Lucy
Blundell & Dan Clements (2016). One Night Stand. (PC)
Je ráno. Probíráte se k životu a něco vám říká,
že jste toho asi včera vypili víc než bylo zdrávo. Snažíte se zmapovat prostor
a postupně zjišťujete, že vůbec nejste u sebe doma a ještě k tomu vůbec
nejste sami! Vzpomínky jsou rozsypané jako puzzle a vám nezbývá nic, než se s tou
situací nějak vypořádat a poskládat si v hlavě, co se vlastně včera stalo a kdo
to leží vedle vás. Ne nadarmo se říká, že těžká jsou rána opilcova.
Za hrou One Night Stand stojí britská vývojářka Lucy
Blundell, kterou můžete ale vyhledat a sledovat i pod jejím nickem Kinmoku87. Lucy hru vyvinula při účasti na projektu NaNoRenO 2016, což je takzvaný „online game jam“, ve kterém
účastníci vyvíjí od základu svoji vizuální novelu. Lucy se rozhodla vyvinout
One Night Stand, aby si odpočinula od práce na větším projektu a vyzkoušela si
nové výtvarné zpracování a procesy spojené s vydáváním hry. Hra ale záhy
získala na oblíbenosti a Lucy se rozhodla, že práci na zmiňovaném větším
projektu ještě o něco odloží a zapracuje na plné verzi.
One Night Stand je vizuální novela, čímž pádem
se v ní nedočkáme akčních scén, ale pohybujeme se ve statickém prostředí,
které měníme klikáním myši. Hra splňuje
požadavky tohoto žánru i tím, že má několik různých konců, přesněji řečeno
šest. Příběh je prezentován z pohledu jedné postavy, za kterou hrajeme,
což je mladý muž, kterému je pravděpodobně mezi 25 až 30. Vzhledem k tomu,
že se jedná o vztahovou tématiku, můžeme hru zařadit do žánru dating sim.
Nejedná se ale o úplně klasickou dating sim hru, ve které se snažíme navázat
romantický vztah nebo co nejlépe projít schůzkou, jak známe například ze her
Hot Date nebo Save the Date. One Night Stand nám dává možnost se rozhodnout,
jestli se budeme pouštět s dívkou do hlubších hovorů nebo se rychle
oblečeme a opustíme její byt, zatímco ona zvrací na záchodě. To, že její byt
opustíme neznamená, že jsme hru prohráli, je to pouze jeden z konců, se
kterým klidně můžeme být spokojeni. Záleží tedy jen na nás, jaký cíl pro naši
postavu vytyčíme. Dalo by se říct, že problém nastává ve chvíli, kdy se
rozhodneme, že bychom s dívkou (Robin) chtěli navázat nějaký bližší vztah.
Všechny pokusy končí nezdarem a ať už Robin nabídneme pomoc, odchod nebo další
schůzku, drží si nás od těla. Nejlepší výstup, kterého jsem ve hře dosáhla je
kamarádství, což není nejhorší, ale přesto je to poněkud zklamání, pokud
opravdu děláte maximum, abyste se Robin zalíbili a nespadli do takzvané „friend-zone“.
Hra se ovládá velice jednoduše a
stačí k tomu pouze levé tlačítko myši. Vzhledem k tomu, že jediné
akce, která nám hra dovoluje je odklikávat text, který postavy říkají, vybírat
odpovědi nebo otázky, pohybovat se po bytě a zkoumat různé předměty, to
naprosto stačí. Ve hře jsme závislí na akcích Robin, tedy nemůžeme se s ní
začít bavit, kdy chceme, ale musíme vyčkat až se ona začne bavit s námi,
popřípadě odejde z pokoje. Jednoduché ovládání jde také ruku v ruce s tím,
že náš avatar má silnou kocovinu, takže by žádných jiných akcí pravděpodobně stejně
nebyl schopen. Hra nám dává prostor ve vybírání odpovědí a můžeme si tím pádem
vybrat, jestli budeme k Robin upřímní a řekneme jí, že si nic nepamatujeme
a nebo raději zalžeme, abychom ji nenaštvali. Některé volby (například, zda
budeme Robin vyprávět o sobě, kamarádech nebo hobby) končí vždy úplně stejně a
to tak, že se Robin odporoučí na toaletu a průběh našeho seznamování se tím
tedy nijak nezmění. Hlavní překážkou ve hře je to, že si náš avatar z minulé
noci nic nepamatuje, což postupně překonáváme tím, že zjišťujeme informace od
Robin. Hra tedy v podstatě běží ve dvou linkách. V jedné se snažíme
zjistit, co přesně se včera stalo a v druhé, kdo je Robin, abychom si
mohli udělat názor na naše akce a na to, jestli nás láká s ní zůstat v kontaktu.
