We Become What We Behold
Úvod
Hned po spuštění hry se na obrazovce objeví věta „We Become What We Behold,“, což je citát z díla Marshalla McLuhana, který je brán jako jeden z největších mediálních vědců. V překladu to znamená „Stáváme se tím, co vidíme.“ a přesně v tom duchu se celá hra nese.Ve hře si zahrajeme na fotografa, který posílá své fotky do televize. Televize mu poté fotky okomentuje hashtagem, ať už pozitivním nebo negativním. Pokud fotka není zajímavá, jediný, kdo se na ni kouká, je okolo náhodně poskakující cvrček, pokud fotka zajímavá je, začnou se věci okolo měnit. Kolem televize chodí tzv. „peeps“, tedy „človíčkové“, kteří dohromady tvoří společnost. Človíčkové se dále dělí na čtverce a kolečka, dle tvaru jejich hlav. Pokud je obsah vyhodnocen jako zajímavý, človíčkové se na televizi podívají.
Herní mechaniky
Jedná se o velmi jednoduchou hru s jednoduchými mechanikami, ale ne až tak jednoduchým posláním. Celkově hra zabere pět minut, jak sám autor Nick Case uvádí. Místo kurzoru zde máme hledáček kamery, zachycujeme fotografie, jak bylo řečeno v úvodu, ale nesmí to být ledajaké fotografie. Hra nám dost jasně dává najevo, že nechce človíčky zachycovat v obyčejných situacích. Ovládání je nenáročné, není k němu potřeba nic jiného než myš/touchpad a funkční levé tlačítko.
Hned na začátku máme možnost vyfotit človíčka s kloboukem, televize této fotce přidělí hashtag, který říká, že nošení klobouků je „cool“. Několik človíčků se na televizi podívá a stejné klobouky si nasadí. Když po nějaké chvíli vyfotíme dalšího človíčka s kloboukem, hashtag říká, že už to není „trendy“, a tak jej človíček zahanbeně sundá. Podobných fotografií můžeme vyfotit desítky (klobouky, zamilovaný pár, jednoho človíčka křičícího na druhého, …) a vždy se po nich něco stane.
Hra nemá hudbu v pozadí, jenom znělku připomínající hlavní zprávy v televizi, jakmile vyfotíme novou zajímavou fotografii. V pozadí můžeme slyšet pouze hučení větru a zpěv ptáků. Hra celkově obsahuje poměrně málo zvuků, pouze 12. Zajímavé na hře je, že autor její kód nechává volný pro fanouškovské úpravy. Jediné úpravy od fanoušků, které se mi povedlo dohledat, jsou překlady do 9 jazyků.
Změny v náladě se vyvíjí stejně jako trendy. Ke konci hry zde totiž dochází k rozdělení společnosti na dva tábory, na čtverce a kolečka. Vše začne tím, že se ve hře objeví velmi nahněvaný čtverec, který křičí na své okolí, jakmile jej vyfotíte, televize jej odprezentuje jako útočníka, který cíleně útočí právě na kolečka. Kolečka tak začínají propadat strachu a tím následně naštvou ostatní čtverce. Dochází tu tak k začarovanému kruhu, protože naštvání čtverců naštve kolečka, a tak se hněv šíří dál.
Vše nakonec končí naprostým rozpadem společnosti, kdy televize šíří poslední jasnou zprávu: „BE SCARED. BE ANGRY.“ V překladu tedy „BUĎ VYDĚŠENÝ. BUĎ NAŠTVANÝ.“ Což je další myšlenka, která mě vede k zamyšlení. Opravdu média prezentují pouze takové rámce, kvůli kterým jsme vyděšení a tím nás poštvávají proti někomu nebo něčemu? Neměl by být mediální vliv více kontrolovaný? A co sdílíme my mezi ostatní?
Hra We Become What We Behold je opravdu skvělá, ač velmi krátká. Nick Case, již zmíněný autor hry, se vývojem her zatím neživí, dělá je ve svém volném čase a kdokoli jej může finančně podpořit na serveru Patreon. Jeho tvorba má často větší přesah, nejsou to hry pouze pro zkrácení volného času a zahnání nudy. Jak sám říká ve své autobiografické hře Coming Out Simulator: „hry nemusí být jenom zábava.“
Za mě se jedná o opravdu velmi povedou hru, kterou může hrát v podstatě každý. Myšlenka je sice skrytá, ale silná a vede k zamyšlení nad fungováním společnosti a různých médií, včetně sociálních sítí.
