Autorem krátké hry We Become What We Behold je kanadský herní tvůrce Nicky Case, který má na svém kontě hry jakými jsou například Parable of the Polygons a Coming Out Simulator 2014.
Ve svých hrách se příliš nezabývá grafickým zpracováním nebo jakoukoliv vizuální precizností reflektující se ve hře, jako spíše odkazem pro hráče samotné. Tento odkaz je vždy různý, samozřejmě individuální a nemusí být vyloženě explicitně, nýbrž implicitně vyjádřený. Proto Case pracuje především s myšlenkou "zavrtání" se do hlavy hráči během hraní, a i následném dohrání hry.
Představení hry
We Become What We Behold je arkádová indie hra z roku 2016 a je volně přístupná na internetu. Hráč má za úkol fotografovat unikátní situace, které se dějí ve společnosti, kterou reprezentují panáčci s kulatou a hranatou hlavou. Jednobarevné herní pole je pokryto těmito monotónními panáčky spolu s televizí přímo uprostřed pole, která nám zobrazuje fotografie, které jsme vyfotili.
Jestliže nevyfotíme atypickou situaci, kterou ve hře reprezentují například odlišné vzorce chování vzhledem k ostatním panáčkům, rozdílný styl oblékání atd. nebude mít v tom případě naše fotografie ve hře žádný efekt.
V opačném případě se panáčci přizpůsobí této atypické situaci - vyfotíme pána s kloboukem, panáčci ho začnou nosit taktéž; vyfotíme zuřivého panáčka, který je nepříjemný na ostatní - panáčci budou mít strach. Za pomocí těchto zvláštností se situace, především v chování postaviček, na herním poli (ve společnosti) obecně mění. Následně už pouze eskalují situace, které začínají již zmiňovaným strachem. Nastávají zde nálady v podobě opovržení, apatie, nelibosti, nenávisti a následného davového šílenství, které se zvrhne ve vraždění. Všechny tyto nálady a situace jsou prezentovány ve vztahu mezi čtverečky a kolečky.
Analýza herních mechanik a sdělení hry
Prvním viditelným sdělením je zajisté samotný jednoduchý úkol hráče propojený s celou podstatou hry - fotografování a následná prezentace v televizi. Pouhý fakt, že fotografujeme minoritní situace s odlišnými vzorci chování odlišující se od morálky akceptované v široké společnosti, je nástin toho, jak fungují nejenom masová, ale obecně média jako taková. Lidé mají tendenci zobecňovat a paušalizovat a proto si tyto unikátní situace (zobrazené v našem případě v televizi) zasazují do kontextu celé společnosti, ne pouze k dané situaci. Podle toho následně také jednají.
Příkladem ze hry může být plošná nenávist mezi panáčky s kolečky a na straně druhé panáčky s čtverečky. Důvodem pro ně je situace vyobrazená na televizi, kde panáček č.1 opovrhuje panáčkem č.2 odlišného tvaru. Sdělení v podobě výše popsaných emocí a situací může nastiňovat na rasovou nenávist, neakceptování opačného pohlaví, nesnášenlivost odlišné sexuální orientace nebo prostá preference odlišného názoru. Sám autor hry Nicky Case k těmto tématům nemá příliš daleko, vzhledem k tomu, že se označuje za genderqueer člověka, tedy osobu ne s výlučně mužským, či ženským pohlavím, nýbrž s nejasnou genderovou identitou.
Za druhé je vcelku jednoznačným sdělením vizuální stránka hry. V celé audiovizuální stránce se demonstruje eskalace situací popsaných výše. Nejdříve je pole neutrální a hráče doprovází zvuk zpívajících ptáků, následně jsou zde zvuky povzdechu, výkřiky na ostatní panáčky a následné mlácení a střelba. Celá audiovizuální stránka hry reprezentuje situace a emoce popsané výše.
Závěrečné subjektivní zhodnocení
Jako poslední dodatek k této analýze bych rád složil poklonu autorovi hry za vcelku jednoduchý a přesto výstižný a zamyšleníhodný koncept, který může pomoct při výuce médií laikům a lidem neznalým v oblasti médií, kteří mají tendence zajímat se o kritické myšlení a reflexi médií ve společnosti.
Zároveň však musím autorovi vytknout, že podobný koncept použil ve své minulé hře Parable of the Polygons, kde použil jiné tvary, avšak sdělení hráči bylo téměř identické. Osobně bych se zaměřil na konkrétnější příklady, především z důvodu lepšího zasazení do kontextu situací a běžně publikovaných zpráv.
Žádné komentáře:
Okomentovat