Nova Alea
Molleindustria (2016). Nova Alea (Linux, Windows, Mac OS)
Nova Alea je posledním přírůstkem
do rodin her vytvářených Italským studiem Molleindustria, které
stojí za ne sice příliš známými, ale zato vcelku netradičními
často velmi satirickými tituly, které jsou charakteristické svými
někdy až silně levicovými a protikonzumními názory na různá
sociální a kulturní témata, z nichž asi nejznámnějším bude
Faith Fighter, satirická hra
o náboženské intoleranci.
Nova Alea je jednoduchou hříčkou o
gentrifikaci, světě bankovních spekulacích o cenách ubytování
a nekonečné proměně města. Celá hra se odehrává na čtvercové
ploše, kde na základě ne zcela jasných (a dost možná náhodných)
pravidel v matici vyrůstají budovy, což symbolizuje nárůst
jejich hodnoty, až do bodu, kdy jejich bublina praskne, budova zmizí
a tím i ztratí veškerou hodnotou. Vaším úkolem je budovy
nakupovat a prodávat tak, aby jste dosáhli zisku, tedy budovu
koupit, když je malá a prodat co možná nejblíže jejímu
prasknutí, aby jste naplnili svůj ukazatel kapitálu, přičemž
každý váš nákup či prodej budovy je spouštěčem proměn ve
městě. Poslední možností kromě nákupu a prodeje v každém
tahu je vyčkat, jak se finanční situace vyvine do tahu
následujícího sama. S postupem kol se ve hře objevují různá
omezení, která mají za úkol hru ztížit, jako třeba cenový
strop u budov, který simuluje projevy obrany obyvatel daných čtvrtí
proti vykořisťování developery, či znemožňování prodeje
budov obratem po jejich koupi. „Úspěšné“ dohrání hry to
sice ztěžuje, avšak za cenu toho, že je poté hra ještě více
ovlivněna náhodou, což poněkud snižuje její flow. Ve hře se
kromě těchto omezení vyskytuje ještě jeden prvek lehce
upravující hratelnost a to jsou tzv. Weird Folks,
kteří se po čase hry
objeví v lokaci s levnou zástavbou a jsou tedy vlastně takovými
podněcovateli gentrifikace.
Za delší zmínění stojí určitě
i audiovizuální stránka hry. Design je velmi čistý, působí
nesmírně uspokojujícím dojmem dívat se na sice živoucí, ale
čisté a vcelku pravidelné město. Jednoduchou a čistou estetiku
výborně podtrhuje i minimalistický hudební doprovod tvořený jen
několika málo tóny. V podobném duchu se nese i doprovodná řeč
pronášená vcelku nezaujatým chladným ženským hlasem, která
slouží zároveň jako tutoriál, vyprávění příběhu a tedy i
jediné uvedení do problému, kterým se hra zabývá. Je to jediný
jakýsi lidský prvek v této hře. Informace podávané mluveným
slovem jsou spíše dost sporé a ještě k tomu abstraktně podané.
Celá vizuální stránka hry působí odosbněně, což není zrovna
sympatické a na hráče to může působit tak, že vlastně žádný
problém neexistuje. Avšak kouzlo hry spočívá v tom, že musí
být vnímaná jako ironické zobrazení skutečnosti a že hráč je postavou zápornou. Ženský hlas oslovuje hráče ve třetí osobě jako
„mistra“, avšak ve skutečnosti je prostým developerem, který
vlastně škodí „přirozeným projevům normálních lidí“.
Postava hráče je také silně ironicky označená jako jakási nadpřirozená a odosobněná moc ve formě vznášející krychle, která se pohybuje nad právě označenou nemovitostí ke koupi či prodeji. Hráč totiž jako všemocný navíc může libovolně otáčet herní plochou a „shlížet“ tak na město, z kteréhokoliv úhlu. Sdělení hry je tedy založeno na ironické kritice formou podlézání developerům a lidem s finanční mocí. Kritika je to poměrně úderná, ale není příliš konkrétní a vlastně nenabízí vůbec žádné řešení problému. Tedy kromě skutečnosti, že je ve hře znázorněno, že se mohou lidé bránit již zmíněnými regulacemi, ale to jako řešení nestačí.
Postava hráče je také silně ironicky označená jako jakási nadpřirozená a odosobněná moc ve formě vznášející krychle, která se pohybuje nad právě označenou nemovitostí ke koupi či prodeji. Hráč totiž jako všemocný navíc může libovolně otáčet herní plochou a „shlížet“ tak na město, z kteréhokoliv úhlu. Sdělení hry je tedy založeno na ironické kritice formou podlézání developerům a lidem s finanční mocí. Kritika je to poměrně úderná, ale není příliš konkrétní a vlastně nenabízí vůbec žádné řešení problému. Tedy kromě skutečnosti, že je ve hře znázorněno, že se mohou lidé bránit již zmíněnými regulacemi, ale to jako řešení nestačí.
Nova Alea může být tedy
brána jako vcelku nenáročná a zábavná i když poněkud
repetitivní hra s hezkým vizuálem, avšak množství nevyřčených,
či možná až příliš šikovně skrytých konkrétních sdělení
hře trochu podráží nohy na cestě k úspěchu v podobě výrazného upozornění na
problém, kterým se zabývá. Rovněž by bylo záhodno, aby byla
pravidla hry aspoň o něco komplexnější, aby mohly být řešené
problémy jasněji identifikovány. I když je pravda, že složitý
simulátor obchodníka s nemovitostmi by širší veřejnost nejspíše
neoslovil už vůbec.
Žádné komentáře:
Okomentovat