Soňa Schneiderová
Hned na začátku máme možnost vyfotit človíčka s kloboukem, televize této fotce přidělí hashtag, který říká, že nošení klobouků je „cool“. Několik človíčků se na televizi podívá a stejné klobouky si nasadí. Když po nějaké chvíli vyfotíme dalšího človíčka s kloboukem, hashtag říká, že už to není „trendy“, a tak jej človíček zahanbeně sundá. Podobných fotografií můžeme vyfotit desítky (klobouky, zamilovaný pár, jednoho človíčka křičícího na druhého, …) a vždy se po nich něco stane.
Hra nemá hudbu v pozadí, jenom znělku připomínající hlavní zprávy v televizi, jakmile vyfotíme novou zajímavou fotografii. V pozadí můžeme slyšet pouze hučení větru a zpěv ptáků. Hra celkově obsahuje poměrně málo zvuků, pouze 12. Zajímavé na hře je, že autor její kód nechává volný pro fanouškovské úpravy. Jediné úpravy od fanoušků, které se mi povedlo dohledat, jsou překlady do 9 jazyků.
Poslání
Poslání hry je o něco složitější než hra samotná. Pokud ji chcete pochopit, je třeba si ji zahrát víckrát. Televize, která se nachází uprostřed obrazovky, ovlivňuje společnost a náladu v ní. Když sdílíme například zmíněnou fotografii človíčka v klobouku, stane se to, že klobouky začne část společnosti nosit, ale jelikož už to není nijak výjimečné, televize klobouky později začne hodnotit jako „mimo trend“ a človíčci se za nošení klobouků stydí. Máme tu tedy nějaký trend, který se mění podle toho, co se v televizi prezentuje, človíčci totiž byli s kloboukem spokojeni, ale televize jim říkala něco jiného a oni se podle toho začali chovat.Změny v náladě se vyvíjí stejně jako trendy. Ke konci hry zde totiž dochází k rozdělení společnosti na dva tábory, na čtverce a kolečka. Vše začne tím, že se ve hře objeví velmi nahněvaný čtverec, který křičí na své okolí, jakmile jej vyfotíte, televize jej odprezentuje jako útočníka, který cíleně útočí právě na kolečka. Kolečka tak začínají propadat strachu a tím následně naštvou ostatní čtverce. Dochází tu tak k začarovanému kruhu, protože naštvání čtverců naštve kolečka, a tak se hněv šíří dál.
Vše nakonec končí naprostým rozpadem společnosti, kdy televize šíří poslední jasnou zprávu: „BE SCARED. BE ANGRY.“ V překladu tedy „BUĎ VYDĚŠENÝ. BUĎ NAŠTVANÝ.“ Což je další myšlenka, která mě vede k zamyšlení. Opravdu média prezentují pouze takové rámce, kvůli kterým jsme vyděšení a tím nás poštvávají proti někomu nebo něčemu? Neměl by být mediální vliv více kontrolovaný? A co sdílíme my mezi ostatní?
Závěrem
Za mě se jedná o opravdu velmi povedou hru, kterou může hrát v podstatě každý. Není třeba si hru stahovat, ani instalovat, stačí najet na webovou stránku v prohlížeči a kliknout na tlačítko „PLAY“. Význam a poslání je trochu skrytý a je jej třeba hledat. Po prvním dohrání se hra může zdát až bizarní.Hra We Become What We Behold je opravdu skvělá, ač velmi krátká. Nick Case, již zmíněný autor hry, se vývojem her zatím neživí, dělá je ve svém volném čase a kdokoli jej může finančně podpořit na serveru Patreon. Jeho tvorba má často větší přesah, nejsou to hry pouze pro zkrácení volného času a zahnání nudy. Jak sám říká ve své autobiografické hře Coming Out Simulator: „hry nemusí být jenom zábava.“
Za mě se jedná o opravdu velmi povedou hru, kterou může hrát v podstatě každý. Myšlenka je sice skrytá, ale silná a vede k zamyšlení nad fungováním společnosti a různých médií, včetně sociálních sítí.
Soňa Schneiderová
Žádné komentáře:
Okomentovat