Lucy Blundell počítá s tím, že
hráč bude hru hrát víckrát a bude tím pádem vystaven opakování některých pasáží
a dává mu tak možnost repliky urychlit pomocí tlačítka, které zapne zrychlený
mód, což je rozhodně velice užitečná volba, bez které by se opakované hraní místy
mohlo stát velice nudnou záležitostí.
One Night Stand je hra, která se
snaží, aby se člověk zamyslel nad tím, do jaké pozice ho takový úlet na jednu
noc postaví, co ho u toho může napadat a jaké kroky může v takové situaci
podniknout. Avatar, kterého hráč ovládá je muž, takže hra v podstatě nabízí
hráčkám pohled do mužské mysli a možná je i určitým způsobem varuje, co by se
mohlo (i když nemuselo) při podobných akcích stát. Nikdo by asi nechtěl, aby si
ho někdo cizí fotil, když spí a ještě k tomu je nahý nebo aby mu procházel
osobní věci. Nemyslím si, že hra se snaží předat poselství, že muži jsou zlí a
nevypočitatelní, ale spíše se snaží vykreslit realitu věci tak, jak doopravdy
je. Důležitý je také fakt, že Robin nemá zájem o nic víc a očividně není z celého
zážitku úplně nadšená. To podtrhuje její osobnost a ukazuje, že ke štěstí
nepotřebuje navazovat vztah s naším avatarem. Každý si tak ze hry může
odnést, co se mu hodí. Samotná vývojářka se na svém webu vyjádřila, že ji velmi
překvapilo, že hráči chtěli Robin získat a navazovat s ní vztah, což ukazuje,
že romantika rozhodně nebyla primárním záměrem.
O mužské postavě, za kterou hrajeme
toho víme ještě méně než o Robin, snad jen to, že má kamaráda Garyho. To, že
máme o muži minimum informací dělá hru atraktivní pro větší množství hráčů,
kteří si můžou díky tomu sebe v jeho roli lépe představit.
Hra je atraktivní také tím, že naprosto skvěle vykresluje „kocovinový
stav“ k čemuž dopomáhá hudba, která je sice pomalá, ale proložená vyššími
tóny a působí až omamně, což je přesně dojem, který má navést. Důležité také
je, že jako hráč vidíme do hlavy postavy ještě před tím, než se probudí a
otevře oči, takže se naladíme na to, co postava cítí. Po otevření očí jsou
navíc atmosféra a pocity avatara skvěle dokresleny rozmazaným okolím, ve kterém
je těžké se pod vlivem zbytkového alkoholu a únavy zorientovat. S avatarem
navíc prožíváme i šoky, například vibrace telefonu, který roztřese obrazovku,
zjištění, že vedle nás spí někdo nahý nebo zpráva na facebookovém profilu
Robin, která nás vyděsí, což vede k hlubšímu prožitku ze hry, stejně jako
zvuk lžičky v hrníčku nebo srkání kávy. Během hry navíc sledujeme interní
procesy avatara a máme možnost porovnat, co nahlas říká a co si myslí, což je
odlišeno tvarem bublin.
Hra je rozhodně velice zajímavá tím, že se díky
ní má hráč možnost zamyslet nad tím, jak by se v takové situaci chtěl nebo
měl zachovat a kde dělá pomyslnou morální čáru a co by se mohlo stát, když ji
překročí (například, když otevře Robinin počítač nebo ji nahou vyfotí).
Zajímavé je také to, že hráč v podstatě neví, jak by celá situace měla
správně dopadnout, jako například ve hře Save the Date, kde jasně víme, že
správně bychom ženu na rande měli zachránit. To, že hráč neví, jak se nejlépe k situaci
postavit a jak se nejlépe zachovat je v podstatě potvrzení toho, že hra je
opravdu skvělá simulace. Rande na jednu noc v podstatě nemá žádná
pravidla, není vůbec jasně dané, jak se člověk má nebo nemá chovat a jaký by z celé
věci měl být výstup. Dá se očekávat, že Lucy Blundell se v nové a plné
verzi zaměří na konce, kam pravděpodobně přidá i romantický konec po kterém
hráči volají a dá hráčům větší prostor v práci s prostorem.
Platformy: Linux, Windows, Mac OS X
Rok
vydání původní verze: 2016
Hlavní
designéři: Lucy Blundell, Dan Clements
Žánr: Visual novel
Země výroby: Velká Británie
Žádné komentáře:
Okomentovat