Oiche Mhaith (irský výraz pro ‘Dobrou noc‘) je nezávislou
hrou od britských tvůrců Stephena Lavellea a Terryho Cavanagha z roku 2011.
Jedná se o jednoduchou 2D flashovou hru, v níž hráč ovládá postavu mladé
dívky jménem Eimear.
Příběh hry
Eimear se musí potýkat s nelehkým životem v rodině,
která je těžce zasáhnutá smrtí jejího bratra. Oba rodiče jsou ztrátou svého
syna evidentně těžce zasaženi a na své dceři si vybíjejí svou zlost a
frustraci.
Eimear je nejprve úkolována svou matkou aby nakrmila psa,
uklidila pokoj, prostřela stůl a následně šla otce zavolat k večeři.
Mezitím je od ní kritizována za každou maličkost. Poté se do ní pustí i otec,
který jí vůbec nevnímá. Ironickým vrcholem zmaru a deprese je fakt, že Eimear
ignoruje také pes Buttercup.
Po usnutí slyší Eimear dva výstřely a později s hrůzou zjistí,
že otec vyvraždil zbytek rodiny a nakonec i sám sebe. Zděšenou dívku odvede
jejich soused, ta se však posléze rozhodne vrátit věci do původního stavu.
Ze hřbitova přinese všechna mrtvá těla zpět do domu a pomocí
počítačového programu se je snaží oživit. To se děje pomocí přiřazení symbolů k jednotlivým
členům rodiny.
Než však najde správnou kombinaci, oživuje své blízké v jiných
variantách žití a chování. To znamená, že se k ní chovají láskyplně a váží
si jí. Lze to interpretovat i tak, že jednají tak, jak by si to sama Eimear
představovala.
Když Eimear trefí přesnou kombinaci, vše se vrátí do
původního stavu, plného hrubých urážek a přehlížení. V noci je opět slyšet
dva výstřely z pistole.
Poslední scéna krátké hry se odehrává v černém prostředí,
které se dá chápat jako posmrtný život. Nejprve přichází smíření rodičů s Eimear,
kteří se jí omlouvají za to, že pro ni nebyli dobrými rodiči a přejí ji, aby
našla muže, kterého bude milovat více, než oni dokázali milovat ji.
V té chvíli se zdá, že příběh skončí, když ne happy
endem, tak alespoň jistým smířením. V tom okamžiku se však na scéně
objevuje Eimeařin bratr, rodiče i se psem se obracejí k němu a Eimear tak
končí znovu sama. Tentokrát nejen emocionálně, ale i fyzicky.
Herní principy
Na samotné hře upoutá na první pohled velice jednoduchá a
minimalistická grafika. Také herní mechanismus je triviální. Hráč ovládá dívku
pomocí šipek, přičemž pro interakci s prostředím je určena klávesa SPACE.
Tyto dva faktory přispívají k tomu, že se hráč více soustředí na trudný
příběh. Depresivnímu vyznění výrazně pomáhá melancholická a unylá hudba.
Tvůrcům hry se těmito prostředky daří vyvolat v hráči pocit
úzkosti, což bylo evidentně jejich cílem. Zároveň chtěli poukázat na velký
sociální problém v rodinách, které kvůli tragické události přišly o
jednoho ze svých členů.
V takových rodinách je velice těžké se s takovou ztrátou
vyrovnat a každý ji prožívá jinak. Někdo se s tím nedokáže smířit a celý
zbytek svého života stráví v depresích, jiný si svou frustraci vybíjí na
nevinných lidech. Další se pak i přes velkou bolest dokáže s nastalou situací
srovnat a žít dál.
Přesně takto byly role rozděleny v této hře. Eimear se
přes smrt svého bratra dokázala přenést. Pro své rodiče představuje fackovacího
panáka, na kterém si mohou vylít svou zlost. Zajímavým prvkem je zařazení
panenky v Eimeařině pokoji, na které se zase vybíjí hlavní hrdinka.
Celá hra je protkána velmi vulgárními výrazy, které mají
zdůraznit zoufalost situace, v některých případech jsou však
kontraproduktivní, protože působí až přehnaným dojmem a vytrácí se tak autentičnost.
Na druhou stranu se to při snaze o
zkratkovitost dá pochopit.
Závěr
U Oiche Mhaith je problematické určit už jen samotný fakt,
zda se jedná či nejedná o hru. Možnosti hráče jsou skutečně minimální, čímž
chtějí tvůrci prosadit svůj záměr v podobě zvýraznění sociálního problému.
Na druhou stranu má hráč možnost interakce se hrou a posléze se dostává i k vyřešení
puzzle, status hry tak je přeci jen naplněn.
Po dohrání hry zůstane ve hráči pocit stísněnosti a deprese. Kromě celého průběhu hry za to může také vhodně zvolený závěr, který má v sobě zápletku v podobě nenaplněného happy endu.
Žádné komentáře:
Okomentovat