Zachraň rande. Vážně? Již z názvu vyplývá, že jde o něco takového a tato graficky nenáročná dating sim hra vám to opravdu ze začátku předkládá. Začne to telefonem, na jehož druhém konci je Felicia, která čekala váš hovor, avšak ne tak brzy, ale nevadí. Kam tedy půjdete na tu vaši schůzku? Vy (jako hráč), ji zpočátku nabízíte ze tří možností – buď půjdete na burger, zkusíte thajskou kuchyni nebo si dáte tacos. Všechny tři možnosti mi zněly dobře a už při první hře jsem se těšila, co se z toho vyklube. Kliknutím na výběr z možností (ostatně pouze na výběru možností v dialogu je hra postavena) se posunete dále. Tedy např. do thajské restaurace. Grafika se změní, naskočí monotónní hudba ve stylu toho určitého prostředí a dialog pokračuje. Hudba je mimochodem dle mého taky zásadní co se týče navození atmosféry, ale také z hlediska té pořád se opakující znělky poté už dost otravná (tedy aspoň pro mě). Chtěla jsem se však pořádně zmučit a nechala ji hrát až do posledního konce. Jakmile se tedy přesunete do restaurace, rande pokračuje. Je důležité zmínit, že vy sám (jako hráč), žádné jméno nemáte, není tedy vyloučeno, že by tím druhým člověkem nemohla být žena. Hráč zná pouze jméno Felicia, které prostě vyjadřuje, že se jedná o osobu ženského pohlaví. Felicia pronáší různé hlášky, vybírá si jídlo, říká, co má ráda. Ptá se vás, co si dáte. A vy na to reagujete podle svých herních možností. Při první hře to vypadá dost jednoduše a hlavně, co z toho tedy bude? Mám zachránit rande, dobře, tak se snažím. Odpovídám na otázky, dozvídám se něco nového o Felicii. A pak najednou se stane něco šíleně absurdního, jako například, že někdo Felicii zastřelí, nebo že dostane alergii na buráky a zemře… Hra končí tím hláškou, že jste rande nezachránili, tj. že to byla opravdu katastrofa.
Dobře, v první hře si říkáte – půjdu na to jinak, to přece musí nějak
jít. A zkoušíte – zkoušíte jinou
restauraci, jiné výběry odpovědí, prostě snažíte se to nějakým způsobem obejít.
Ale stále s tím stejným výsledkem. Felicia prostě zemře, ať se snažíte
jakkoliv. Postupným hraním dalších her (kdy vy si už pamatujete, co se stane),
se snažíte opět v dialozích smrt obejít. Felicia sice nechápe, proč ji
upozorňujete na to, aby si stoupla jinak, nebo aby nedělala to a to. Velmi mě
rozesmálo, když jsem ve výběru možností měla, že mohu říct Felicii o svých
magických dovednostech. Zde musím zmínit, že se mi velmi líbí tyhle absurdní
možnosti ve hře a nejednou jsem z výběru možností zvolila. Takže vy se
postupným hraním hry „posouváte“, no nebo spíš neposouváte, ale znáte najednou
o Felicii více věcí, což ona ale nechápe, protože přece ještě jste s ní na
schůzce nebyli a najednou víte, že na schůzku není dobrý nápad jít, protože se
něco hrozného stane? A ona to nechápe a myslí si, že jste blázen. Výborný je
dialog (ještě v telefonu), kdy jí řeknete, že se s ní scházet
nebudete. Dostanete informaci o tom, že Felicia si za pár let někoho najde a
vezme si ho a je s ním extrémně šťastná. Vy se snažíte jí nezávidět, ale
stejně přemýšlíte o tom, co by se stalo, kdybyste s ní to rande před lety
měli. Vlastně jsem se během celé hry výborně bavila, i když šlo v každé hře
o smrt Felicie a celé to bylo trochu černohumorné. Ale ty hlášky jsou prostě
skvělé, zejména na konci: Vaše rande skončilo katastrofou. Trochu to vyvolává
pocit, zda se vůbec umíme na schůzkách i v reálu chovat normálně. Velmi
vtipné pro mě bylo, když jsem rande za hráče odřekla a hra skončila hláškou:
Nezachránili jste rande a to jste dokonce ani žádné neměli. J A
o tom to celé je. Po dalším hraní dokonce dostanete možnost říci Felicii, že je
to celé hra, a že víte co se stane. A je to tady, propojení fikce a reality. Vy
vysvětlujete fiktivní postavě, že vlastně je sama umístěna ve hře, a že to
nemůže nikdy skončit jinak, protože to autor takto vymyslel.
Graficky je hra opravdu jednoduchá, zobrazení jednotlivých prostředí jsou
velmi nesložitě zobrazena, ale i to má za následek, jak o hře vlastně
přemýšlíme. Felicii nikdy nevidíme ani neslyšíme. Její hlas i zevnějšek si
můžeme jen představovat. O hudbě jsem se již zmínila, při hraní jsem měla
pocit, jako když hraju na svém starém PC s Win 98. Jsem si jistá, že právě
i ta jednoduchost hudebního podkresu navozuje takový zvláštní pocit ze hry.
Všechno je jednoduché a zároveň složité. Proč to vlastně nemůže skončit dobře?
Rande, které je většinou spojeno s věcmi příjemnými, mám v každé hře
spojeno se smrtí ženy, se kterou se seznamuji. Ať udělám cokoliv, ona zemře. A
ještě mě (při mých dobrých úmyslech, aby nezemřela), označuje za stalkera nebo
kouzelníka. Je to celé jeden výborný paradox.
Save the date vlastně přenastavuje a bourá tradiční vyznění dating
simulátorů. Dostáváte se na povrch a vlastně úplně ven z toho celého obalu
hry. Díváte se na ní seshora a přemýšlíte najednou o věcech úplně jinak. V první
části hry totiž zastupujete opravdu nějakou virtuální osobu, za kterou hrajete.
Jakmile se ale dostanete dále a Felicia „pochopí“, že to je celé hra, hrajete
sám za sebe. A máte pocit, že i Felicia se najednou změnila do reálné postavy.
Prostě jsme oba vystoupili mimo hru a je možné, že ona už prostě nezemře. Taky
už ji poměrně dost znám, protože mi za těch x přechozích her o sobě leccos
prozradila. Ale ona stejně zemře. Nezáleží na to, zda je to začátek či konec,
hra končí pořád stejně. Autor Chris Cornell tak zdánlivě banální hru dokázal
posunout až na filosofickou úroveň. Za to mu určitě patří obdiv a uznání.
Platformy: Windows, Mac OS X, Linux
Rok vydání původní verze: 2013
Hlavní designer: Chris Cornell
Žánr: dating sim, visual novel
Země výroby: USA
Žádné komentáře:
Okomentovat