Temná strana jablíček aneb Tyler Durden měl pravdu

Molleindustria (2011). Phone Story. (iOS, Android).

Hra společnosti Molleindustria navržená pro  iOS a vypuštěná v září roku 2011 vydržela na Apple Store pouhé čtyři dny, než ji distributor stáhl a zakázal z důvodu poškozování dobrého jména výrobce. Je otázkou, nakolik právě tento krok nahrál do kapsy stanoviskům jejích tvůrců, ale to ponechme na zralé úvaze PR managementu společnosti Apple. V návaznosti na stažení z jablíčkového obchodu se objevila verze pro Android a zároveň volně přístupná flashová online verze na webu tvůrců.

Základní schéma je velmi jednoduché. Naraci obstarává jakási virtuální entita – pravděpodobně Smart Phone –, která se manifestuje jednak jako jednoduchý obličej s pozadím tištěných spojů a čipů, jednak jako průvodní voice-over v průběhu celé hry. Antikorporátní a edukativní ladění je zřejmé už od první věty, hráč oslovován výlučně jako „Consumer“ a v průběhu celkem čtyř miniher je postupně konfrontován s eticky přinejmenším problematickými etapami výrobního procesu smart phonu. Je zřejmé, že autoři měli v mířidlech především iPhone, ale co do výpovědi je hra zajisté aplikovatelná na všechny druhy chytrých telefonů.

První minihra spočívá ve hlídání dětí, které dolují Coltan kdesi v Demokratické republice Kongo, a v podstatě jde jen posunování vojáků nahoru a dolů podél výkopu, aby pohrozili nemakajícímu dítěti a to se vrátilo do práce. Používání dětí a válečných zajatců na práci v zemích Třetího světa je sice realitou, ale tvrdit, že veškerý Coltan je zalitý dětským potem, slzami a krví, zavání melodramatem a patetickým emocionálním eskalováním.

Druhá hra naráží vykořisťování dělníků v továrním komplexu Foxconn v Číně, kde mnohdy i 36 hodin dlouhé, neproplácené přesčasy, bezútěšné pracovní podmínky a minimální ohodnocení vedly k sebevraždám zaměstnanců, kteří se vrhali ze střechy hlavní budovy. Společnost pružně odpověděla tím, že nainstalovala proti-sebevražedné sítě. Minihra spočívá v ovládání dvou lapiduchů se záchrannými nosítky a v chytání skákajících dělníků, přičemž je každého nutné chytit dvakrát, než se vrátí zpět do továrny, protože poprvé se odrazí stranou.

Třetí minihra je kritikou spotřební společnosti a upozorňuje na ztrátu původních hodnot, které měly produkty Apple vyjadřovat – individuality, nezávislosti a odlišnosti. Ve světě, kde má jablíčkový produkt na ulici každý hned druhý den poté, co je vypuštěn, je totiž namístě úvaha, co je vlastně v současnosti mainstream a co alternativní kultura. Je to uzavřená, předražená platforma s uniformním designem, anebo produkt, který je otevřený, technologicky vybavenější a stojí méně, ale nenese konkrétní ovocný brand? Favorizace značky před funkčností je motem konzumní společnosti, při nejmenším v očích autorů. Samotné hraní spočívá ve vrhání iPhonů do náručí přibíhajících zákazníků, před obchodem s logem šedivé hruštičky. Kdo někdy viděl Angry Birds, je okamžitě doma.

Poslední, čtvrtou minihrou je nakousnuto téma recyklace vyhozených telefonů se zastaralou technologií a vlastně i samotné plánované stárnutí produktů, které za několik měsíců po vydání nutí spotřebitele, aby kupoval nový model, pokud chce zůstat dostatečně trendy. Hra má podobu běžícího pásu, z něhož se třídí různé zbytky telefonů do rukou správného „recyklátora“ jako je chlápek s hořící popelnicí, který taví měď z drátů, nebo žena, která na kamnech pálí integrované obvody.

Hra obsahuje ještě „Obscolence“ mód, který začíná ve stylu Vesmírné Odyssey s iPhonem namísto černého obelisku a nápisem iThing, kde se s každým dokončeným cyklem čtyř miniher jede znovu, jen na úvodní obrazovce se změní číslo verze na vyšší, a kde se na rozdíl od „příběhového“ módu počítá i jakési skóre.

Minihry jsou ovládatelné myší nebo šipkami na klávesnici a s výjimkou poslední využívají jedné linie pohybu nahoru dolů nebo zprava doleva. Pro zdárné dokončení je potřeba naplnit cíl ve žluté liště na spodku obrazovky v určitém čase. Pokud se to nepodaří, Smart Phonu nás napomene, abychom nepředstírali, že nejsme součástí problému. To vše v minimalistické grafice, která budí dojem 8bitu. Jednotlivé minihry jsou naprosto repetitivní, takže není žádný reálný důvod, proč se jimi obtěžovat znovu.

Je jasné, že hra má být především sociální kritikou západního technologického konzumu a apelem na veřejnost, aby viděla věci takové, jaké jsou. Aby si uvědomovala, že výrobní proces jejich dotykového mazlíčka nespočívá v rukou placených profesionálů kdesi v Silicon Valley, ale především v outsourcingu manuálních prací do zemí, kde si nikdo něco jako odbory neumí ani představit. Vlastní poselství je reflektováno srozumitelně, herní aspekt je však kvůli němu zatlačen do pozadí, má pouze ilustrativní charakter. Minihry, ač případně satirické až cynické, jsou samy o sobě vlastně nudné.

Tyler Durden měl pravdu, jsme konzumenti, i já vlastním svoji chytrou telefonní bestii. Ale na rozdíl od Palahniukova Durdena hra nenabízí žádné řešení. Je pouze pohledem do zrcadla, ukazuje ošklivá fakta a končí uťata, jako by chtěla říci „a teď si poraď“, ale ta slova nakonec nevysloví, zůstanou zaseknutá v hrdle kvůli její krátkosti a jednoduchosti.