Analýza hry: We become what we behold
Nicky Case (2016)
Kanadský nezávislý herní vývojář, Nicky Case, známý hlavně díky hře Coming Out Simulator, vytvořil v roce 2016 hru We become what we behold.
Její název v překladu znamená "stáváme se tím, co vidíme". Nic by hru nevystihovalo tak přesně, jako právě tento název, protože přesně to je to, o čem celá hra je.
Ve hře jsme v roli fotografa, který má za úkol zachycovat zajímavé momenty, ve kterých se lidé nějakým způsobem odlišují od ostatních lidí. Z počátku máte velkou svobodu v tom, koho fotit - např. vyfotíte panáčka, co na sobě nosí elegantní klobouk, a jakmile tuto, vámi jistě povedenou fotografii, zveřejníte, ostatní lidé, (jak to bývá v reálném životě), shledají tuto věc trendy, a začnou jí nosit také. Čim více lidí s klobouky fotíte, tím více lidí je na další scéně nosí. Poté však vyfotíte fotku toho samého klobouku, ale řeknete, že už to není trendy. Peep tedy (jak jim autor hry říká, v překladu "človíček"), klobouček zahanbeně sundá. Poté vidíte zamilovaný pár, tak je vyfotíte, protože zamilovaní lidé jsou spolu přece krásní, že?
V tuto chvíli jste ještě svobodný ve vašich volbách, poté ale jednou vyfotíte na první pohled naštvaného člověka, a po vzoru klobouku, všichni začnou býti naštvaní.
Negativní zprávy fungují ve společnosti velice dobře, a vašemu šéfovi se nejspíš líbila sledovanost, co v televizi tato fotka dostala, a tak vám nařídil fotit jen ty negativní věci.
Čim více negativní věci fotíte, tím více lidí je negativních, což ústí v rozzuřenou společnost, která negativitu bere už jako jakousi normu, a následně to končí naprostou anarchií, kde se lidé začnou zabíjet. Když to chcete zachránit a vyfotit zamilovanou dvojici, co se teď krčí v rohu, tuto svobodu již nemáte, protože láska přeci nikoho nezajímá. Hra končí naprostou katastrofou, kdy se všichni zabijí.
Herní mechaniky
Hra se ovládá jednoduše, potřebujete jen funkční myš/touchpad. Místo kurzoru máte hledáček kamery, a kliknutím vyfotíte fotografie. Po vyfocení hra vyhodnotí, jestli je ta fotografie zajímavá, či nikoliv (což je ale vždy podle stejného principu), a pokud ano, pošle jí přímo do televize, kde se na ní peeps podívají, a reagují na to v další scéně.
Hra nicméně, má spíše filozofické poslání, donutí vás zamyslet, než že by to byla hra jako taková. Konec je zde jen jeden, a ať hru hrajete kolikrát chcete, vždy se děje naprosto to samé, a musíte postupovat v určitých hrou předem vytvořených šlápějích.
Poslání
Poslání hry jako takové mi bylo velmi sympatické - bylo totiž, v mých očích, velmi pravdivé.
Média v dnešní době určují trendy - jak bylo ve hře ukázáno na příkladu s kloboučkami. Na druhou stranu, jakmile televize řekla, že kloboučky už nejsou trendy, lidé se za ně začali stydět. Takhle přesně nicméně televize působila i na nálady peepů. Když ukazovala skupinu A peepů útočit na skupinu B peepů, druhý den skupina A začala být více agresivní, a skupina B se začala více bát.
Takto to eskalovalo až do chvíle, kdy televize doslova nakazovala peepům, jak se mají chovat (BE SCARED, BE ANGRY), a peepové se přesně podle toho druhý den zachovali.
Hra naprosto trefně ukazuje vliv médií na společnost, a zároveň i varuje před tím, abysme se takto nechali ovládat.
Závěr
Poslání hry je tedy zřejmé - varuje nás před mocí médií.
Ovšem, dokáže těch pár lidí, co si tuto hru zahrálo, a nebo rozumí tomuto problému od jinud, přesvědčit tu absolutní většinu mediálně nevzdělaných lidí o tom, že s uprchlíky, teroristy, muslimy, romy atp. to neni tak špatné, jak nám média líčí?
Ať už je to tak či onak, hru jsem si užil, a doporučil bych si jí zahrát každému, komu neni jedno, jaký influenc dnešní média mají.
Žádné komentáře:
Okomentovat