neděle 23. listopadu 2014

Art Game - umění, hra, nebo jiný svět?

K analýze jsem si vybral krátkou alternativní hru od Pippina Barra nazvanou Art Game. Barr je velmi plodným a úspěšným herním tvůrcem už více než tři roky. Menších her už za tu dobu stvořil desítky. Jeho díla se vyznačují především svou jednoduchostí. Často pracují s pixelovou grafikou, někdy dokonce monochromatickou barevnou škálou. Jednoduchost se odráží i v použitých herních mechanikách, jejichž princip je mnohdy inspirovaný staršími hrami z 80. A 90. let.

Mezi další charakteristické znaky Barrových her bychom mohli zařadit úzkou tematičnost, kdy se autor zaměřuje vždy pouze na jeden specifický problém, nebo otázku a popouzí hráče k zamyšlení. Už podle názvu můžeme odhadnout, že ústředním motivem Art Game je umění.

Art Game se snaží zajímavým způsobem simulovat život a práci umělce. Na počátku hry si vybíráme jeden ze tří nabízených charakterů vytvořených podle skutečných soudobých umělců. Setkáme se tak s minimalistickým malířem Cicero Sassoonem, sochařkou Alexandrou Tetranov, nebo performerskou dvojicí věnující se videoartu Williamem Edgem a Susan Needle. Zakomponování reálných postav, ale i míst jako MoMA gallery nebo uměleckého časopisu Artforum přispívá k realistickému pocitu z hraní a tedy plně podporuje simulační charakter hry.



Základní struktura příběhu Art Game je velmi prostá. Jde vlastně o čtyři krátké herní epizody, které postupně zachycují umělcův život od počátků tvorby až po uveřejnění děl na výstavě. Příběh je přísně progresivní a nenabízí žádnou možnost odbočení od hlavní linie. Z herního pohledu jsou nejzajímavější druhá a čtvrtá část, kde dochází nejprve k výrobě exponátů a na konci pak k návštěvě vlastní výstavy. Náplní zbylých dvou podstatně méně interaktivních úseků jsou dvě setkání s kurátorem.

Tvorba uměleckých děl v ústřední části hry probíhá prostřednictvím známých miniher. A tak při malování hrajeme hada, sochy se vyrábí v tetrisu a performance vzniká ve Spacewar. Celý vtip je v tom, že důvěrně známé principy z těchto tří her nevedou k úspěšnému vytvoření díla. Art Game hráče nutí hru prohrát, výsledný produkt této prohry pojmenovat a později vystavit v galerii jako umělecké dílo.

Převrácená logika hraní nabízí hned několik možných způsobů interpretace. Příliš nesouhlasím s názorem některých kolegů, kteří v upravených pravidlech spatřují formu satiry. I podle vlastních slov Pippina Barra se hra nesnaží vůči uměleckému světu nijak vymezovat, nebo dokonce tvrdit, že svět umění je bezcílný, nebo nesmyslný. Art Game naopak věrně zachycuje iracionální podstatu umělecké tvorby, která je pro dnešního přísně logicky smýšlejícího člověka možná obtížně pochopitelná.
Lidé zvyklí ve hrách vyhrávat budou z počátku zmatení. Umění zde není o výhře, o správném postupu, cílech, píli, čase, nebo vložené energii. Není to rovnice s jasnými pravidly, která by se dala snadno dopočítat a vyhodnotit. Nelze ho rozumově popsat, nebo vysvětlit. Hru musíme v tomto případě cítit. Umění je tu projevem volnosti. Hráči nikdo předem neříká, jakým způsobem má při výrobě postupovat a co je dobré tvořit. Ruku v ruce s volným pojetím jde i chybějící tutorial. Hra vám dokonce neprozradí ani základní namapování kláves.

Vrátím-li se k původní myšlence, umění je také o nejistotě. To se hojně projeví v dalších částech hry, kde jak kurátor, tak návštěvníci, s kterými se na výstavě pustíte do řeči, hodnotí vaše díla zcela náhodně. Do hry se tu opět promítá iracionalita, která popírá jakákoli na logice založená hodnocení. I když stvoříte sebelepší kousek, vždy existuje riziko jeho nepochopení ostatními a stejně tak i ten největší zmetek se může nedopatřením stát legendárním.




