neděle 16. listopadu 2014

Depression Quest, (moje) cesta za poznáním klinické deprese

K analýze jsem si vybrala „hru“ Depression Quest autorů Zoe Quinnové, Patricka Lindseyho a Isaaca Schanklera, jejíž launch rpoběhl na Svatého Valentýna loňského roku. Slovo hra uvádím v uvozovkách zcela záměrně. Nejedná se totiž o hru v pravém slova smyslu. Ano, jedná sice o fikci, náhražku reality, nicméně o zábavě (kterou by hra měla zprostředkovávat) nemůže být ani řeč.

V rámci hry se setkáváme s příhodami každodenního života, jako je práce, vztahy s okolím, běžné nemoci atd. Hra má sociálně-osvětový záměr: jednak má pomoci šířit povědomí o problematice deprese, ale také má za cíl ukázat lidem s klinickou depresí, že nejsou na světě sami, kdo touto chorobou trpí. Hra je k dispozici online, zdarma a na úvodní stránce se uživatelům zobrazuje prosba o finanční pomoc („Pay what you want“ tlačítko) a možnost informovat se o dané problematice na infolince.

Přikročme k samotné hře. Hráč se za tónu převelice depresivní hry ocitá v kůži člověka kolem dvaceti let,  který má partnera, nudnou, práci, jež mu ale vydělává na nájem, několik přátel a známých, tak trochu nespokojené rodiče a utkvělý pocit, že mnohé problémy jsou jeho chyba, nicméně i po propřemýšlených nocích, jak z toho všeho ven, zkrátka nenalézá řešení úniku.

Koncept hry by se dal přirovnat ke gamebooku, kdy je nám vyprávěn příběh, neznámý vypravěč, snad naše vlastní nitro, nás uvádí do dějů a situací a my se na základě nějakých svých myšlenkových pohnutek rozhodujeme o akci. Některé možnosti, ty, které by se asi zdály jako úplně nejlepší jsou nezvolitelné a přeškrtané, snad aby autoři dali hráčům najevo, že "normálně" se v dané psychické kondici zkrátka rozhodovat nelze.

Jsem poměrně pozitivní člověk s depresí sotva diagnostikovatelný, proto se podvědomě snažím o jakousi revoltu vůči hře. A stále věřím, že to „třeba bude dobré“. A svoje, bohužel veskrze marné, pokusy o to dostat hlavního hrdinu dostat do nějaké produktivní a pozitivnější polohy, vám nyní předestřu ve stylu podobném hře – využiji narace a pokusím se vám přiblížit děj, svoje záměry a hlavně aktuální pohnutky, které ve mně hra vyvolává.

Nutím hrdinu, říjeme mu třeba Patrik, jít proti depresi. Přimět ho pracovat, změnit svůj život. Proto pokaždé z daných možností vybírám tu nejvíce produktivní a pozitivní, např. ani nenechám hrdinu brečet v posteli nebo koukat na televizi, nutím ho pracovat.  Jakmile začne, má před očima tmu, vypne se mu mozek a není schopen ničeho.

Volá mu přítelkyně Alex a zve ho k sobě na party. Donutím ho jít. Jak to dopadne?  Patrik buďto stojí „jako tvrdé y“ na jednom místě a kouká, znuděně posrkává pivo nebo se schovává u Alex v pokoji před ostatními hosty. Ne, já ho zkrátka nedonutím, aby se socializoval.  Vybírám tedy poslední možnost, nutím ho pít, třeba se trochu rozkouká, říkám si. Nicméně příběh mě vede dál a vypravěč mne varuje, že pokud se Patrik opije, je možné, že bude emocionálně nestabilní. To rozhodně nechci, snad nezpůsobím scénu.

