Elude

Elude

Měli jste někdy depresi? Že ne? Budete mít, jestli si někdy zahrajete Elude.

 

 

Cílem hry je totiž informovat příbuzné a přátele o tom, jak se člověk v depresi cítí a čím prochází. Účel hry daleko převažuje nad její hratelností. Vlastně by se dalo říct, že nejde o hru v pravém slova smyslu, požitek ze hry je prakticky nulový. Chybí jí cíl (neobsahuje žádné mise ani bosse) a nemůžete hrát ani na skóre, jako u nekonečných her typu arcanoid a jiných.

Nejpřesněji by šla Elude asi označit za interaktivní flashovou animaci. Přesto je ale na ní patrná Juulovo Half-real herní studie. Příběh a herní svět je fiktivní, pravidla hry jsou reálná.

 Na druhou stranu, i když hra nemá příběh, tak staví na silné atmosféře. Působivé je zejména grafické zpracování. Když zažíváte pocit štěstí, barvy jsou světlé a jasné. Propadnete-li se do deprese, barvy jsou daleko temnější než v normálním světě, prostor kolem vás se zmenšuje… Zkrátka, hra působí velice sugestivně. Z hlediska Bogostovy procedurální rétoriky je to logické. Tak jako Elude by depresi jakákoliv kniha nebo odborná publikace těžko popsala.

Pár slov o tom, jak hra samotná vypadá. Ovládáte pohublého černovlasého avatara, který se může pohybovat horizontálně a vertikálně. Snažíte se z normálního stavu (který ale i tak působí dost pochmurně) znázorněného temným lesem doskákat až na vrcholky stromů, kde dosáhnete alespoň na chvíli pocitu štěstí. Aby vaše cesta nebyla tak stereotypní, můžete „rezonovat“ a tím přivést k životu ptáčky usazené ve větvích. Ti mají symbolizovat vášně a jsou pro vás jakýmisi power-upy, které vám průchod lesem usnadňují. Žádné „a žil šťastně až do smrti“ poté, co vyskáčete až do korun stromů ale nečekejte. Ve šťastné sféře skáčete výš a výš po kytičkách a lístcích, které ale po chvíli začnou, aniž byste to mohli jakkoliv odvrátit, mizet a vy se propadáte zpět do normálního stavu. Nebo dopadnete ještě hůř.

Může se vám totiž stát, že na vás zaútočí chapadla znázorňující depresi, které vás stahují hlouběji a hlouběji. Poprvé se ještě z deprese do normálního stavu můžete dostat a pokusit se opět na chvíli dosáhnout pocitu štěstí. Běda ale, jakmile se vás  deprese zmocní podruhé. Pak máte dvě možnosti. Buď půjdete za světlem, které se v určité chvíli objeví (a vrátíte se do normálního světa), nebo to skoncujete skokem do propasti. Elude s vámi ale skoncuje tak jako tak. Při zvolení kterékoliv z těchto dvou variant hra skončí a objeví se vám  citát, naznačující, zda jste skončili dobře nebo špatně a také graf, jaký byl váš „duševní stav“ během hraní.

Co se citátů známých autorů týče, ty jsou ve hře všudypřítomné. Nejen, že vás třeba citát uvede do hry, na další narazíte během hraní. A také z nich můžete zjistit, zda máte dobrý nebo špatný konec. Zatímco u dobrého konce se dozvíte, že „uprostřed zimy jsem v sobě objevil věčné léto“, ten špatný vám řekne, že „každý umírá, ale ne každý doopravdy žije“. Což jen podtrhuje chmurnou atmosféru, kterou hra vyvolává. Svůj účel, přiblížit průběh deprese, tak Elude poměrně dobře splňuje. Otázkou zůstává, zda jí u psychicky slabších jedinců také nevyvolá.