V herním hodnocení kurátora spatřuji ještě jeden skrytější význam. Je totiž prezentován jako symbolická hranice umělcovi svobody. Právě on hráči na počátku vymezí jeho úkol a následně před výstavou nekompromisně zhodnotí výsledek. Hráč je přitom v obou případech zcela bezmocný a nemá možnost na situaci jakkoli reagovat. Je kurátorovi jednoduše vydán na milost. Scény s kurátorem jsou tak v jasném kontrastu vůči zbytku hry, kde se můžeme volně věnovat výrobě umění a diskutovat s návštěvníky galerie.

Závěrem bych rád ocenil nepřítomnost zvuku, která podle mě zdůrazňuje význam vizuálního umění coby hlavního tématu hry. Jsem přesvědčený, že přidání zvuku by hráče rozptylovalo a proto jeho nepřítomnost nepovažuju za chybu, nebo nedodělek.

Art Game se může na první pohled zdát jako pomatená hříčka. Už po krátkém zamyšlení ale pochopíte, jak věrně zachycuje prostředí, které se tak trochu vymyká dnešním standardům. Velmi rychle vás naučí uvažovat jiným způsobem. Je to příklad hry, která svým hráčům otevírá nové nečekané obzory.


Polemika:

1. Zaujal mě komentář Evy Pavelkové, která se ve své analýze zamýšlí nad tím, jestli se dá Art Game vůbec vyhrát. Vzato přísně logickým náhledem to díky simulační povaze hry a faktu, že pro výhru nejsou stanoveny žádné podmínky nejde. Art Game se tak řadí mezi tituly jako Sims, nebo obchodní strategie, pro které výhra není cílem.

Opět tu ale narážíme na vnitřní iracionalitu celé hry, pro kterou je mnohem důležitější proces, než samotný výsledek. Princip náhodného hodnocení kurátora i návštěvníků, stejně jako způsob vzniku děl , podle mě jasně naznačuje, že případnou výhru musíme pro tentokrát hledat sami v sobě, ne v herním médiu. Výhrou je v tomto případě vystavení díla, s nímž je spokojený jak samotný hráč, tak i návštěvníci galerie.


2. Na rozdíl od Lukáše Kromholze nemám pocit, že by se Art Game snažila naznačovat, že hodnotné umění dokáže tvořit každý. Ano, vnitřní mechaniky hry jsou záměrně velmi jednoduché. Zjednodušení je ovšem vidět na všech úrovních od grafiky, přes mechaniky, ovládání až po příběh. Vidím ho tedy spíše jako důsledek časových a vývojových možností samotného tvůrce. Navíc zjednodušování procesů je hrám přirozené. Snad s výjimkou propracovaných leteckých simulátorů se ve všech hrách setkáváme s určitou mírou abstrakce. Ne každý, kdo hraje hry dokáže střílet, páčit zámky, nebo úspěšně obchodovat a ne každý kdo si zahraje Art Game je schopný tvořit kvalitní umění. Naopak, hra obsahuje hned několik pasáží, které jasně naznačují, že tvorba umění není žádný med a že rozhodně není pro každého.

3. Jamin Warren v článku o Art Game píše: Art Game captures the frustration we've all faced when heading to galleries. We sometimes wonder "How did this end up here?" and "I have no idea what's going on." Myslím si, že návštěvníci a jejich komentáře k dílům rozhodně nejsou vyjádřením jejich frustrace, nebo zmatení, i když použití nahodilých hodnocení tomuto vysvětlení docela nahrává. Návštěvníky je ale potřeba vnímat v celkovém kontextu, který hráči neustále připomíná, že názory na jeho tvorbu se u různých lidí liší. Kolik lidí, tolik názorů. Právě proto, že neexistuje žádné racionální měřítko, na kterém bychom se při hodnocení mohli shodnout.

***




Žádné komentáře:

Okomentovat