Elude – Emo plošinovka

PC/Adobe flash (win, mac)/Gambit 2010

Elude je hra snažící se zprostředkovat cestu člověka životem vydlážděnou různými náladami. Nesnaží se zachytit vztah těchto nálad s určitými životními situacemi, pouze vyobrazuje na několika málo cyklech jejich vývoj tak, aby si hráč dokázal přestavit (či porovnat svoji vlastní zkušenost) s utvářením subjektivní psychické situace depresemi postiženého člověka. Což jsou záměry autorů, které se ale podle mě ne úplně podařilo dotáhnout do konce, vysvětlím dále. Silným a hojně využívaným prvkem je v této hře metafora, bez ní by hra nemohla existovat s ní stojí a padá, vtahuje hráče do děje.

Život je boj jak píší autoři hry Elude z Singapuru ve své anotaci. I v této hře je třeba bojovat. A za co? Za lepší náladu a pocit štěstí, myslíme si zpočátku. V prostředku se už spíše snažíme nedostat do temných a hlubokých pocitů úzkosti a tonutí ve vlastním psychickém marajsu. Ke konci ale zjistíme, že vlastně vůbec nemělo cenu příliš bojovat jelikož to pro každého z nás skončí úplně stejně - jak příznačné pro dnes moderní fatalismus.

Elude se hraje jako klasická plošinovka – pohyb vlevo, vpravo, nahoru, skok a „akční tlačítko“. Začínáte v úrovni normální nálady, i když z počátku jsem byl přesvědčen – dle emo vzhledu avatara a temného lesa, ve kterém jsem se nacházel, že jsem rovnou v úrovni nejhlubšího smutku/deprese a na konci hry mě čeká fajn nálada, samá pozitiva a sociální jistoty. Je ale možné, že toto bylo autorským záměrem, tedy říci, že normální nálada vlastně také za moc nestojí (alespoň u lidí trpících depresemi). Hraní je tedy především o cestě, která je i cílem.

Pro vylepšení ludu, neboli jinak si to nedokáži vysvětlit, jsou do hry implementováni ptáci, které když rozezníte, tak vám vylepší schopnost skákání a díky tomu je pak možné se dostati do vyšší, tedy lepší sféry své nálady či psych. stavu, jak chcete. Tito ptáci vlastně chtějí hráči ukázat jaké jsou možnosti léčby či zlepšení depresivních stavů pomocí např. umělecké tvorba či praktikování oblíbených činností. Osobně bych se ale jako autor hry tomuto prvku vyhnul a soustředil se především na nejsilnější stránku hry a tou je zprostředkování pocitů. (Nutno ještě podotknout, že hra má mít své hráče mezi např. příslušníky rodin lidí postižených depresemi, a proto je tam zřejmě tento výukový element. pozn.aut.)

Pokud chce autor nějak zprostředkovat pocity, tedy velmi konkrétní pocity jaké jsou např. ve stavu deprese, pouští se vždy na tenký led. Osobně nedokážu zodpovědět které médium je v tomto nejlepší, nicméně troufnu si říct, že se můžeme rozhodovat mezi filmem a počítačovými hrami, přičemž velice záleží jaké herce režisér do filmu dosadí a jací hráči se dosadí před monitor či televizi. Elude mocně využívá médium počítačových her a úspěšně hráči servíruje pomocí herních principů stavy do kterých může být depresivní člověk uvržen – úzkost, pocit beznaděje, smutek..zlomená vůle.

Herní design, je velmi zajímavý a de facto reflektuje (velmi zrychlený) vývoj lidské nálady v závislosti na čase našeho života (viz. obr. níže). Hra sestává z tří úrovní – normál, štěstí, smutek/deprese, přičemž do každé z těchto úrovní se hráč několikrát dostane. Co mě trochu zarazilo, bylo, že v „normální“ úrovni strávím nejvíce herního času, což mi pro psychiku depresivního člověka nepřijde příliš odpovídající. Naopak „depresivní'“úroveň by měla být herně-časově nejdelší, protože takto je depresivní člověk ve hře znázorněn jako tápající figura, snažící se z „normální“ úrovně dostat do úrovně štěstí a sem tam proti své vůli spadne na chvíli do „depresivní“ úrovně. V tomto směru by autoři mohli lépe zapracovat a zážitek by byl velmi sugestivní.