NOVA ALEA
Gentrifikace, Spekulace, Regulace – Zjednodušeně ale zábavně
Molleindustria (2016). Nova Alea (Windows, Mac OS, Linux).
Nova Alea je nepokrytě hrou, v které jde především o to
upozornit na společenský problém. Nijak se tím netají, a celým svým obsahem naznačuje
i to, na jaké straně „barikády“ tvůrce stojí. Zároveň se ale podařilo vytvořit
hru, která kromě kýženého zamyšlení nabízí i skutečný herní zážitek. Než-li se
ale dostaneme k interpretaci toho, proč pravděpodobně hra vznikla a co
chce vyjádřit, pojďme si krátce přiblížit základní mechaniky a audio-vizuální
specifika.
Hra je dílem Paola Pedercini, vývojáře a profesora na Carnegie
Mellon University a šéfa kolektivu/studia La Molleindustria. Hra samotná je dle
autora první kapitolou série „Playable Cities“ a je k dispozici na
desktopová zařízení běžící na Mac, Linux i Windows platformách.
Začátek samotné
hry je nevariabilní, a po spuštění nás uvádí na hrací pole přímo, bez možnosti
volby jakýchkoli nastavení. Součástí úvodu je i tutoriál k ovládání hry a
vysvětlení mechaniky, který nelze přeskočit. Je tedy součást každé nově
započaté hry a demonstruje povahu hry, která jako titul neaspiruje na to, aby u
ní hráč strávil opakovaným hraním dlouhé hodiny. Samotná hra totiž trvá
maximálně několik desítek minut.
Prostředí dominuje do středu umístěný 3D „šachovnicový“
model města, respektive blokové zástavby a toto abstraktní hrací pole představuje
jediný interaktivní prvek ve hře. Hráčovým úkolem je investovat a zhodnocovat
své peníze. Na tomto abstraktním realitním trhu tak činí koupí jednotlivých budov
s tím, že jejich výška symbolizuje jejich reálnou hodnotu na trhu. Z pohledu
herní dynamiky je titul v podstatě tahovou hrou.
Čas postupuje krok za
krokem, přičemž s časem rostou i klesají budovy (potažmo jejich hodnota).
Hráč může pokročit k dalšímu časovému skoku buď dedikovaným tlačítkem v horním
rohu obrazovky, nebo jakýmkoli investičním tahem. Minimalistická hrací plocha
je po obou stranách doplněna o „progress bars“. Ten levý, růžový, indikuje stav
vašeho investorského účtu, stejně tak jako vaše aktiva uložená v nemovitostech.
Po několika tazích se ve hře objeví i žlutý progress bar, ale ten jako hráč
nechcete vidět růst. Symbolizuje totiž četnost regulací ve městě, které
zabraňují jednoduché spekulaci s nemovitostmi pro hráčův/investorův
prospěch. Scénář je vždy stejný. Na začátku hry jsou regulace nulové, skupujete
nemovitosti a snažíte se je prodat ještě předtím, než dosáhnou svého
hodnotového vrcholu a zase spadnou na ceně. Toto splasknutí realitní bubliny v určité
části města, kde domy rostou rychleji než jinde, se může pro hráče stát dosti
frustrujícím zážitkem, a nutí ho zvažovat každý tah.
