v prvních dvou minihrách. Pohybem prstu směrem od prodejce se snažíte zvolit správný směr, v jehož opačném smyslu poté hodíte telefon zákazníkovi. Pokud míříte špatně, riskujete, že se zákazník vysněného produktu nedočká a rozbije se o výlohu vašeho obchodu. To vám pochopitelně opět ubírá pokrok. Cílem je uspokojit správně hozeným telefonem co nejvíce lidí. Telefon přidává vysvětlení, že při koupi telefonu jde o mnohem víc než jen o koupi telefonu. Že novým výrobkem dáváme mimo jiné najevo svůj sociální status, jehož výši se snažíme vylepšovat kupováním nových a nových modelů, bez ohledu na to, zdali je skutečně potřebujeme. Spíše než o sobě tedy telefon mluví o nás a našich konzumních charakterech.
Poslední minihra je od ostatních odlišná například absencí vlastního avatara – vidíte pouze tovární pás, po němž jezdí různé odpadní materiály určené k recyklaci či ekologické likvidaci. Vaším úkolem je jednotlivé materiály podle barev správně roztřídit. Nenechte se však mýlit, s tříděním odpadu to nemá věru nic společného. Pouze tím distribuujete odpad do zemí jako Ghana, Pákistán či Čína, kde tyto materiály obvykle končí. Jejich likvidace je ovšem poté zcela neekologická, dokonce nebezpečná pro život i životní prostředí. Cílem je „roztřídit“ co nejvíce odpadu podle požadavků. Ovládání je opět jednoduché, dotykem přenesete materiál z pásu k příslušné osobě.
Když se vám toto vše podaří, odměnou je vám odemčený Obsolescence Mode. V něm se minihry opět opakují stále dokola, avšak již zde chybí komentář vašeho telefonu, který nahradila údernější hudba, a tempo celé hry se zvýšilo. Zrychlil se i pohyb břevna na liště, takže požadovaného cíle musíte dosáhnout v kratším čase.
Hra, která se nedá vyhrát
Hru lze poměrně jednoduše interpretovat – snaží se osobitou formou upozornit na současné problémy spojené s výrobou elektroniky. Její efekt je ovšem mnohem větší, než kdyby na stejné téma vznikl třeba časopisový článek. Fakt, že je vám dána do rukou možnost se alespoň obrazně přímo podílet na zmiňovaných negativních aspektech výroby, přesouvá vaší roli pasivního příjemce do více aktivní polohy a lze tedy předpokládat zvýšený podíl recepce z toho plynoucích mediálních účinků.Ze hry je cítit značné zaujetí autorů vůči společnosti Apple. Explicitně vyjádřeno není, ovšem znak hrušky nad výlohou v třetí minihře, konotující nakousnuté jablko pro Apple typické, či odhalený přístroj zvaný iThing beta, který se zobrazí před Obsolescence Mode, na to jednoznačně odkazuje. Ačkoliv oficiálním důvodem mělo být ono znázorňování fyzického zneužívání dětí v první minihře, lze se jen dohadovat, co vedlo zástupce Applu ke stažení této hry po několika dnech od distribuce z obchodu s aplikacemi. Proto je dnes tento software dostupný pouze pro zařízení se systémem Android, byť byl původně vyvinut pro iOS.
Je jasné, že chápání všech aspektů této hry se bude lišit pohled od pohledu, ale jedno je jisté. Tuto hru lze hrát, ale nelze ji vyhrát. Uvědomělý člověk totiž vždycky nakonec určitému provinění podlehne.
Žádné komentáře:
Okomentovat