We Become What We Behold

Hra začíná citátem, který je často mylně přisuzován mediálnímu teoretikovi Marshallu McLuhanovi: „We become what we behold. We shape our tools and then our tools shape us“. Citát patří ve skutečnosti Johnu Culkinovi, profesorovi komunikace na Fordham University v New Yorku.

Autorem hry je Nicky Case, který si ovšem nenárokuje autorská práva na tuto hru, naopak nabádá další programátory, aby hru dále upravovali nebo vylepšovali. Zdrojový kód hry je volně ke stažení na jeho webových stránkách.

WBWWB je poměrně jednoduchá hra. Staví hráče do role fotografa, možná novináře, který má velký vliv na celou společnost. Respektive jeho fotografie mají obrovský dosah, šíří se virálně pomocí hashtagů a do velké míry ovlivňují dění ve společnosti.

Společnost v této hře reprezentují jednoduché postavičky, které mají hlavu buď ve tvaru čtverečku, nebo kolečka. Úkolem hráče je vyfotografovat něco zajímavého, něco, co se vymyká běžnému dění ve společnosti. Hra začíná celkem nevinně, jedna z postaviček začne nosit klobouk, hráč ji vyfotí a rázem se z klobouku stane hit. Po určité době však začne nosit klobouk tolik postaviček, že to přestává být módní. Když nyní hráč vyfotí postavičku s kloboukem, většinová společnost se mu vysměje, protože klobouk už vyšel z módy. Již na tomto jednoduchém příkladu můžeme vidět absurditu a možná i kritiku současné společnosti, která je ovlivněna influencery na sociálních sítích. Hra reflektuje také okamžité soudy, které sociální sítě vynášejí. Když hráč vyfotí například zamilovaný pár, snese se na něj okamžitě kritika, aby se takto nevystavoval na veřejnosti. Není zde žádný prostor pro hlubší příběh, všemu vládnou pouze jednoduchá a poutavá sdělení.

Do další roviny se hra posouvá v momentě, kdy hráč vyfotí jednu postavičku, která se snaží vyděsit ostatní. Shodou okolností se jedná o postavičku s hlavou ve tvaru čtverce, která se snaží vyděsit postavičku s hlavou ve tvaru kolečka. Tato zpráva způsobí, že se všechna „kolečka“ začnout bát všech „čtverečků“. A to i přesto, že se jednalo o ojedinělý případ. To ovšem nikoho nezajímá a strach tak proniká dále do společnosti. Celá situace nadále eskaluje, jeden zástupce „koleček“ napadne „čtvereček“, to přiláká další pozornost, incidenty jsou čím dál častější. Společnost je nakonec naprosto rozdělená na dva nesmiřitelné tábory – čtverce a kolečka. Každodenní život postaviček vystřídá nenávist, která je stále živena médii a sociálními sítěmi. Titulky jsou čím dál tím ostřejší: „Everyone hates everyone!“

Poté dojde k ozbrojenému incidentu, „kolečko“ zastřelí „čtvereček“, a to je v podstatě počátek občanské války. Postavičky se začínají ozbrojovat a vraždit. Titulky nyní již otevřeně vyzývají k násilí: „Be scared. Be angry.“

Hra je dovedena do absurdního konce, kde se všichni navzájem zabijí.

WBWWB poukazuje velmi zajímavou formou na problémy současné společnosti. Téměř po celém světě je rozdělená společnost, Českou republiku nevyjímaje. Stačí jedna zpráva o útoku migranta a určitá část společnosti začne vyzývat k ozbrojování a obraně vlasti. Kvůli jednomu jedinému incidentu, který nafoukla média a sociální sítě. Otázkou je, jaký má tento problém řešení. V ideálním případě by měli situaci uklidnit politici, čelní představitelé státu. Jenže ti velmi často využívají této nenávisti ve společnosti ve svůj prospěch, a ještě situaci vyostřují, aby si nahnali politické body. Někteří lidé si na tomto dokonce založili celou politickou kariéru – šíří strach a nabízí zdánlivě jednoduchá řešení.

Důležitou roli mohou hrát veřejnoprávní média, která by se měla vyhnout zkratkovitosti, bulvarizaci a měla by přinášet zprávy zasazené v širším kontextu. Problém je, že tyto zprávy nikdy nebudou tak lákavé, jako třeba tzv. fake news z dezinformačních webů.

Pokud bych se měl vrátit k dalším aspektům této hry, jako je třeba hratelnost, tak nic úplně nového nepřináší. Hráč přejíždí kurzorem po obrazovce a levým kliknutím myši zachytí snímek. Hra je doplněna i o zvuky, zvláště v poslední fázi hry jsou velmi intenzivní, až nepříjemné (střelba, křik…). Dobře však dokreslují atmosféru hry, kterou se autor snažil vytvořit.

Jan Kopřiva