Jak je ale možné předvídat
kde budou nemovitosti v příštích několika tazích růst, a kam se vyplatí
investovat? Jednou za čas se v nejlevnější zástavbě objeví zeleně
pulzující budova takzvaných „weird folks“. Přeneseně je můžeme považovat za „hip“
obyvatele a iniciátory gentrifikačního procesu v dané oblasti. Rychlost
pulsu oblastí se ale v čase zpomaluje, až se nakonec trh s realitami v lokalitě
nasytí, a růst se zastaví. Dalším ukazatelem budoucího růstu v oblasti je
stav, kdy nejsou na daném místě žádné nebo nižší regulace v porovnání s ostatními
oblastmi. Regulace jsou ve hře vlastně trojí. Vynucují si je obyvatelé, jejichž
aktivity jsou symbolizovány žlutou barvou a v podstatě se jedná o
protihráče. První regulace spočívá v blokaci nakoupených nemovitostí k okamžitému
prodeji a rychlé spekulaci – hráč musí jedno kolo počkat, než prodá. V další
úrovni pak musí čekat kola dvě. Druhým typem regulace je regulace nájemného/cen,
stanovující na určité nemovitosti a oblasti cenový strop. Třetí je pak
iniciativa obyvatel, která ústí ve společné družstevní vlastnictví domu, a jeho
nedostupnost na trhu s nemovitostmi. Celou hru téměř výhradně doprovází narativní
linka klidného, ženského hlasu, která nás upozorňuje na zásadní změny a zvraty
ve hře, stejně tak jako na herní principy na úplném začátku. Hra pak má tři zakončení
(i když mě se povedlo dosáhnout jen dvou z nich): stav kdy se město
navrátí od „masters“ zpět lidu a investor skončí na mizině, situace rovnováhy
kapitalistických choutek a touhy bydlet co možná nejdostupněji a konečně úplné ovládnutí
města kapitalisty.
Jak lze ale hru chápat jako celek, jako zážitek a jako
sdělení? Začněme přímo etymologií samotného názvu Nova Alea. Kromě toho že „alea“
je latinské označení pro hazardní hru, přeneseně potažmo hru v kostky, lze
předpokládat, že autor znal a také odkazuje k Robertu Cailloisovi a jeho
kategorii alea pro hry, které jsou závislé na štěstí hráče, nikoli na jeho
schopnostech, kterou zmiňuje v Man, Play
and Games. Spolu s označením „Nova“ tedy vzniká nová hazardní hra,
nová hra o nahodilosti. Zákonitě tedy vystává otázka, co je v sázce? Na
základě mého herního zážitku se domnívám, že kvalita života jednotlivce ve
městě a zodpovědnost realitních investorů. Protože je ale předmětem hry
realitní trh a jeho dopad na sociální stratifikaci ve městech, tak jsou ve hře
dvě soupeřící strany nevyhnutelně redukovány na buržoazii a proletariát.
Nejedná se v tomto případě o zjednodušení z mé strany, ale spíše ze
strany tvůrce. Tento třídní boj na realitním poli je totiž ukotven i v samotném
označení skupin, které jsou v první větě uvedeny jako účastníci hry, a to „Dwellers“
a „Masters“. Označení „Dwellers“ jako obyvatele je logické, jako problematické
ale vnímám označení „Masters“ které je ve své historické konotaci veskrze
negativní. Autor tak již od samého počátku dává najevo, jaké společensko-politické
názory zastává. V procesu je pak hráč v roli „padoucha“ a ať už je
jeho přesvědčení jakékoli, pokud chce „vyhrát“, musí si osvojit myšlenkové
pochody kapitalistického investora, snažícího se obejít regulace chránící
prostý lid a soustředit se pouze na zisk. Po výhře bychom se tedy měli správně
cítit provinile.
Mohli bychom říci, že to byly pouze levicové postoje tvůrce,
které zredukovaly velmi komplexní téma do formy, která není realistická a zjednodušuje
problém, který trápí řadu lidí, což je vždy trochu nebezpečná hra sama o sobě.
Zároveň si ale musíme uvědomit, že se jedná o kompromis, který je nezbytný pro
hratelnost a přístupnost hry běžnému, neodbornému hráči. Je to nastavení
hranice realističnosti a hratelnosti, kterému se nevyhne žádná hra. Jedná se
tedy o kritiku, kterou lze obecně uplatnit na libovolný herní titul. Nova Alea
ale není hra, která potěší pouze hráče-neomarxisty. Svou jednoduchou hratelností,
přístupnou všem, představuje zajímavou rozbušku k diskuzi na téma, které je
společensky významné. A to musíme ocenit, ať už stojíme na jakékoli straně.
Žádné komentáře:
Okomentovat