Oiche Mhaith

Oiche Mhaith

Taková normální Irská rodinka ?

Oiche Mhaith představuje volně hratelnou Indie hru nezávislého studia Increpare Game z roku 2011. Samotnými autory hry jsou Terry Cavanagh and Stephen Lavelle. V překladu název hry znamená „dobrou noc‟. To ovšem neznamená, že je hru vhodné hrát před spaním. Vzhledem k tématu, na které se hra snaží ukázat, je tomu spíše naopak.

Jedná se o 2D hru, která není nijak graficky komplikovaná, odehrává se převážně v domě se šesti místnostmi. Prostory se od sebe odlišují především barvami.  Její ovládání je ještě jednodušší, při použití šipek k pohybu a mezerníku pro vyvolání dialogů. Před začátkem hry ani není vysvětleno, jak hru ovládat. Díky jejímu jednoduchému ovládání ale není problém na to přijít.

Kromě hlavní postavy Eimear se postupně setkáváme s její matkou, otcem a psem jménem Buttercup. Svojí chvilku slávy si v průběhu hry užije i soused a v závěrečné scéně Eimeařin bratr.

Rád bych zmínil použití Irských výrazů, které nalezneme kromě názvu i v dialozích v průběhu hry. Jako přiklad bych uvedl slova eejit či amadan. I znalec Angličtiny se tedy má možnost leccos přiučit. Vzhledem k převážně pejorativnímu zabarvení většiny slov je bohužel asi nevyužijeme na recepci hotelu. Nicméně kdo ví, kdy se může Irská nadávka hodit.

  

Určitě se nejedná o typickou hru. Máme sice možnost ovládat hlavní hrdinku.  Jinak ovšem celá hra slouží spíše k vyprávění příběhu a nedává nám jiné možnosti než se držet předepsaného scénáře. Kromě fáze se skládačkou nemá hráč prostor nijak hru ovlivnit, nebo využít své schopnosti. Většina hry spočívá pouze v chození mezi místnostmi a čtení dialogů mezi postavami. Tato hra se podle mě nesnaží přinést velký herní zážitek z hlediska herních mechanismů. Jde spíše o sdělení daného příběhu a zanechání patřičných emocí. Snaha předat hráči této hry určité poselství se ovšem jistě povedla.

Nejedná se pouze o jedno poselství. Hra má dle mého názoru více rovin, na které se snaží poukázat. Jako první se může zdát hlavní snaha upozornit na chování rodičů vůči své dceři. Psychické týrání v podobě všudypřítomných nadávek, vyhrožování a dávání dívce všeho za vinu. Postupem času se dozvíme, že v rodině došlo, pravděpodobně v nedávné době, k úmrtí syna. Další rovina nám tedy ukazuje, jakým způsobem dokáže takováto tragická událost ovlivnit chod rodiny. A jaké může zanechat následky na ostatních členech rodiny. Dále vidíme, jaké následky chování rodičů zanechává v samotné dívce. To nám ukazuje hlavně její chování vůči panence v pokoji. Pokaždé když s ní mluví, nadává jí podobným způsobem, kterým nadávají rodiče jí samotné.  Eimear také bere danou situaci jako jedinou možnou a v podstatě ukazuje, že je zvyklá takto žít a ani sama netouží po změně. Toto poznáváme z fáze, kdy se snaží své rodiče oživit pomocí počítače. Pří špatném složení symbolů, se rodiče chovají jinak, chovají se mile a říkají, jak moc jí milují. Ona ovšem řekne, že tak by se její rodiče nezachovali a program tedy špatně funguje.  Poslední rovinou podle mě může být snaha poukázat na problematiku genderu. Hra může poukazovat na to, že rodiče jednoduše upřednostňovali syna před Eimear a místo toho, aby si jí po jeho smrti o to víc vážili, jakožto jediného potomka, je tomu právě naopak. A rodinu dívku ještě více odmítá. Dívka byla v rodině vždy až ta druhá a rodiče si jí nevážili tolik, jako jejího bratra. Po synově smrti rodiče volí smrt jako východisko jako jediné východisko a dceru nechávají bezohledně samotnou. Tomuto nejvíce nahrává závěrečná scéna. Po té, co se podaří dívce rodiče oživit, se objeví její bratr. Rodiče s bratrem nadšeně mluví, načež odcházejí jako jedna spokojená rodinka. Avšak Eimear zůstává sama oddělena a po té co rodiče s bratrem odejdou, se otočí opačným směrem a ze scény sama také odchází.

Hra je plně založena na dialozích a konkrétních situacích, které nám předkládá. Snaží se nabídnout možnost k vyprávění daného příběhu a seznámení hráče s konkrétní situací v rodině. Dobrý vliv hraje podle mého názoru grafické zpracování, které nenabízí žádné velké detaily. Dává nám tedy prostor k abstrakci. Díky tomu se dá problém zobecnit na kohokoliv. Rázem se nejedná jen o konkrétní rodinu, která prochází těžkým obdobím. Ukazuje nám, že s podobným jednáním ze strany rodičů se může setkávat jakákoliv holčička.

Dalším prostředkem, který výrazně napomáhá je zvukový doprovod.  Hudba perfektně zapadá. Sama o sobě nepůsobí vždy nutně smutně nebo strašidelně. Vyvolávala ve mne i tak při hraní hry jakousi úzkost a stupňovala ponurou atmosféru, kterou Oiche Mhaith vyvolává. Výborně tedy násobila můj celkový dojem ze hry.

Myslím, že autorům se povedlo v hráči vyvolat pocity a zanechat určitý dojem. Tyto pocity se mohou u každého lišit stejně tak podle mě existuje více problémů, na který se snaží hra ukázat.  Této možnosti pro abstrakci a nejednoznačné vysvětlení výrazové prostředky určitě napomáhají. A vedou k cíly, o který se autoři dle mého názoru snažili. Tím je zanechat v hráči po dohrání pocit a poukázat na danou problematiku.