One Minute To Midnight - Analýza

Než přejdu k samotné analýze, myslím, že je nezbytné alespoň v základu se seznámit s titulem samotným. One Minute To Midnight je krátkou hrou vytvořenou v enginu Unity, která je zdarma hratelná v prohlížeči na této adrese: georgeing.co.uk/OneMinuteToMidnight/ Jejím tvůrcem je Goerge Ing a stala se vítězem soutěže Get Into Games Challenge 2014, pořádané každoročně herním magazínem Edge a přímo společností Unity. Hráč se v ní ujímá protestního hnutí v roce 2029, kdy se občanská společnost ocitá na pokraji rozpadu a jeho úkolem je v 10 úrovních porazit ostatní protestní organizace, zabrat s vašimi členy všechny budovy a šířit povědomí o svých ideálech mezi kolemjdoucími až do konečného vítězství a samozřejmého uzdravení světa. Nebo možná ne?

Už samotný její název je hodný pozastavení. "One minute to midnight" odkazuje na známé Doomsday clock, tedy fiktivní hodiny znázorňující vzdálenost lidstva od globální katastrofy (dříve užívané hlavně pro katastrofu jadernou, dnes zahrnující i změny klimatu). Tento konkrétní název patří také knize od Michaela Dobbse pojednávající o Karibské krizi z roku 1962, období, kdy byl svět teoreticky nejblíže otevřené válce mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, která by znamenala celosvětovou jadernou hrozbu a tedy době, kdy byly hodiny pouhou minutu od oné pověstné "půlnoci" (pro zajímavost - v současnosti jsme v pozici 5 minut). Hra se tedy snaží navodit pocit, že stejně jako tehdy, i nyní, kdy se ujímáme nápravy světa, ujímáme se jí v pozici za minutu dvanáct, kdy vyhrocení problémů dnešního světa eskalovalo do takových rozměrů, že se opět ocitáme na kraji propasti a pád je velmi blízko. Musíme proto nastoupit a chopit se kormidla, než se tak stane.

Při pohledu na hesla na transparentech visících na námi dobytých budovách je velmi těžké nevidět přímé paralely s ideály komunismu a skrze naše hraní pak se socialistickou revolucí samotnou. Strach z "vnitřního nepřítele", kritika kapitalismu či odpor k elitám mluví jasně. Nicméně tyto transparenty si vzhledem k minimalistické elegantní grafice (mně osobně připomínající jinou mobilní hru - Monument Valley), která však z důvodu přehlednosti zobrazuje vaše herní pole z poměrně velké vzdálenosti, můžeme pořádně prohlédnout pouze u tutoriálu (kdy si jich při normálním hraní stejně všímat nebudete bez předchozího upozornění) a pak až na samotném konci hry. Během čím dál frenetičtějšího přesouvání sympatizantů z jedné budovy do druhé a obsazování strategických bodů (ještě umocněného zrychlením hry, se kterým se setkáte po určité chvíli v pozdějších misích) tedy nejspíše zapomeneme, za jaké ideály to vlastně bojujeme a budeme se pouze spoléhat na krátké zprávy, které nám hra zobrazuje mezi jednotlivými misemi a které ospravedlňují naše chování a nabádají nás k pokračování dál a dál.

To koresponduje se samotným faktem, že se na tuto problematiku díváme skrz hru. Máme v sobě pudově touhu vítězit a když se nám dostane do ruky hra, automaticky budeme chtít být nejlepší, porazit ostatní a úspěšně dokončit, co jsme rozehráli. I když začneme vidět, že původně dobře myšlené hnutí se začíná měnit v hydru, která s počátečními cíli nemá nic společného, pořád to bude naše vlastní organizace, kterou jsme svou snahou pozvedli nahoru a jednoduše nebudeme chtít její pád. Hra nám navíc všechny naše kroky schvaluje, oslavuje ohňostroji, žene nás vpřed a omlouvá nám postupné zabavování peněz bankám, vytváření milicí a neustálou expanzi tím, že my jsme těmi vyvolenými, bojujícími za správné myšlenky, že účel světí prostředky a přestat by jednoduše znamenalo zahodit všechny ideály, za které jsme bojovali. A tak prostě poslechneme a vydáme se zase o krůček dál, se slavnou vizí v hlavě.... a vidlemi v ruce.

Tento kontrast se odráží i v hudebním a zvukovém doprovodu. V úvodní obrazovce a mezi misemi se setkáme s klidnými klavírními melodiemi, které výborně ladí s celkovou estetikou hry. Během hraní samotného však slyšíme něco zhola odlišného.  Po vyslání našich přívrženců  k obsazení budovy nepřátelské frakce se totiž ozve zděšený křik lidí, zvuky tříštěného skla a sirény, zobrazující, že naše revoluce neprobíhá zrovna v rukavičkách. Tomu odpovídá i fakt, že počet lidí, kteří nakonec danou budovu pro nás obsadí je snížen o tolik, kolik lidí ji před námi bránilo. To je jednak herní mechanika, která zajišťuje, že hra dostatečně odsýpá (sympatizanty z kolemjdoucích získáváte neustále, je tedy třeba je i někde ztrácet, aby si hra zachovala přehlednost a tempo), na straně druhé to ovšem můžeme brát jako ukázku, že obsazení budovy neproběhlo diplomatickým rozhovorem a jeho aktéři mají štěstí, když skončí pouze v nemocnici.

Cesty, kterými můžeme získávat podporu, se s postupem času také rozšiřují, když můžeme zabírat letiště, stanice metra či vysílače a skrz ně mnohem efektivněji oslovovat lid. Tyto praktiky masového ovlivňování se typicky objevují v nedemokratických režimech, ale my to děláme s dobrými úmysly, tak proč by to mělo něčemu vadit? Takže pomocí různých metod získáváme další a další duše pro naši věc, vysíláme je bít se s našimi odpůrci tak dlouho, dokud neovládáme celou čtvrť, pak město a nakonec zemi. Konfiskujeme majetek, čistíme vedení a střádáme ve svých rukou stále větší a větší moc - to vše ve jménu vyššího dobra. A bereme to jako hru, kde panáčci v budovách jsou jenom čísla, která posíláte na budovy s číslem menším a časté zvuky ničení se stávají hudbou značící blízké vítězství.

Opravdu není těžké nalézt v relativně nedávné historii mnoho podobně probíhajících revolucí, stejně tak bohužel i mnoho důkazů o tom, jak podobné případy končívají a v co se ctnostné ideály ve většině případů zvrhnou, věrně k výroku anglického historika Johna Dalberg-Actona: "Všechna moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně."  Sám autor hry prý chtěl upozornit na pohled, kdy se na protestující pohlíží nekriticky jako na sílu dobra a varovat před populismem a reakcionářským myšlením. Myslím, že tato snaha je v dnešní době, kdy na mnoha náměstích po celém světě probíhají protesty a stávky, požadující změnu "zlé" vlády a nespokojenost lidí roste, velmi vítaná. Zobrazit historií již mnohokrát potvrzený a prověřený průběh podobných nálad a převést ho do současných reálií, díky kterým je lehčí si představit, jak by to v horizontu pár let opravdu mohlo vypadat a vyslat varování poutavou cestou se dle mého povedlo na výbornou. Dokáže předat svoje poselství každému, kdo si hru zahraje a alespoň trochu se nad ní zamyslí a v neposlední řadě se jedná i o hru zábavnou, takže ani na této frontě nebude člověk zklamaný, že by agitace přebila hratelnost, naopak - obě části se výtečně doplňují a nemohu než vyjádřit radost, že jsem se k tomuto titulu dostal. Vive la révolution!