We Become What We Behold, analýza

Analýza hry

We Become What We Behold

Vývojář: Nicky Case

Datum vydání: 24. 10. 2016

We Become What We Behold je krátká desetiminutová klikací hra, ve které se ujmete role zpravodajských médií, a prostřednictvím fotografování událostí vytváříte virální reportáže. Co se v konceptu může jevit jako nenáročná oddychová zábavná hra však ve skutečnosti komentuje, jak se lidé nevědomky nechávají ovlivňovat skrze sledovaná média. Hra se uvede citátem nesprávně připisovanému kanadskému filosofovi a mediálnímu kritikovi Marshallu McLuhanovi: „We Become What We Behold, we shape our tools and then the tools shape us“, který se do češtiny dá přeložit jako: Stáváme se tím, co zříme, formujeme naše nástroje a poté nástroje formují nás. V průběhu hry nám potom Nicky Case ukazuje, jak média ovlivňují každého z nás. Ze začátku vidíme identické lidi procházející se v parku až na jednu proměnnou, polovina z nich má kulatou hlavu, polovina hranatou. V průběhu hry kontrolujeme, jaký mediální obsah se promítne na obrazovky a podle typu zprávy ovlivňujeme myšlení a chovaní dotyčných lidí.

        Když tedy vyfotíme jedince, který se rozhodl ten den vyjít ven ve stylovém klobouku, „ohashtagujeme“ naši fotografii s #hats are cool!, lidé si hned začnou oblékat klobouky, aby byli trendy. Co však začíná jako nevinná hra s přinášením senzacionalistického bulvárního obsahu, během deseti minut vyeskaluje v nenávist a masové vraždění. We Become What We Behold je komentář o etice masmédií, atraktivitě přinášeného obsahu společnosti a následný dopad na širokou veřejnost. Jsou média objektivní a je jejich cílem informovat veřejnost nestranně o nejnovějším vývoji událostí ve světě? Nebo je jejich cíl více zlověstný a snaží se lstivě ovlivňovat příjemce zpráv pomocí cíleného systematického zveřejňování informací? Je přeci pravda, že více „kliknutí“ znamená více peněz a hlavní motivací velké části žurnalistů a pseudožurnalistů jsou právě peníze. Žijeme v éře, kdy média upřednostňují „clickbait“ články než poctivou informativní žurnalistiku. Můžeme se však divit? Vina neleží jen na jedné straně. Jak vyplývá z výše zmíněného citátu: „…formujeme naše nástroje a poté nástroje formují nás“, my lidé si určujeme, jaká zpráva je pro nás atraktivní a jaká není. Chceme se celý den dozvídat o pozitivních zprávách, že školy teď mají bezbariérový přístup a že město opravilo všechny silnice ve městě, nebo raději ukojíme naši touhu po konfliktu a neštěstí cizích lidí sledováním rvaček na ulici, barbarským stínání hlav zajatců Islámského státu a na rasově orientované spory v místní komunitě? Masmédia mají dlouhou praxi ve svém fungování a vědí přesně, co lidé chtějí.

        V průběhu hraní tedy na obrazovce, která ohraničuje svět We Become What We Behold zachycujeme neobvyklé události pro, z velké části homogenní lidi z tamního světa a prostřednictvím médií amplifikujeme jejich dopad. Když totiž jedna poblázněná osoba s hranatou hlavou začne vykřikovat na ostatní a my o tom vytvoříme reportáž s hashtagem „#crazed square attacks“, vyděsí to jedince s kulatou hlavou, který začne stigmatizovat všechny hranatohlavé. Získáváme další zajímavou reportáž, kterou můžeme zveřejnit do světa „#circles fears square“, tím vytvoříme rozhořčení hranatohlavých a ti začnou opovrhovat kulatohlavými. Máme další reportáž! „#Squares snub circle“. Jeden z kulatohlavých to vidí a začne hranatohlavé nesnášet, jenže je to přeci jen jedinec, že? To ano, ale my, jako médium si nemůžeme nechat ujít takovou senzační zprávu: „#circles hate squares“, tím, že chování jednotlivce připíšeme celému kolektivu, přiložíme do ohně stigmatizace jedné skupiny vůči druhé a opačně. Co však zapříčiní virální nenávist nejsou tyto ojedinělé incidenty, nýbrž vnímání celé skupiny podle činů jednotlivců jak lidmi, tak médii. Nepřátelství dále eskaluje soustředěným hlásáním médií o nenávistí mezi dvěma skupinami a ignorováním mírových demonstrací za mír a lásku, protože „#who wants to see people get along?“ Postupně se začnou dvě skupiny více a více nenávidět až nakonec do svých rukou vezmou zbraně a jdou se za doprovodu zprávy „#Be scared. Be angry“ vraždit. To vše zapříčiněno selektivními výběry zpráv, které nejvíce s masou rezonují. Poslední věc, kterou před koncem hry uvidíme, je zamilovaný pár kulaté a hranaté hlavy objímající se u pomníku všech zesnulých kulatohlavých a hranatohlavých.

      Dalo by se říci, že morální ponaučení hry We Become What We Behold je nestát se tím, co zříme a kriticky uvažovat nad věcmi, o kterých se dočteme či doslechneme.

      Nicky Case je videoherní vývojář s vysokou školou ze žurnalistiky a vytvořil tuto hru jako komentář o masmédiích a jejích praktikách v souvislosti s prezidentskými volbami roku 2016.

Šimon Charvát