Depression Quest - analýza

Depression Quest vznikla v roce 2013 z popudu nezávislé herní vývojářky Zoe Quinnové, jejíž vlastní zkušenost s depresí a nedostatek empatie okolí, který během svých psychických potíží zaznamenala, ji přivedly k myšlence vytvořit hru, která by hráčům zprostředkovala pocity člověka trpícího depresí v co nejsyrovější a neopravdovější podobě. Na oficiálních stránkách hry autorka explicitně uvádí, že smysl existence Depression Quest je šířit osvětu o stále často tabuizovaném tématu deprese a těm, kteří touto nemocí trpí, poskytovat alespoň částečnou útěchu ujištěním, že nejsou sami. Hra je k dispozici zdarma s možností dobrovolného zakoupení za libovolnou částku.

V Depression Quest se hráč ocitá v kůži mladého člověka, který se potýká s příznaky deprese, jež výrazně zhoršují kvalitu jeho společenského i pracovního života. Samotný princip hry by nemohl být jednodušší: Hráči jsou v textové podobě předkládány situace, ve kterých se jeho postava ocitá, a v určitých momentech je vyzván, aby svou volbou z nabídky možností rozhodl o tom, jak se dále zachová. Až potud je princip hry v podstatě shodný s klasickými textovými adventurami nebo s jejich předchůdci, jimiž byly v tištěné podobě gamebooky, v nichž se čtenář zároveň stává hrdinou příběhu a svými rozhodnutími může určovat, kterým směrem se děj bude ubírat i jak skončí. V případě Depression Quest šíře nabídky, ze které hráč může volit preferovaný postup, variuje v závislost na psychickém stavu hlavní postavy, přičemž autoři zvolili vcelku inovativní řešení, kdy mimo možnosti, ze kterých hráč může vybírat, prezentují i další (které by patrně zvolila většina psychicky zdravých lidí), ale tyto jsou ostentativně přeškrtnuty a je znemožněno jejich označení. V některých situacích, zvláště ve chvílích, kdy se hlavní „hrdina“ hry čím dál více přibližuje dnu propasti beznaděje a propadá se do nejvážnějších stádií deprese, dokonce možnost volby zcela odpadá, jelikož hráči je umožněno označit pouze jednu možnost bez ohledu na to, jak logičtěji a racionálněji se jeví ty zbylé, přeškrnuté. V takové situaci se z hráče stává prostý čtenář, který pouze otáčí další stránky příběhu, nicméně i tato skutečnost je mrazivou paralelou k životu s depresí. Člověk, který touto chorobou trpí, také ví, že existují jiná, lepší řešení, ale i v jeho světě jsou tato řešení „přeškrtnutá“, byť nikoliv programátorem, ale psychickým blokem, který v mozku deprese vytvoří.   

Vytyčenému cíly hry, kterým je co nejvěrnější zprostředkování pocitů člověka s depresí, je podřízená i audiovizuální stránka Depression Quest, která zachovává minimalistický, avšak působivý a atmosféru velmi dobře spoluvytvářející přístup. Hráčův postup ve hře je ilustrován jednak tematickými obrázky, které se vztahují k právě probíhajícímu ději, a druhak strohým textem na zrnitém pozadí, který informuje o vážnosti současného stavu hlavní postavy a postupu jeho léčby a poskytuje tak hráči alespoň částečné vodítko, pokud jde o jeho dosavadní postup ve hře. Hudební složka hry je tvořena skličujícím, melancholickým klavírním motivem.

Příznačné je, že Depression Quest nemá žádný předem definovaný konec, k němuž jako hráč musíte dospět. Podle voleb, které hráč v průběhu hraní učiní, lze dospět k pěti různým vyústěním hry; všechna přijdou náhle a žádné z nich nepřipomíná klasický happyend a i to zdánlivě nejpříznivější v sobě nese nádech nejistoty a obav. Po prvním „dohrání“ se hráč může domnívat, že prohrál a hru okamžitě odstartuje znovu s tím, že „tentokrát ho z té deprese dostane.“ Jenomže i následující pokus, případně pokusy, končí podobně i přes drobné změny v jejich průběhu. Není pochyb o tom, že i tato absence šťastného konce slouží primárnímu účelu hry, tj. přiblížení hráči zoufalství a bezvýchodnost boje s depresí.

Depression Quest v žádném případě není zábavná, pokud jako zábavnou hru chápeme takovou, z jejíž hraní máme potěšení. Rozporuplné reakce, které v hráčské komunitě hra vzbudila, ukazují, že kritéria pro hodnocení počítačových her jsou stále ještě podstatně jiná než u knih nebo filmů. V případě PC her přeci jen převládá očekávání, že se budeme především bavit, a hra Zoe Quinnové, která se výslovně snaží navodit co nejchmurnější pocity, tak může být obtížně přijatelná.  Jestliže nicméně, jak naznačují autoři, je hlavním cílem Depression Quest přiblížit strasti života s depresí těm, kteří mají zájem o tomto tématu se něco dozvědět, pak se podle mého názoru autoři dostali k tomuto cíli tak blízko, jak jen to bylo touto formou možné. Na hře mimo to oceňuji i skutečnost, že narušuje mýty a stereotypy, které jsou s depresí často spojovány. Když on-line přítel hlavní postavy v jednom ze vzájemných rozhovorů říká, že stydět se za depresi je stejné jako stydět se za zánět průdušek, upozorňuje na jeden z největších omylů, které stále panují v představách lidí, pokud jde o duševní choroby. Zatímco o fyzických problémem potíže mluvit nemáme a starými jizvami se dokonce často chlubíme, psychické potíže si často necháváme pro sebe kvůli obavě, že dostaneme nálepku „blázen“ nebo „bábovka“. Depression Quest by mohl lidem přiblížit, že lidé s depresí mají stejně velkou touhu se ze svého stavu dostat jako lidé s rakovinou, ale jejich nemoc jim to zkrátka nedovolí.

Depression Quest má jistě potenciál pomoci hráči výše uvedené pochopit. Z toho důvodu a rovněž pro vynikající atmosféru, tvořenou slovem, obrazem i zvukem, má smysl si tuto hru zahrát.