Alex mi opakuje, jak je ráda, že jsem tu (vidíte, už s Patrikem začínám splývat). Z mého hrdiny jsem najednou já, hra mne pohlcuje. Pokusím se s tím bojovat. V sobotu Patrika navštěvuje jeho matka. Její řešení všech problémů spočívá v tom, že se člověk zkrátka „musí víc snažit“, což Patrikovi rozhodně nepřipadá jako něco rozumného a reálného. Mám se rozhodnout, jak s matkou interagovat. Být upřímný a říci jí o svých pocitech? Změnit téma. Budu zlá. Nutím Patrika, aby se svěřil. Já, autorka textu, vypínám hudbu na pozadí hry, mám pocit, že mě uvádí do depresivního stavu. Začíná mi být Patrika ale už opravdu upřímně líto.  Matka reaguje dle předpokladu – Patrik se má více „snažit“. Ach jo. Začíná mi docházet, že nepochopení ze strany okolí může depresivní lidi ještě více posouvat směrem ke dnu.

Nedělní ráno komunikujeme (já a Patrik, opravdu se mi dostává pod kůži) s kolegou z práce. Nabízí nám kotě. Je mi jasné, že pro člověka v Patrikově kondici může být obzvláště těžké starat se o jiné živé stvoření, ale na druhou stranu si říkám (protože jsem sama majitelka kočky a vím, jak ta malá vrnící klubíčka člověku prosvětlí dny), že mu to třeba pomůže. Rozhoduji se tedy, že si kočku pořídí. Nejprve se schovává a Patrik má pocit, že ho kočka nemá ráda, nicméně po pár dnech za ním chodí po bytě, spí mu v klíně a zkrátka si k němu našla cestu. (začínám mít naději, že se Patrikovi ulevilo).

Páteční večer, kdy jsou kolegové a přátelé venku a baví se, Patrik tráví s Alex doma, na gauči, s pizzou, u televize. Začíná mít pocit, že snad nedělá dost, přemýšlí, zda je s ním Alex šťastná. Stojím před rozhodnutím, zda se na to Patrik Alex zeptá, nebo zda to nechá plavat, neboť už i tak je nejspíš naštvaná. Dotahuji svá špatná rozhodnutí do konce, konfrontuji Patrika s Alex. Stalo se, co jsem předpokládala. Alex je naštvaná a rozmrzelá, že se jí na to Patrik „pořád ptá“.

Přestávám hrát, mám pocit, že jsem napáchala už škod dost. Ať udělám za Patrika jakékoli rozhodnutí, vždy je „něco špatně“. Jeho přístup k okolí a k sobě samému je rezignovaný, demotivovaný, frustrovaný. Je to vlastně takový uzavřený, trochu protivný a zdálo by se, že nabubřelý člověk. Ve skutečnosti je ale nemocný a nešťastný, to, co by potřeboval, mu okolí nepřináší. I když se Alex zdá jako „easy-going“ děvče, i ona má někdy plné zuby jeho řečí a otrávenosti, matka ho nechápe,  nikdo ho nechápe.

Myslím, že jsem pochopila, oč autorům hry šlo. Ono je velice jednoduché o depresi hovořit (pokud s ní člověk nemá žádnou nebo jen zprostředkovanou zkušenost). Ocitnout se, alespoň virtuálně, v kůži člověka, který se s ní ovšem skutečně potýká, je něco naprosto jiného. Sdělení hry podle mne tkví v tom, že ač se člověk „snaží sebevíc“, vždy se to všechno tak nějak otočí k horšímu. Bezvýchodnost situace depresivního člověka je zcela evidentně řešitelná pouze s pomocí profesionála, což je podle mě jedno z hlavních sdělení hry. Smyčkou se dostávám ke svému úvodu, kdy jsem poukazovala na to, že jednak je hra pro lidi, kteří depresemi trpí, aby viděli, že nejsou se svojí kondicí jediní na světě, ovšem porozumění jejich „zdravého“ okolí, je naprosto klíčové. Nyní mnohem lépe chápu to, že pokud někdo skutečně depresí trpí, samotné „try harder“ ve stylu Patrikovy matky zkrátka nepomůže.


Nutná je systematická, trpělivá a porozuměníplná pomoc, vyhledání odborníka a dlouhodobá spolupráce s pacientem. „Hra“ mi otevřela oči, už se nikdy nebudu na lidi trpící touto nemocí koukat jako dřív. S nezájmem a nepochopením, protože když se tak nad tím zamyslím, možná jsem tak někdy k někomu přistupovala a bylo to hloupé.

                                                                                                           Martina Votrubová, 356596

Žádné komentáře:

Okomentovat